Mnoho pohybu pro nic

Milé děti, vážení i znevážení dospělí, vítejte na hodině Fyzika 1.0.1. Nechte mě vám vyprávět pohádku. Epickou. Pohyb, teplo, spousta pohybu, jádro, délka, rychlost a světlo. To budou dnešní témata, která společně probereme v příběhu o stěhování hradu.

Bylo nebylo, žil byl jeden Hrad. A nebyl to obyčejný hrad. Byl to náš Hrad. Náš domov na mapu nezakreslitelný, plný studených chodeb a teplých krbů. Tepající životem, veselostí i starostmi, leč těch v době prázdnin bylo jen málo. A tomuto hradu vládl pan Ron, takový náš král. Ten se rozhodnul, že z různých důvodů, které nejsou zveřejnitelné, se jeho království přesune skrz jádro zeměkoule na nové místo.

Vojta, student čtvrtého ročníku, nebyl takovým pohybem nadšený. Měl rád svoji sbírku skleněných lahviček na lektvary a tuze se bál, že by při té spoustě pohybu mohly popadat a rozbít se. Nicméně zbožňoval Janu, hráčku famfrpálu a milovnici kávy, která se na stěhování tolik těšila, že si dokonce pořídila nový hábit jen pro tuto událost, aby pěkně vypadala. Jana o Vojtovi ale nevěděla.

Při všech přípravách na ten velký den jeden prvňáček nabyl dojmu, že to bude také jejich soudný den, a tak nelenil a do jedné ze zadních částí sklepení si přinesl veškeré zásoby pro přežití na dobu minimálně dobrých pár let, aby tam alespoň mohl dokončit školu. To se samo sebou rozumí, jen nepomyslel na to, že by ho neměl kdo učit. A tak nanosil více zásob a unesl učitele do sklepení. Tedy alespoň se to povídá.

Když to začalo, utekl student do svého kutlochu ve sklepení. Nemohl tak vedět, co se děje venku. Meteority padaly po Velké síni, severní stěna odkryla dívčí záchodky a byla tma. Studenti se drželi zuby nehty svých míst, aby nevyletěli z hradu rovnou do chřtánu zemského jádra.

Jana a Vojta byli blízko sebe, když vtom to už Jana nevydržela a odvážila se natáhnout ruku k nedalekému stolku s kávou. A pustila se úplně a proletěla ven ze Síně. Vojta se pustil za ní. Chytili se za ruce a rychlostí světla byli unášeni hradem a jeho chodbami daleko, až do sklepa, kde je zabarikádovaný Emil vpustil a podělil se s nimi o zásoby.

A tak vše šťastně dopadlo a pokud neumřeli, žijí v tom kutlochu dodnes. A kdo ví, třeba je tam najdeme, až zjistíme, kam se celé hradní sklepení při stěhování zatoulalo.

***

Kdo ví, kam se hrad přestěhoval. Co všechno bylo ztraceno a potají nahrazeno a co zase obnoveno z prachu. Po mnoha a mnoha hodinách mučení náš hrad víceméně celý usedl na nové místo a zase nikdo neví, kde jsme. Díky bohu, že vzal Příčnou ulici a Prasinky s sebou!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář