Larrie Larstonová: Zbožňuju atmosféru Hogwarts o svátcích
Když jsem se vydal do Vienty, nevěděl jsem, co čekat. Tím silnější pak byl můj zážitek. Vesnice jako z pohádky zasypaná sněhem už tak vypadala kouzelně. Když jsem pak navíc na ulicích potkával její obyvatele, připadal jsem si jako v živé síni slávy. Všichni ti známí a slavní havraspárští tu bydlí, jeden vedle druhého. Ti, o kterých dnes už většinou jen čteme v kronikách, jak získávali slavná vítězství nebo ocenění, tu žijí svým životem. Většinou již bez kabinetu nebo pracovny na hradě. Ale nikdo doopravdy neodejde, pokud se na něj stále vzpomíná. A díky tomu s námi někteří zůstanou napořád.
Závějí sněhu jsem se probrodil až k místní kavárně, která není nepodobná kolejní místnosti. Na zdech visí dokonce i tabla! Z fotografií famfrpálových týmů mávají ještě mladí hráči, které bychom dnes možná už ani nepoznali.
*
Larrie je s nadsázkou synonymem pro Havraspár. Ať už v podobě jeho vedení nebo utváření. Na hradě toho stihla opravdu hodně, ale nikdo z nás není neomezený časem, který mu je vyhrazen pro jeho pobyt mezi hradními zdmi. Larrie odtikaly její poslední vteřiny na začátku listopadu a uzavřela tak jednu ze svých mnoha kapitol. I přesto si našla čas mezi svými mnohými aktivitami a poskytla našemu časopisu rozhovor.
*
Corvinus Declaratio: Larrie, moje první otázka bude prostá. Jak se ti daří?
Larrie Larstonová: *zamíchá si vyprošťovák a zazubí se na redaktora* Daří se mi výborně, děkuji za optání. Vienta je o Vánocích ještě kouzelnější než během roku. Navíc soupeříme s Janel o to, která z nás bude mít svou haciendu kýčovitěji nazdobenou, a já jsem dnes narazila na obzvlášť hnusné blikající skřety v andělském rouchu. Obávám se, že až je kolegyně uvidí, zezelená závistí, je to tutovka. Začnou blikat v osm večer, *mrkne rychle na přesýpací hodiny nad vchodem*, tak už se nemůžu dočkat.
*
Corvinus Declaratio: Tak takhle vypadá důchod profesora! *přikývne* Ale za tu dlouhou dobu, co jsi strávila na hradě, jsi vystřídala mnohé funkce, ať už ty studentské coby primuska a šéfredaktorka, či ve vedení školy coby zástupce ředitele, koordinátorka zkoušek a samozřejmě jsi byla kolejní ředitelkou Havraspáru. Také jsi sesbírala spoustu ocenění, v koleji to byl Řád Roweny z Havraspáru, získala jsi také „elitní“ Havraspárský odznak Roweny z Havraspáru a samozřejmě také Cenu sedmi bratří. Nemohl bych dnes odejít s klidným srdcem, kdybych nezmínil tvé vítězství v Sedmiboji, účast v mezinárodní soutěži Tří kouzelnických škol, vítězství v anketě Osobnost Hogwarts a to hned dvakrát! Pak tu máme Řád ostrého brka a nějaké řády,
o kterých ani nevím, jak se čtou! Jak jsi to u všech všudy dělala a zvládla? A hlavně, je na hradě a přilehlých pozemcích nějaká oblast, kterou jsi neprozkoumala a nevyzkoušela, ale lákalo by tě to? *vychrlí a nadechne se k další otázce* Prosím o stejně stručnou odpověď, ty to vlastně ani jinak neumíš!
Larrie Larstonová: *začne podřimovat už u Ceny sedmi bratří, takže se s trhnutím probere, když redaktor taktně oklepe lžičku o svůj hrnek* No, tedy... to vypadá, že už mám na hradě vážně odžito, co? Já jsem tam v první řadě žila docela dlouho, to se toho pak stihne hodně. *zakření se* Hogwarts jsou parádní hřiště s hromadou prolézaček, po kterých můžete celkem bez rizika lézt. A já jsem je ráda střídala, zkoušela, učila se nové věci a testovala svoje limity. Milovala jsem (a pořád miluju!) kolej, takže kolejní funkce a ocenění byly spíš vedlejším produktem něčeho, co pro mě bylo hlavním smyslem existence na Hogwarts. U ostatních to tak nebylo vždycky, samozřejmě za tím stála i soutěživost, potřeba si něco dokázat nebo prostě jen poznat sebe sama, naučit se nebo vymyslet něco nového a dělat to dobře. Každá z těch aktivit měla svoje špičky i držkopády, pomáhala mi nějak vyzrát a dala mi zkušenosti, ze kterých těžím dodnes i u mudlů. Já jsem toho na hradě vystřídala relativně hodně a neříkám, že je to správně - byla jsem místy až moc přelétavá, ale určitě bych každému doporučila, aby se tam nebál přijímat nové výzvy a neodmítal příležitosti, které se naskytnou. To nejhorší je, že to nevyjde, a když to tak bude, houby se stane, protože o nic nejde. *pousměje se* Pořád lepší tu zkušenost získat než sedět se založenýma rukama a litovat, že jsem něco neudělal.
Myslím, že jsem si na Hogwarts užila všeho tak, jak jsem chtěla. I to je asi důvod, proč jsem se přesunula do světa kouzel mimo hrad. Nemám ani tak oblasti, které jsem neprozkoumala a chtěla, jako spíš nerealizované projekty, na které už nezbyly síly, čas nebo souhra příznivých okolností. Ať už to byly projekty pro Corvina, pro Havraspár nebo pro hrad jako takový. Nic z toho ale není tak zásadního, abych se kvůli tomu potřebovala vracet. *usměje se a trochu šťouchne studenta pod stolem do nohy, aby přestal klímat*
*
Corvinus Declaratio: Aha, aha… *spěšně hledá v poznámkách další otázku* Nelze se nezeptat, který z okamžiků na hradě byl ten nej? Bylo to vítězství v Sedmiboji, zařazení do Havraspáru, výhra školního poháru… Nějaký jiný tvůj úspěch, nebo naopak něco malého a přesto kouzelného?
Larrie Larstonová: Jeden konkrétní moment určitě vybrat nedokážu, jde třeba spíš o různá období. Vždycky jsou na hradě některá, ve kterých vám je lépe než jindy. Já hrozně ráda vzpomínám na Léto 2011, rok, kdy se nám povedlo v Havraspáru nastolit snad nejharmoničtější atmosféru, jakou jsem v něm kdy zažila. Z toho roku mám uložených spoustu super vzpomínek na menší i větší okamžiky, tvoří to takovou kompaktní mozaiku. Jsou to prohihňané večery v kolejce se všemi modrými úchylkami, které tehdy tepaly kolejí, tvořivé noci nad prosperujícím Corvinem, rande s múzami, když jsem psala svoje oblíbené hecy, a samozřejmě i pohár, ke kterému to pak celé vedlo, tak nějak přirozeně, s pochopitelnou únavou, ale bez křeče. Byla to čistá jízda od začátku do konce. A nasadila laťku vysoko všem dalším rokům, co přišly poté, a kdy jsem už nebyla ochotná jít pro úspěch přes mrtvoly, protože jsem věděla, že to jde i jinak. Ale jak říkám, těch skvělých chvil byla hrozná spousta napříč léty, a vzájemně se doplňují a tvoří mi celou tu hogwartskou zkušenost, tak bych nerada vybírala jeden moment.
*
Corvinus Declaratio: To je krásná exkurze do minulosti. A co takový běžný život tenkrát na hradě. Jaká byla tehdy malá Larrie, když ještě zakopávala o cípy dlouhého školního hábitu? Psala úkoly svědomitě přes celý termín, nebo se pak potila celou termínovou neděli?
Larrie Larstonová: Ne, Larrie byla strašná, student k pohledání. Trpěla perfekcionismem, takže úkoly odkládala, psala je sporadicky, na poslední chvíli nebo tisíc let. Když už byly, tak byly asi dost vymazlené, ale nějaká pravidelnost a svědomitost se určitě nekonaly, což je i důvod, proč jsem nikdy nezískala magíka Bez omluv. A proč nemám absolventskou čapku. Trapné. *zakření se* Když jsem si měla vybrat rozložení sil, radši jsem se vždycky vykašlala na ty osobní cíle a investovala do těch kolektivních. Radši dotáhnout vnitrokolejku, přichystat večírek, rozproudit pokec v kolejce, dokončit speciál... než psát ten úkol. Což samozřejmě není ideál, protože fakt není nadnesený kec, že do poháru se počítá každých 15 bodů, ale bylo to neustále o prioritizaci a o tom vědět, čím koleji momentálně pomůžu nejvíc. Před vstupem do zasedačky v prváku a na začátku druháku to byly hlavně ty body, ale to byl asi jediný rok. Později v zasedačce a ve funkci se paleta těch možností rozšířila a pozměnilo se to. Dávala jsem si vždycky pozor, abych šla příkladem a držela se v topu kolejního bodování, protože těžko můžete kázat vodu a pít víno, ale síly navíc jsem vždycky vrážela spíš do nových nápadů pro Havr. Jednou jedinkrát jsem zkusila jet na Snaživce roku, ale neuměla jsem to skloubit s kolejí tak, aby to nemělo negativní dopad na moje kolejní aktivity, takže jsem toho po asi dvou termínech nechala. To byl třeba jeden z těch případů, kdy něco prostě nevyšlo, ale ukázalo mi to, že můj smysl a způsob fungování na hradě vypadá jinak, a vlastně mi to pomohlo. Kdybych si to nezkusila, asi bych toho litovala a vždycky trochu uvažovala, jestli jsem neudělala chybu a o něco nepřišla.
*
Corvinus Declaratio: No jistě, *usměje se* srdce tlouklo pro Havraspár. Vzpomeneš si ještě na rozhovor s Moudrým kloboukem? Věděla jsi, že patříš do Havraspáru ještě před zařazením nebo tě s kolejí svázal až Klobouk?
Larrie Larstonová: To je pro změnu otázka s jednoduchou odpovědí. Že jsem havraspárská, jsem věděla ještě před příchodem na hrad. Vždycky jsem nejvíc sympatizovala právě s modrou kolejí a její filozofií, a Moudrý klobouk ten match asi odkýval celkem rychle. Na slavnosti Zařazování jsem tehdy nebyla, ale vzpomínám si, jak šíleně se mi ulevilo, když jsem po návratu na hrad viděla modrou Larrie na Pobertově plánku. *usměje se*
*
Corvinus Declaratio: Tak zkusíme něco těžšího. *mrkne a podívá se do poznámek* O pár let později ses stala profesorkou a zástupkyní ředitele. Vlastně jsi byla druhá nejvýše postavená! Jak to člověku změní pohled?
Larrie Larstonová: No, to jsi přitvrdil... *přikývne a lokne si rozvážně nápoje* Jako všechno to má svoje pro i proti. Všeobecně platí, že s narůstající zodpovědností a povinností se trochu vytrácí to kouzlo té svobody a překvapení. To platí třeba i pro studenty jen s příchodem do zasedačky. Taková změna s sebou nese určitý závazek, zodpovědnost, obětuješ tím notnou dávku neznalosti a iluzí, ale zase dostáváš nové pole působnosti - můžeš se lépe zapojit do utváření kolejního života, tváře, jednotlivých aktivit. Je to nový prostor pro kreativní blbnutí. Se zástupcem to bylo stejné. Zodpovědnost o to větší, čelit realitě a hradnímu bahnu nevyhnutelné, ale s podsvětím a smradlavými sklepy se ti zpřístupní i ty nejvyšší věže a nejkrásnější výhledy. A já jsem si tu práci na zástupci ráda zpestřovala zase tou nově nabytou prostorou pro kreativu. Takže jsme s různými týmy zaměstnanců blbnuli při vymýšlení návštěvy kejklířů nebo třeba chystání Dne Zlatonky a mně to pomohlo rozptýlit trochu tu úřednickou rutinu, která se s tím postem nese. Zároveň je ale třeba podotknout, že zástupce byl tehdy vyloženě správcovská funkce - nejsem programátor, takže těch šedivých protivností typu řešení různých chyb, bugů, nefunkčností jsem měla podstatně méně. Obvykle, a dnes tomu není jinak, musí ředitel, resp. zástupce řešit jak ty lidské, tak programátorské kratochvíle. A to je asi teprve hořká kávička. *pousměje se*
*
Corvinus Declaratio: Sklepy a věže… *usměje se a podtrhne větu* Teď zase zpátky na zem a trošku odlehčíme téma. Prozraď největší hřích Larrie Larstonové? Co to bylo? Úkol pouze na 12 palců?! Školní trest? Tvrdila snad, že Havraspár je modro-stříbrný?
Larrie Larstonová: Ach ano... *zardí se* Nebudu lhát, že když začala vznikat v roce raz dva Safírová kolekce, nijak jsem neprotestovala, že by modro-stříbrná byla špatně. Když jsme pak dojeli Safírovku, trochu jsem si spravovala reputaci zavedením Šerosvitu už teď jako kolejní, abych ten prohřešek odčinila. Ovšem nejsprostší hřích... *zaváhá, pak si lokne, aby neměla tak sucho v ústech* ... jsem spáchala už snad v prvním ročníku, kdy jsem napsala do Denního věštce, že Havraspáru náleží živel vody. A šotek to nebyl, jasný pane. Rowena si v ten moment musela upšouknout v hrobě. Ostuda. *nasadí kyselý výraz a dopije sklenku*
*
Corvinus Declaratio: To je příšerné! Pojďme to rychle zamluvit! *objedná další skleničku a vyrukuje s otázkou*Všichni, i mimo Havraspár, vědí o tvém zalíbení v sovách. Vzpomeneš si na tu svou úplně první, jak se jmenovala? Byla to láska na první pohled?
Larrie Larstonová: Ó, ano, pojďme se bavit o sovách! *viditelně ožije a začne si hrát s deštníčkem ve sklenici* Moje první sova... *utře slzu* Dostala jsem ji darem od své patronky, výreček jménem Callide - tehdy bylo v Havraspáru v módě pojmenovávat sovy děsně květnatě a vznešeně podle latiny, protože to prostě působilo hrozně medžik, rozumíme si. *zakření se* Láska na první pohled to byla okamžitá. Vlastně taková, že od té doby jsem svým patrončatům nejednou věnovala sovu podobného ražení, protože v tom byl nějaký ten hluboký havraspárský podtext. Callide byla taková ta typická orákulovská supersova, která se na první pohled vůbec nezdá. Za ty roky se mým sovincem prokadilo a projedlo mnoho houkajících živočichů, mezi nimi modelíny, páni tvorstva i uličníci, mamánci a ukňouránci. Callide byla jednou z těch nenápadných, v tom mumraji jako by o ní člověk nevěděl, což byl ale jen povrchní klam. Vyzařovaly z ní neskutečný klid, harmonie a veliká síla. Myslím, že její přítomnost mě vždycky tišila a hřála, i když jsem to vnímala třeba zrovna jen podvědomě. Ale Orákulum mi ji seslalo jako velký dar a já jsem za to dodnes vděčná, vlastně čím víc sovám rozumím, tím víc ten dar oceňuji a vážím si ho. *pousměje se*
*
Corvinus Declaratio: Havraspár pro tebe musí být alespoň napůl jako tvoje dítě. Jak se na něj díváš dnes s odstupem tady z vesnice Vienta?
Larrie Larstonová: Havraspár náleží každému, kdo je jeho součástí, ale naštěstí je to vypasená ratolest, takže se o něj podělíme všichni. *zazubí se* Když jsem odcházela, psala jsem havranům, že Havraspár není jen kolej ve hře, kterou máme tak rádi, ale že pro mě to vždycky byla tak trochu životní filozofie. Hodnoty, které jsme Havru kdysi nastavili, ta vize toho, co to znamená být havraspárský, v mojí hlavě vždycky odrážela nějaký ideál toho, jaká chci být jako člověk. Měla jsem o tom dost jasnou ideu a snažila se ji koleji v dobách své největší aktivity předat právě legendami, personou Roweny a příběhů Sedmera. V mojí mysli byla Rowena tak živá, jak živá jen může být fiktivní postava, a hodnoty Havraspáru pro mě nekončily za hradbami Hogwarts, utváří to, kým jsem, i mimo hábit Larrie. A žiju s nimi dodnes, tak jako mi v žilách koluje modrá havraní krev. Je to umění bystře myslet, hladovět po pochopení, vnímat hloubku, mít ptačí nadhled, živit svoji vnitřní hravost, být trochu drzý a nebrat se moc vážně. A spousta, spousta dalšího.
Život v koleji mi sice chybí, postrádám kolem sebe ty modře šáhlé čarodějné hlavy, ale vnitřně mám z těchto důvodů dojem, že jsem kolej nikdy neopustila. Hrozně bych si přála, aby to nebyl jen můj případ. Aby si ten Havraspár v sobě nesli i dnešní havrani, a až jednou vylétnou z hradních chodeb, tu modrou střepinu v srdci vnímali dál. Je to jeden z největších dárků, které vám Hogwarts může nadělit. Myslím, že kolej má teď ve svém čele lidi, kteří tohle vnímají podobně jako já, a budou usilovat o to, aby se ta modrá tradice obohacovala a dědila dál. Budou vyprávět havraspárské příběhy. Mně nezbývá než držet palce a těšit se, že občas někdo z nich zavítá sem do Vienty. Třeba aby pochopil nějakou ze střepin havraspárství.
*
Corvinus Declaratio: Hezky řečeno, zůstaneme ještě chvíli na této vlně. Blíží se Vánoce, jak vzpomínáš ty na Bradavické?
Larrie Larstonová: *protáhne trochu obličej* Vánoce jsou jedna z mála věcí, které mě trápí na odchodu z Hogwarts. Miluju Vánoce všeobecně, odmalička, a ty bradavické mě nikdy nezklamaly. Zbožňuju atmosféru Hogwarts o svátcích, je ještě kouzelnější a pohádkovější a chodby hradu jako by byly tak nějak hmotnější, opravdovější. Praskající krby praskají tak nějak hlasitěji, kakao v kolejce jako by mi lechtalo chuťové pohárky a vůně borovice a skořice mi šimrala nos. Před očima mám výhled na sněhobílé pozemky, namrzlé ornamenty na oknech kolejky a v uších mi cinkají koledy z chodby. Vánoce mi zostřovaly smysly a jak známo třeba všem, kdo píšou, zapojit víc smyslů zintenzivňuje zážitek. Vánoce na hradě mi chutnaly, cítila jsem je, viděla je i slyšela a občas skoro jako bych si mohla sáhnout. Hm... *podívá se zamyšleně do sklenky, která se zase blíží ke dnu* ... tady asi nalévají dobré pití, že? *zakření se* Ale ne, zkrátka a dobře miluju Vánoce na hradě a mrzí mě, že letos je tam neprožiju. Budu alespoň těžit z Myslánky Vánoc předešlých a přehrávat si vzpomínky. *usměje se*
*
Corvinus Declaratio: Necháme ti sem poslat dárek a cukroví, ovšem, jestli zbyde! Tohle téma už jsme trošku nakousli… Bavilo tě víc připravovat vánoční překvapení pro Havraspár v čele koleje, nebo bylo lepší být překvapená. Pokud to tedy nepřicházelo najednou.
Larrie Larstonová: Hmm, přemýšlím, jestli by ta odpověď neměla znít "to je složité", ale ono asi není. Mě vždycky spíš bavilo to vymýšlet a chystat. Na konci stál sice jeden výtvor, jeden kolejní dárek, ale pro mě ten dárek symbolizoval to všechno, co mu předcházelo. Překvapená jsem sice nebyla, ale v tomhle pro mě spočíval mnohem větší dárek, zas to byla ta tvořivá stránka, ten důvod, proč mě ze všeho nejvíc bavilo kreativnit v koleji. Ten výsledný produkt byl jen jeden z třeba desítky nápadů, ze kterých jsme vybírali, které byly rozvíjené, plánované a nad kterými jsme se se zasedačkou pobavili. Samotná jeho podoba pak podléhala spoustě úprav a vázaly se k ní vtipné i vypjaté momenty a vzpomínky, které mi z Havru dělaly domov. Samozřejmě je super moct pak nosit něco, co jste sami měli možnost ovlivnit, ale nebudu lhát - ne vždycky se povedlo vytvořit to přesně podle představ, některé věci jsem vlastně ani tolik nenosila. Ale ta práce a příběh za nimi byly, a proto nedám ani na jednu z nich dopustit. Když mi dorazil od koleje dárek, na kterém jsem se nepodílela, bylo to samozřejmě príma a překvapivé, ale nemám k těm předmětům tak hluboký vztah, to pouto je tam spíš principielně, protože je to součást havraního koloritu.
*
Corvinus Declaratio: Ty jsi ještě určitě z té takzvané „generace Harryho Pottera“, našla jsi některou z knížek pod stromečkem? A jaký dárek by tě teď nejvíc potěšil?
Larrie Larstonová: To jsem a jsem za to hrozně vděčná, dětství s Potterem byla prostě paráda. Popravdě si nevybavuju, jestli některá z nich byla přímo pod stromečkem - v zásadě krom Kamene mudrců jsem všechny knihy měla hned jak vyšel jejich český překlad, snad krom sedmého dílu, který jsem četla rovnou po vydání v angličtině. Něco z toho asi bylo kolem Vánoc, ale mám dojem, že pod stromek jsem nikdy nečekala, musela jsem číst hned. Naštěstí pro tu posedlost měli rodiče pochopení. Tedy relativně, vzpomínám si, že od Ohnivého poháru jsem se tak nemohla odtrhnout, že se máma naštvala a na pár hodin mi ho zabavila. *zasměje se* Nu a potterodárek, který by mě nejvíc potěšil, jsme si letos nadělily s Janel, když jsme ulovily lístky na představení Prokletého dítěte v Londýně na příští prosinec. To by snad mohla trumfnout už jen příležitost třeba drhnout záchody na filmovém place Fantastických zvířat. *zakření se*
*
Corvinus Declaratio: To je krásné! Nemůžu se na závěr nezeptat, jak to vypadá s tvojí budoucností. Co když nakonec všechny tvé úspěchy a zkušenosti nebudou stačit k tomu, aby sis mohla splnit sen a pobíhat s kyblíkem a mopem na place… Na hrad se tedy nechystáš vrátit? Zkusíš to alespoň na Ministerstvu kouzel? Tam by tě s tvým životopisem mohli vzít rovnou na samotného ministra!
Larrie Larstonová: Ach, to je strašné dilema, jestli bych raději řídila zeměkouli z filmových záchodků, nebo z křesla vyseděného všemi ministerskými zadnicemi historie, hmm... *zakaboní se* Děkuji za takovou poklonu, ale myslím, že ego jsem si všemožnými funkcemi už načechrala dost a ty nervy má člověk taky jen jedny. *zajiskří jí v očích* Jsem momentálně strašně spokojená tím, že mohu cestovat po světě čar, věnovat se experimentální magii a tak nějak poznávat další disciplíny kouzel, které mi zůstávaly utajené. Návrat na hrad mi čas od času hlavou probleskne, ale pokud se tak někdy stane, budu maximálně šťastná jako důchodec někde v Prasinkách - luštit si čaroku, vyplňovat kvízy nebo zmlátit nějaké drzé dítě v Siláckém ringu. Nicméně teď mě to baví zde ve Vientě a neplánuji žádnou změnu... Jen o těch Vánocích si asi zajdu před hradní bránu, alespoň okýnkem spatřit to sváteční kouzlo. *usměje se*
*
Corvinus Declaratio: *přikývne* Myslím, že pokud by ses vydala do Prasinek, budou se před ringem tvořit fronty, aby mohla hradní omladina říkat, že dostala protézou zrovna od Larstonové! Než se rozloučíme, je tu teď „volná disciplína“. Pokud máš zájem, řekni cokoliv chceš, a my to otiskneme.
Larrie Larstonová: Já myslím, že madam lví kolejní by určitě věděla, co tím myslím, když jí teď vzkážu, že Nebelvír smrdí, ale... já to jen takhle utrousím, protože jsem hodná, a budeme se tvářit, že jsem jí nic nevzkázala, ano? *zakření se po lišácku* Samozřejmě pokud bude nadpis rozhovoru "´Nebelvír smrdí,´ vzkazuje z hrobu Larstonová," tak s tím neudělám nic krom toho, že budu pana redaktora občas strašit ze záhrobí... *zacukají jí koutky* Jinak bych to už asi neprotahovala, snad jen - Veselé Vánoce všem a ať ten kouzelný prach svátků nacházíte v životě i během roku. *usměje se a dopije sklenku*
***
Corvinus Declaratio: *zasměje se* Dobře, časopis bude v Nebelvíru určitě zase o něco populárnější! Děkuji za rozhovor i všechno, co jsi na hradě vykonala a za všechny čtenáře přeji, ať tě štěstí, láska a Rowenina moudrost provází všude, kam tě osud zavede. Měj kousek hradu vždy s sebou a Havraspáru ať je v tom kousku nejvíc! A samozřejmě, veselé Vánoce!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Edmund HeusingerVydáno:
