Na návštěvě v hradní prádelně

Už jste se někdy zamysleli nad tím, kdo se nám na hradě stará o naše úžasné oblečení? Ne? To je ale velká chyba. V tomto článku se vám pokusíme ukázat práci skupinky hradních obyvatel, bez kterých by náš pobyt na hradě nebyl vůbec jednoduchý. A rozhodně ani voňavý.

Před nedávnem zasáhla náš hrad skvělá soutěž slečny Lilien Emity Meissed, která si dala za cíl podnítit studenty k vytvoření různých módních kreací, do kterých by byl zahrnut nějaký vybraný kousek. Velké množství studentů se velmi aktivně zapojilo a mezi nimi jsem byla samozřejmě i já. Protože jsem vlastnila jeden ne příliš častý kousek, ochotně jsem nabídla jeho půjčování. Byla jsem velmi ráda, když se mi po tom všem cestování má košile vrátila v pořádku, ale přeci jenom, byla v trochu upracovaném stavu. Ono, když ji během teplého dne mělo na sobě asi 10 lidí, není se čemu divit.

Tím jsem ale byla postavena před problém, jak z této propocené a zmačkané košile opět udělat ozdobu svého šatníku. Možností se mi nabízelo hned několik. Mohla jsem si ji sama vyprat a vyžehlit pomocí kouzel, ale v této oblasti nemám moc praxe a nechtěla jsem riskovat zničení této košile, která byla navíc dárkem od mé úžasné patronky. Také jsem mohla košili vyprat po mudlovsku, ale jak ji potom vyžehlit? S elektrickou žehličkou na hradě moc práce neuděláte, elektřina zde nefunguje.

Když jsem se se svým problémem náhodou svěřila jednomu z duchů, byla jsem odkázána na školní prádelnu.

„Ono něco takového existuje?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ale ovšem drahá,“ odvětila mi jedna z dam ze školního dušího sboru. „Jak myslíte, že se to tady dělalo dříve? Já jsem si přece nemohla svou brokátovou robu drhnout v umyvadle, to by bylo nemožné. A navíc bych se tím úplně společensky znemožnila.“

S tím nešlo než souhlasit. Ještě jsem se zběžně vyptala na polohu prádelny a vyrazila.

*

*

Uvítala mě jedna z nejširších sklepních místností, která však měla v zadní části velké prosklené dveře na školní pozemky. Hned po příchodu mi do nosu pronikla nádherná vůně mýdla a bylin. Hned jsem měla pocit, jako bych se ocitla ve své vlastní koupelně doma. Místnost byla rozdělena na několik částí. Ještě než jsem si stihla vše detailně prohlédnout, přiběhla ke mně velmi milá skřítka, oblečená v modré blůzičce a dlouhé bílé zástěrce. Na hlavě jí trůnil bílý čepeček.

„Dobrý den slečno. Co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den. Já totiž, bych potřebovala...“ Nějak se mi nedařilo dokončit větu. Tak jsem za mohutného koktání přistrčila ke slečně svou košili.

„Ale to není žádný problém drahoušku. Bude to ale chvíli trvat. Pokud máte čas, mohu vás tu zatím provést.“

Nadšeně jsem souhlasila. Vypadalo to jako skvělá příležitost, jak se zase dozvědět o našem hradu trochu více.

Skřítka se hned nadšeně dala do vyprávění.

„Já jsem Kimi, vrchní pradlena. Moji hlavní prací je příjem šatů a veškerá administrace. Také mám na starosti finance za některé platby. Když je hodně práce, třeba po plesech, tak také pomáhám skřítkám s tříděním prádla.“

„Třídění probíhá v této části. Nejprve se oblečení označí kouzlem, aby bylo jasné, kdo je jeho majitel. Pak se uloží na dané místo, podle toho, jaký způsob praní a údržby je pro něj vhodný.“

Zaujaly mě doslova hory špinavého prádla, které se v tomto úseku nacházely. Kromě běžných hromad ponožek a spodního prádla jsem si ale povšimla i osaměle pověšených, již napohled velmi drahých kousků plášťů a společenských šatů, které byly určeny k individuálnímu praní a speciální péči.

„Tady za dveřmi je speciální místnost pro extrémně znečištěné nebo zapáchající oblečení. Jak vidíte, je třeba tento prostor izolovat od dalšího prádla. Za praní těchto kousků je nutné platit, protože je potřeba na něj použít speciální mýdla a někdy dokonce i kouzla. Ale ceny nejsou příliš vysoké, protože většinou je to jen obyčejné oblečení studentů, i když někdy to spíš smrdí jako trollí pelech.“

„Zde ve druhé části vidíte kádě na praní prádla a pak oddělené na ždímání. Většina oblečení se pere hromadně, jen speciální kousky se perou jednotlivě, ovšem za to je potřeba si také připlatit. Pokud chcete, můžete si i vybrat vůni mýdla, jakou chcete. Máme zde různé druhy.“

Vybrala jsem si jedno s vůní pomerančů a pomalu jsem následovala svou průvodkyni dále. Vešli jsme do obrovské sušárny. Byla to právě ta část, ze které bylo možné vyjít ven z hradu na louku.

„Zde se suší vyprané prádlo. V zimě využíváme tyto šňůry uvnitř. V místnosti je udržována konstantní teplota 20 stupňů, takže prádlo zde schne i v zimě. V létě sušíme prádlo venku na čerstvém vzduchu. Není to však nutné. Pokud třeba v daném období trpíte nějakou alergií, můžeme vám prádlo usušit i vevnitř.“

„A zde je poslední část. Zde se prádlo žehlí, či jen napařuje. Pak se také rozdělí a odloží, až si pro něj majitel přijde, nebo až pošle svého skřítka. Zrovna můžete vidět, jak probíhá jedna z kompletací.“

Přede mnou se vzdouvalo obrovské množství různých triček, sukní, halenek a skřítkové neustále pobíhali a balili další a další věci. Bylo skoro neuvěřitelné, že někdo může mít tolik oblečení. Navíc, určitě se jednalo jen o část, protože nikdy se nepere celý šatník najednou. Jen s velkým úsilím jsem svůj pohled odtrhla od velkého množství nádherných věcí a u druhého stolu si přebrala svou košili. Byla nádherně voňavá a krásně vyžehlená. Nadšeně jsme poděkovala Kimi nejen za košili, ale i za skvělý výklad. Určitě se sem brzy zase vrátím.

***

A i vás, čtenáře, zvu k návštěvě naší hradní prádelny. A apeluji na všechny ty, kteří se s vodou nekamarádí. Přijďte raději dříve, aby vaše oblečení nemuselo skončit za těmi zavřenými dveřmi.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář