Poprvé patronkou: Učiněná radost!

Než jsme se nadáli, stihl přijít začátek školního roku a s ním spousta nových tváří. A jako každý rok bylo nutné zařídit, aby se o naše nováčky měl kdo postarat. Proto byl v naší koleji opět vyhlášen nábor patronů, do kterého jsem se přihlásila i já. A jak jsem svou novou úlohu zvládla? O tom si přečtěte v článku!

Moc dobře si pamatuji ráno, kdy jsem si vývěsku o patronátu celá nadšená začala číst. Bylo to vzrušující. Po celém úmorném roce jsem konečně nebyla v pozici studentky nejnižšího ročníku. Už jsem mohla na individuální tréninky a každé ráno jsem se šťastně budila s tím, že už dál nebudu hlavní kolejní piňata, protože budeme mít nové nováčky! Navíc jsem měla možnost si některé z nich vzít na starost. A to je přece skvělá příležitost!

V té době už byly nové tváře nějaký ten den na hradě a já se rozkoukávala, kdo by se mi tak mohl líbit. Bavila jsem se s velkým množstvím nových nadšených studentů a uvažovala jsem nad tím, koho z nich bych si třeba nakonec ráda vzala pod svá křídla. Potenciálních Havránků jsem potkala několik a u spousty z nich jsem věděla, že by mi bylo ctí mít je za své svěřence.

Chvíli jsem tedy musela přemýšlet, kolik novopečených havránků jsem schopná zvládnout. Tak nějak jsem tušila, že kdybych dostala jednoho, jako jsem byla zamlada já, práce bych měla až až. Na druhou stranu jsem se přeci jen bála, že bych mohla dostat nějakou mrtvolku, což by mi dojem z prvního patronování asi trochu zkazilo. Nakonec jsem se rozhodla pro krásné číslo 3 a upsala jsem se Edmundovi, že se o své tři budoucí Havránky budu hezky starat.

**

Čekání na zařazování pro mě potom  bylo skoro neúnosné. Byla jsem nadšená, že konečně budu mít své tři osobní poskoky, kterým budu přeci moct předat svá životní moudra! Nakonec jsem to čekání přeci jen zvládla a do péče mi byly svěřeny tři novopečené havraní slečny - Arya Leah Ospreyclaw, Justice Delirium a Manon Lancaster. Všechny tři jsem znala a moc dobře jsem věděla, že jsme podobné nátury. Celá nadšená jsem doběhla do sovince a poslala jim extrémně dlouhý text se všemi informacemi, které mě zrovna napadly, abych je v prvních hodinách jejich pobytu v koleji zabavila. Samozřejmě byly všechny tři naprosto nadšené a unešené kolejí a nejvíc tím, že za patronku dostaly zrovna mě.

Dny ubíhaly, patrončata se ptala čím dál míň a já měla pocit, že už to holky moc dobře zvládají. Připadala jsem si jako nejlepší patronka pod sluncem a většinu času jsem jen seděla ve svém oblíbeném křesle kolejky, pila kakao, pojídala muffiny a rozdávala moudré rady se samolibým výrazem. To těžké ale teprve mělo přijít.

Přišel první den zápisu. Kolem šesté jsem si samozřejmě všechna patrončata shromáždila před sebou v síni, zkontrolovala jejich uniformy a peníze a celý průběh zápisu jsem jim ještě jednou zopakovala. Všechny vypadaly poněkud nervózně, ale věřila jsem, že to přeci jen dokážou. Lokty měly naostřené, peníze v kapsách a před tím jsem jim ještě dala lekci běhu na podpatcích. Vše se tedy zdálo správné a skvěle přichystané.

V sedm hodin jsme se všichni rozběhli do svých vysněných tříd, abychom zabrali místa v těch nejlepších lavicích. Mně jako už zkušené druhačce se samozřejmě podařilo zabrat místo na formulích a spokojeně jsem se vrátila čekat do síně.

Přišla spokojená Ary, po chvíli i Justice a čekaly jsme už jen na Manonku. Spokojeně jsem upíjela svůj džus a vesele si prozpěvovala. Po nějaké době se vrátila i Manon, ale něco zkrátka nebylo v pořádku. Byla celá ubrečená, utírala si slzy neštěstí a potom si zničeně sedla vedle mě. Po tom, co jsem z ní chvíli dolovala, co se stalo, to z ní vypadlo. Ve spěchu se jí totiž místo do Literárního semináře podařilo zapsat hned do vedlejší třídy - Literárního semináře - poezie. Nešťastně mi vysvětlovala, že ona přece básnit neumí, že ani neví, co je to rým, a že se musí z té třídy hned odhlásit. Taky dodala, že už se odhlásit zkoušela, ale nechce ji to pustit, protože je to její zatím jediná třída. Nakonec ještě začala křičet, že je neschopná a hloupá a že si radši zapíše jenom jeden předmět, aby zase něco nezkazila.

Byla jsem hrozně zaskočená a na podobnou situaci nepřipravená. Jen jsem na ni koukala a snažila se jí vymluvit, že to přeci nevadí. Ale s rozumným náhradním řešením ne a ne přijít. Jako by se mi na nějakou dobu vypnul mozek! Nakonec celou situaci přišel zachránit Jamie Grey. Poradil jí, aby zašla do ředitelny. Prvně se ošívala, že to nemá smysl, ale tehdy jsem se do toho opět jako správná patronka vložila a Jamiemu dala za pravdu. Potom Manon tedy zašla za panem ředitelem, který ji odhlásil z Literárního semináře - poezie. Manon se pak spokojeně přihlásila do správné třídy a nakonec souhlasila i s tím, že si další dny zapíše i zbytek předmětů, které chtěla.

***

Patronskou krizi se mi tedy úspěšně podařilo zažehnat a od té chvíle je celé mé patronování opět jen růžové. Teď už na ten zážitek s Manonkou jen vesele vzpomínáme a smějeme se mu.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář