Jak se žije bez peněz?

Útržky vzpomínek páchnoucí po opelichané sově a potrhané školní uniformě se pomalu ale jistě vytratily z vaší hlavy. Tam někam do tichého zákoutí zapomnění. Denně slyšíte cinkot galeonů, prohlížíte si vyleštěné výlohy. Jaké to ale bylo na počátku, kdy jste pomalu ani nevěděli, jak vypadá galeon? Pro vás minulost, pro mě realita. Zavzpomínejte...

Na Příčnou ulici se sneslo šero. Pod pláštěm pomyslného utajení se plížím podél zdi a sleduju, jak Madam Malkinovou opouští jedna z posledních zákaznic. Pomalu se začínají rozsvěcet pouliční lampy a jejich teplé, nevtíravé světlo mi hladí tvář zmrzlou chladem. Opatrně pootevřu dveře. Ztuhnu, když znenadání zazvoní zvoneček povešený nad vchodem. Otočí se na mě tvář starší studentky s nebelvírskou šálou kolem krku a jednoduchým, obnošeným oblečením. Oddechnu si a jako duch vklouznu do kabinky.

Pokud se člověk jako já ocitne v obchůdku Madam Malkinové, je to buď omylem, z nutnosti (jednou mě třeba zastihla hrozná bouřka, tak kam jsem se měla schovat?) nebo proto, že zatoužil vyzkoušet si věci, na které mu jeho finance nestačí ani kdyby se ztrojnásobily. Což, přiznávám, je většinou můj případ. Zamotaná do oděvů za dvanáct galeonů si pochoduju sem a tam, mluvím na imaginární studenty a prohlížím si neexistující "novou Patrolu", samozřejmě s mou tváří na titulní stránce. Och, krása! Úžasné! S úsměvem pózuji před zrcadlem, pohupuji boky, prozpěvuji... Zatím mě sice pokaždé vyhodili, ale za ten pocit to stojí! A jelikož oblečení na sebe můžu bezplatně navléct i v salónu u jezera, často mě najdete i tam. Ale jakmile vkročím do Godrikova Dolu, všichni obyvatelé zavírají okna. Jsou již dobře obeznámeni s mým hrozným pěveckým umem.

*

**

Za oknem už je dávno tma, měsíční světlo jemně vykresluje obrysy postav a na papíře se leskne čerstvý inkoust. Podlaha kvílivě zaskřípe a kolejkou se rozlehne klapot podpatků čerstvě vyleštěných bot. Vytáhnu hlavu zpod pergamenů a zírám na madam kolejní ověnčenou taškami, kterou s trošku menším nákladem následuje Wronka. Svraštím obočí a vyhrabu zaprášenou lucernu s plápolajícím plamínkem uvnitř, abych prozkoumala, co je tak pozdě dostalo ven. Vchodové dveře se s duněním zavřou a jen tak tak mezi nima stihne proklouznout další útlý stín. Promnu si ospalé oči a lehce přidržím padající víčka, šourajíc se za rozzářenými úsměvy právě příchozích. Když se dozvím, že v NiT mají novou kolekci, nejdříve nadšeně vyskočím. Černou? Už už si oblékám kabát a chci nechat úkoly být, když v tom mi v hlavě zakňučí tenký hlásek. "Víš, že máš na kontě už jenom pár svrčků?" "Zase ty? Vypadni a nekaž mi radost!" "Ale notáák, když tam půjdeš, bude ti to ještě víc líto," "Nebude, musím být v obraze!" "Ty seš vážně pitomá..."- O půl hodiny později hážu do koše už asi třicátý kapesníček a místo jemných vzlyků vydávám spíš zvuky připomínající mrože v říji. Takže menší ponaučení: Chceš-li klidný spánek míti, nenech Jitty do NiT jíti!

*

*

To je další věc, které se při chudobě nevyhnete - emoce. Je pomerně lehké se s nimi v rámci možností naučit pracovat, ale závistivý pohled na spolužačku pochodující ve zbrusu nových šatech si prostě neodpustíte. Stejně tak možná někdy uškrtíte prodava... tedy, ehm, můžete se občas trošku naštvat na personál obchůdku, když vám odmítnou dát slevu. Nebo sem tam utrousíte jízlivou poznámku na novou blůzku starších studentek.

Abyste ovšem nedospěli k mylnému závěru. Vůbec si nemusíte s prázdným trezorem spojovat pouze negativní pocity. Například když už si našetříte i na sebemenší pitomost u Kšeftaře, máte z ní obrovskou radost, stejně jako z jakéhokoli dárečku od ostatních obyvatel hradu. K tomu se váže samostatné téma.

Na okno mráz kreslí tvary připomínající sněhové vločky, plápolající plamínek svíčky tvoří jediné světlo v malé místnůstce a na parapet elegantně s posledním mávnutím křídel dosedá větší sovička. Nažloutlým zobákem zaťuká na na okenní tabuli a vyčkává, zatímco ji chladný vánek načechrává peří. Zbystřím a vezmu do ruky svícen, aby mi ozářil cestu mezi knihami a brky poházenými na zemi. Nedbale se proplétám mezi hromadou předmětů a nakonec se zaskřípením pantů a zaťatými zuby pustím tvorečka dovnitř. Jako střela proletí pokojem, položí na stůl úhledně zabalený balíček a zase odlétá. Zmrzlými prsty zabouchnu okno a rozvážu mašličku na záhadném dárečku. V tu chvíli se mi zastaví dech.

Pokud jste mě někdy potkali na chodbě v úhledném, novém a neroztrhaném oblečení, vězte, že to byla zaručeně laskavost od mojí úžasné patronky či jiné dobré modré duše. Došla jsem k názoru, že jsem prostě tak úžasná, že mě nelze nerozmazlovat, protože jinak by to všichni nedělali, no ne? Ale vážně, nebýt laskavosti hradních obyvatel, dodnes chodím plešatá, spálená od Fénixe a pouze v potrhané uniformě. To mi připomíná, že jsem se chtěla sl. Lilien odměnit za její štědrost básničkou a lepší místo než kolejní časopis prostě není. Proto...

Jinak než-li s úsměvem k zastihnutí není,
o tom že je nejlepší není pochybení.
Fialové jméno má, víc však modrou duši,
titul madam kolejní nejvíce jí sluší.

Patronka, co pomůže svému patrončátku,
měla jsem jí ráda hnedka od začátku.
Pod svá křídla uschová si klidně celý Havraspár,
jen pozor, ať nespálí tě její lásky prudký žár.

***

Tak, tímto pokusem o básničku bych své povídání nejspíš ukončila. Asi by se hodilo nějaké moudro, ale nic mě nenapadá. *směje se* Pokud by se vám do hlavy nějaké to ponaučení vloudilo, budu ráda, když se o něj podělíte i s modrým světem. Mějte se havrásně!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář