Očima havráněte

Asi každý z nás si vzpomene na chvíli, kdy ho Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru, nebo na ten vítězoslavný pocit, když se zapsal na první předmět. Jaký byl začátek školního pro letošní nejmenší havránky? Dopředu prozradím jen to, že náročný. Tak šup, článek plný prvních pocitů a emocí čeká!

Osamoceně se procházím téměř opuštěným hradem a beznadějně zkouším otevřít jakékoli dveře, které mi to bez zařazení do koleje dovolí. K mé nevoli je jich většina uzavřených a jejich tajemství mi zůstávají skryta, což mojí zvědavou duši vyloženě rozčiluje. V návalu emocí kopnu do zdi vedle sebe a o pár minut později už pádím směrem k Příčné ulici, pokoušejíc se uniknout rozčilenému školníkovi, který očividně nějaké prázdniny nebere vůbec na vědomí.

Ano, takhle nějak to vypadalo věšinu dnů o prázdninách, kdy jsem netrpělivě čekala na začátek školního roku a na těch pár slov, které změní velkou část mého života. Nebelvír, Mrzimor, Havraspár či Zmijozel? Asi vám nemusím vysvětlovat, jak nervózní a zároveň natěšená jsem byla před Rozřazovací slavností, protože jsme si tím prošli úplně všichni a každý to nejspíš máme v živé paměti. Když mi posadili na hlavu Moudrý klobouk, myslela jsem, že uteču. Naštěstí se moje nohy spokojily jen s pohupováním a poskakováním.

*

„Klobouk mě vyvolal ze všech nováčků jako první, což jsem upřímně řečeno nečekala a byla jsem hrozně nervózní,“ popisuje svoje pocity Arietty, jedna z letošních nováčků. „Do Havraspáru jsem vážně moc chtěla, takže když i klobouk rozhodl o tom, že modrá kolej bude pro mě tou pravou, byla jsem opravdu nadšená,“ dodává s úsměvem a na očích je jí vidět čirá radost z nedávné vzpomínky.

*

Tiše postávám v koutku kolejní místnosti a schovaná ve stínu pozoruji okolní dění. Starší spolukolejníci spolu klábosí a debatují, popíjejí čaj, vesele si vyprávějí jaký měli den. Vládne tu pohodová a uvolněná atmosféra. Nezapojuji se do jejich hovorů, protože se stydím a taky trochu bojím, abych něco nezkazila. Necítím se osamělá, někdy se nás v tom stinném koutě mačká třeba pět, což je sice ztráta osobního prostoru, ale dá se to vydržet.

Uznávám, že ze začátku jsem byla v podstatě neviditelná. Ne proto, že by si mě nikdo nevšímal, ale spíš proto, že jsem chtěla. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, no ne? Tiše jsem záviděla těm, kteří měli dost odvahy a nebáli se mluvit se všemi úplně otevřeně. Zlom nastal při uvítacím večírku, kde jsem poprvé vyšla na světlo a rozhodně toho nelituji. Poznala jsem spoustu skvělých lidí a zažila pocit, že do modré koleje patřím a všichni ti, kteří tu jsou, pro mě budou v následujících letech něco jako rodina.

*

„Modří jsou skvělí. Už jsem jich pár znala před příchodem do koleje a i tehdy mi byli asi nejvíc sympatičtí. Havraspárští jsou vážně moc milí, hodní a fajn a podle mě nás jako nováčky skvěle uvítali v koleji,“ sdílí můj názor Arietty.

*

A jak havráňata vidí ti starší obyvatelé naší koleje?  „Myslím, že letošní modří nováčci jsou opravdu šikovní. Nerada bych je přechválila v začátcích, ale oni si chválu zaslouží,“ usměje se slečna Lilien, ředitelka naší koleje. „S vervou sbírají body, účastní se kolejního života, začínají psát do kolejního časopisu…,“ snaží se na nic nezapomenout, ale poté s úsměvem pokrčí rameny. „Mně nezbývá než doufat, že jim to vydrží.“ Někdo se v tom prostě vyzná, někdo zase ne.

*

Docela zmatený je z návalu nováčků třeba náš šéfredaktor. „V přívalu nových jmen se většinou trochu ztrácím, zvlášť jak mají najednou takovou úplně stejnou barvu!“ směje se.

*

Prodírám se davem a toužebně natahuji ruce k učebně Dějin čar a kouzel. Tu do někoho šťouchnu loktem, tu se skrčím a proběhnu. Nakonec, celá podrápaná a vyčerpaná, klepu na dveře. Z kapsy vysypu poplatek a hrdě píšu svoje jméno na seznam studentů, kterým se podařilo to, co mně, tedy navštěvovat aspoň jeden ze svých vytoužených předmětů.

První zápis byl pro mě opravdu velká událost, měla jsem přesně vybráno, kam se zapíšu a v jakém pořadí, samozřejmě i s rezervními možnostmi. Nakonec jsem uhájila téměř  všechno, po čem jsem prahla, a do teď splácím půjčku, ovšem myslím, že za ten pocit to stálo. A tímto bych se chtěla omluvit Jamesovi, pardon! Určitě to v nebližší době zvládnu zaplatit celé!

S očekáváním otevřu dopis, který mi před chvíli přinesla sova od slečny Lilien. Hned jak ho přejedu pohledem, vyvalím oči. Hltám každý řádek ještě asi třikrát a v hlavě už se mi tvoří odpověď. Popadnu pergamen a brk a rychle začnu škrábat všechno, co chci své nové patronce sdělit.

Ke své patronce jsem již od začátku měla obrovskou úctu. Vždyť má fialové jméno, tak jak by ne! Každý dopis jsem pečlivě promýšlela a dávala si záležet na každém slůvku. Postupně se to začalo uvolňovat a už se jí neostýchám ptát i na sebemenší hlouposti, když jim nerozumím (a že je jich opravdu hodně). Nebojím se říct, že je to ta nejlepší patronka, jakou jsem si mohla přát. Pomáhá mi, všechno ochotně vysvětluje... Uznávám, že jsem byla občas trošku... Jak to říct? Smutná, když jsem viděla, jak ostatní své patronky objímají, baví se s nimi na kamarádské úrovni, zatímco já si tohle ze zdvořilostních důvodů nedovolím. Jak šel čas, přenesla jsem se přes to, dneska už mi to nevadí a vnímám, že sl. Lilien tohle v mnoha ohledech dohání, protože je opravdu skvělá.

*

„Patronče musí vědět, že je tu člověk vždycky pro něj a o to se snažím. Být dobrým průvodcem, rádcem a kamarádkou.“ Popisuje úlohu patronky Wronka, jedna z prefektek. "Snad se mi to i daří." Usmívá se.

*

A jak vnímá péči o havráně už zmíněná slečna kolejní ředitelka?  „Inu, je to zodpovědnost, ke které se každý patron uváže, protože musí své patronče zasvětit do života na hradě a v koleji, na druhou stranu, pokud je patronče aktivní, je to radost, nikoliv starost,“ mrkne.

*

James, kterého většina z nás může znát jako pokladníka nebo šéfredaktora tohoto časopisu, se letos patronem nestal. Proč? „Nevím, jestli bych nováčka svým působením spíš neodradil,“ směje se.

*

No a na závěr jsem se zeptala pár starších a „ostřílených“ jedinců, zda li se letošní havránci v něčem liší od těch z předešlých let či od nich samotných. „Každý rok se setkáváme s podobným složením nováčků. Někteří ztratí zájem hned po registraci, jiní třeba jen tiše proplouvají. Každý rok se ale objeví i významnější, aktivnější jedinci a za ty jsme v koleji rozhodně rádi. Nováčci jsou budoucností koleje a možná právě mezi těmi, co jsme přivítali v září, je někde schovaný nový famfrpálový kapitán, nebo primus,“ myslí si Edmund Heusinger.

*

„Samozřejmě, že liší, každý jsme originál, každý si jde vlastní cestičkou, která je mu nejmilejší. Ale máme jedno společné – tento hrad a to je potřeba si uvědomit. Být sám sebou ve světě kouzel,“ mrkne sl. Lilien, která už za svůj pobyt na hradě zažila nováčků opravdu hodně.

*

„Uvidíme, jak to bude na konci roku, ale velký rozdíl mezi předchozími a současnými nevidím, protože osobně vkládám naděje do každého nového ročníku," usměje se Wronka. "Jako nováček jsem byla hradem unešená a bylo pro mě důležité dění v koleji a lidi, kteří ho utvářeli. Nemůžu asi posoudit, jak vnímají letošní nováčci dění na hradě, ale aspoň za sebe řeknu, že se snažím dělat maximum pro to, aby se jim tu líbilo a byl to pro ně kouzelný svět, jak má být,“ doplňuje.

***

Začátek školního roku byl holt náročný, za tak krátkou dobu tolik důležitých událostí... Ale myslím, že za mě i za většinu letošních nováčků můžu říct, že bych nic neměnila.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář