Jak jsem nakonec přežila patronování až do konce
Když se člověk stane poprvé patronem, tak má často pocit, že od této chvíle už to bude jen růžové. Minimálně u mě to tak bylo.
Vzala jsem si na starost tři slečny a hned na začátku jsem tak nějak tušila, že s nimi nebudou žádné problémy. Všechny se snažily, byly to zkrátka pilné modré studentky a já si libovala v tom, jak úžasně jsem svou roli zvládala vykonávat. Jenže ono to nakonec nebylo tak snadné a jednoduché, jak jsem si na začátku myslela.
*
První větší překážkou se stal fakt, že ze mě najednou byla hrotička. Když jsem začínala hrotit, měla jsem představu o tom, jak budu hrozně zodpovědná, každý den udělám hromadu úkolů, všechno budu zvládat, ještě se do toho budu usmívat a vlastně těch předmětů ve výsledku budu mít málo. Jenže mé představy se postupně začaly bortit tím, jak moc jsem prokrastinovala. A ve výsledku jsem všechno musela dohnat a nezbylo mi tolik času na patrončátka! To byl neustále úkol sem, úkol tam, ale nakonec už jsem potom ze samých úkolů nestíhala stát za ocasními pírky svých patrončátek, abych kontrolovala jejich vypracované úkoly. Což se mi jednou ve finále vymstilo.
Začátky, jak už jsem ostatně psala i v minulém článku, byly občas dost zábavné. Sem tam mé prvačky udělaly hrozně hloupou a vtipnou chybu a já jsem se smála. Jindy udělala některá z nich zase chybu takovou, že mě to málem dost rozčílilo. Třeba taková Justice se nejednou rozhodla pozlobit mě tím, že si nechala dát trolla. Stačilo, když jsem jí nějaký termín nehlídala, jak plní úkoly a už měla o deset bodů míň! To byl také po čase důvod, proč mi nakonec toto patronče odpadlo úplně. Ale co, nějaké procento ztrát je prý povoleno, tak třeba mě za to nikdo nesní.
Po nějaké době se mi také začalo dít to, že si mě s jedním z mých patrončat normálně v kolejce začali plést. Raději jsem potom přestala počítat, kolikrát mě někdo modrý oslovil v lepším případě jako „Ary“ a jindy zase jako „Aryo“. Normálně jsem na to po nějaké době začala slyšet. A to jsem si vždycky myslela, že mé jméno je příliš jedinečné na to, aby si mě někdo s někým spletl.
Několikrát na mě dokonce vystřelili potlouk během famfrpálového tréninku, přestože měl být původně určen Ary. Tady už ale naší milované Angie moc nevěřím to, že to byl nevinný omyl a záměna jmen, protože moc dobře vím, jak ji těší, když na mě může střílet.
*
Ve výsledku jsem za ten rok patronování ale moc ráda. Získala jsem ve svých dvou přeživších patrončátkách skvělé kamarádky a myslím, že jsme ten rok všechny dobře přežily. Navíc byly obě dost reprezentativní a já se teď na veřejnosti nemusím stydět říct, že jsem si je vychovala. Nebyl to vždycky med, ale stálo to za to. Proto dnes mohu s klidným srdcem říct, že patronát doporučuji. Ne vždycky to vyjde, ale pokud ano, tak si ten čas člověk se svými svěřenci opravdu může užít.
PS: Díky svým patrončátkům za to, že většina z nich ve zdraví přežila!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Arietty Liella MinetteVydáno: 4/2017
