Pohádky havraní babičky

Převaluju se v posteli, a ač jsem příšerně unavená, nemůžu usnout. Ručičky na budíku ukazují půlnoc. No nic, zajdu si do kolejky na horkou čokoládu, třeba mi to pomůže v usínání. Havraspárská společenská místnost je prázdná. Mí spolužáci se už zřejmě oddávají nádherným snům ve svých postelích s baldachýnem...

Naběračkou v kotlíku s čokoládou zrovna nalévám tekutinu do svého puntíkatého hrnečku, když se za mými zády ozve krákavý hlas: „Takhle se nacpávat na noc. Kdo to kdy viděl?! Za chvíli se neuneseš!“ To jsem se lekla! Hrnek mi vypadne z ruky a čokoláda se vylije všude kolem.
Otočím se a tam, v miniaturním houpacím křesílku, sedí havraní babička, v ruce maličké pletací dráty. Z modrého klubíčka uloženého v košíku štrikuje šálu.

(ilustrace ze štětce Lessien Posie)

„Kdo jste? Jakživ jsem vás tu neviděla.“

„A pozdravit neumíš? To je mi dneska mládež,“ zaskřehotá stařenka a prohlíží si mě zpod obrouček kostěných brýlí.

„Dobrý den,“ odvětím rychle a vytahuju hůlku, abych tu čokoládovou spoušť kolem sebe uklidila.

Bábinka mě celou dobu bedlivě pozoruje a vrtí hlavou. „Taky bez té hůlky neuděláte krok. To by ti upadly ručičky, kdybys to utřela hadrem?“

Jéminkote, ta je protivná, pomyslím si a snažím se co nejrychleji zmizet z místnosti. Havraní babička zřejmě nechce zůstat o samotě a změní taktiku, najednou je miloučká a líbezná.

„Nemůžeš spát, viď?“ pronese sladce a obrátí svou pozornost k pletené šále. Vůbec nechápu, jak může ve svých drobných pařátcích udržet jehlice. Už jenom to mě donutí, abych přistoupila blíž.

„Můžu ti vyprávět pohádku, po ní budeš spát, jako když tě do vody hodí. Znám jich spoustu, ale dnes bych ti povykládala o Jeníčkovi a Mařence,“ navrhne mi.

„Tu znám,“ vyletí mi neuváženě z pusy. V tu chvíli mě probodne takovým pohledem, že natotata usednu před ní na koberec a už ani nedutám.

*

„Je to už spoustu let, co v Havraspáru žili dva sourozenci – Honza a Marie. Všichni jim říkali Jeníček a Mařenka, ač si tak hezké oslovení vůbec nezasloužili. Byla to totiž pořádná zlobidla. Vůbec se neučili, do hodin chodili ustavičně pozdě a vůbec si nepsali domácí úkoly. V jednom kuse vysedávali ve společenské místnosti, hráli Řachavého Petra a nalívali se horkou čokoládou. O jídlo ve Velké síni nezavadili ani pohledem, krmili se jenom čokoládou. Však taky byli tlusťoučcí jako otesánci. Ve svých pokojích měli oba pořádný svinčík, nestlali si postele a neuklízeli si po sobě věci.

Došlo to tak daleko, že si na ně hradní skřítci stěžovali u kolejního ředitele, že jim nebudou dělat žádné otroky a neustále po nich uklízet. A tak Jeníček s Mařenkou dostali školní trest. Asi tě napadne, že ho nechtěli splnit. Raději že prý ze školy odejdou. A to taky udělali. Jednou v noci z Hradu utekli.

Co čert nechtěl – v té tmě sešli z pěšiny a dostali se do Zakázaného lesa. Kdyby nebyli líní a zúčastnili se nějaké výpravy do lesa se slečnami Barb nebo Monny, určitě by věděli, jak se tam chovat a našli by brzy cestu zpátky. Ale oni ani netušili, že jsou na nebezpečném místě. Velmi záhy však narazili na bludičky a tak tak že nevrazili do bandy trollů, co se tam poflakovala a plašila vzácné exotické žáby. Konečně Jeníčkovi s Mařenkou došlo, že tam něco neštimuje. Raději se vrátíme, řekli si. Jenže už se v hloubi Zakázaného lesa tak zamotali, že netrefili zpět.

Hodiny a hodiny chodili strašidelným lesem, skrývali se a utíkali před jeho zvláštními obyvateli. Strachy byli bez úplně sebe.

Tu se před nimi zjevila perníková chaloupka – chatrč vystavená jenom ze sladkého perníku. Obě děti měly sice ukrutný hlad, ale perník se jim na utišení hladu moc nezamlouval. Kdyby si tak mohly dát horkou čokoládu…

A tak se Jeníček s Mařenkou vloupali dovnitř. Uvnitř nikdo nebyl. Chalupa byla prázdná. Děti velmi rychle objevily spižírnu a v ní hromadu tabulek čokolády. Ani tabulka čokolády jim nebyla dost dobrá. Za každou cenu chtěly tekutou čokoládu. Tak si začaly čokoládu rozpouštět v kotlíku nad ohněm – tak, jak to znaly z havraspárské kolejní místnosti.

Vtom se vrátila Ježibaba. Dovedeš si představit, jak byla namíchnutá, když zjistila, že se jí někdo vloupal do baráku, ve spíži udělal čurbes, do obýváku nanosil spoustu bláta zvenku a zašpinil její krásně vydrhnutý cínový kotlík. Ta běsnila! Ta zuřila! Než se zlobivá děcka vzpamatovala, už seděla na lopatě a během okamžiku skončila v peci.“

*

„Jak v peci?“ nasucho polknu. „Ona je strčila do pece?“

Možná jsem nedávala dost dobrý pozor. Nemá ta pohádka skončit jinak?

„Ona ty děti upekla?“ přeptám se raději znovu a v krku cítím podivný knedlík.

„No, jako chleba,“ pokyne havraní babička hlavou a začne se přehrabovat ve svém proutěném košíku. „Ale ne, došla mi vlna!“

„Ale to nemohla,“ namítnu hlasitě. „Pohádka má končit dobře!“

„Vždyť skončila dobře,“ nedá se bábinka. Místo uspokojivé odpovědi obrátí košík s pletením vzhůru nohama a snaží se z něj vytřepat neexistující klubíčko. „Co teď budu dělat? Bez vlny nemůžu dál plést, to dá rozum. A teď se mi navíc vyvleklo očko. To je práce.“

Nechápavě na ni hledím, ale ona má oči jen pro zkažený vzor na modré pletenině. Právě jsem se dozvěděla o vraždě nevinných dětí, její šála je mi naprosto ukradená.

„Nedá se nic dělat, musím letět,“ rozloučí se a než se vzpamatuju, vylétne i s košíkem v zobáku pootevřeným oknem ven.

Zůstanu sedět jako opařená. To byla divná pohádka. Ale co když na tom bylo něco pravdy? Je okolí našeho Hradu opravdu tak bezpečné, jak jsem si doposud myslela?

Po chvíli se zmátořím natolik, abych se vrátila do své postele. Tam se mi podaří upadnout do bezesného spánku hned, jakmile se zachumlám do teplých peřin.

***

Tak co, milá havráňata, háďata, jezevčata a lvíčata – líbila se vám pohádka havraní babičky?

Jestlipak v ní najdete nějaká skrytá mravní ponaučení?

Můžete je vypsat do komentářů vedle článku. A my ostatní se z nich pokusíme poučit. *šibalsky se pousměje*

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář