Ztracená v mudlovském světě

Každý z nás kouzelníků si jistě vybaví ten zvláštní pocit, který jej přepadne při návštěvě čistě mudlovského prostředí. Samozřejmě, můžete namítnout, že pro studenty z mudlovských rodin je procházka mudlovským světem, který znají jako své boty, věcí naprosto běžnou, ale věřte mi, ani to nemusí být pravda.

Zažila jsem to na vlastní kůži. Ačkoli mí rodiče jsou kouzelníci, již od dětství se nám snažili zprostředkovat co nejsilnější kontakt s mudlovským světem. A tak jsem si až donedávna myslela, že pobyt v prostředí mimo kouzelnický svět docela dobře zvládám. Ale jedna příhoda mě utvrdila v tom, že to asi nebude tak úplně pravda.

Můj úkol zněl jasně. Navštívit v nemocnici kamarádku. Znělo to jednoduše. Ale první problém nastal již vzápětí. Nemocnice se nacházela na přesně opačném konci města. Rozhodla jsem se nic nepodcenit a zjistit si nejjednodušší způsob dopravy. Začátek byl jednoduchý. Jet metrem po lince růží, a pak přestoupit na linku hadů. Jenže neříkej hop, dokud nejsi před brodem, nebo tak nějak to mudlové říkají. Cesta linkou růží proběhla v pořádku, až na to, že se mi podařilo dát si obráceně na pusu ten módní kousek, co se teď všude nosí, a tak všichni mohli obdivovat moji vnitřní výstelku s obrázky zlatonek, co na ní mám. Naštěstí to nikdo nepovažoval za nic divného, extravagantní vzory jsou zřejmě v módě.

Když jsem překonala první část cesty, trochu jsem si oddechla. Zrovna jsem vstoupila na ty ďábelské posuvné schody a málem skončila na zemi. Někdo je totiž otočil. Napravo vždy jezdily dolů a najednou jednou nahoru? Naštěstí jsem jen lehce zaškobrtla, ale nějaká nerudná paní to komentovala slovy: „To je ta mládež. Kouká to bůhví kam, pak si ještě nabije nos. To za mých časů nebývalo.“

Jak to bývalo za jejích časů, jsem se už nedozvěděla, protože jsem spěchala dále. Cesta linkou hadů byla velmi legrační, protože ve vagonu byly instalovány nové sedačky z té legrační věci, které mudlové říkají plast, a moje tělo po ní klouzalo pořád dopředu a dozadu podle rychlosti vlaku. Přišla konečná stanice. Vystoupila jsem a zůstala překvapeně stát. Směrem k nemocnici ukazovaly obě cedule. Jedna mířila doprava, druhá doleva? Kterou si vybrat? Směrovým kouzlem jsem si pomoci nemohla, tak jsem musela zariskovat. Naštěstí cesta byla správná.

Ovšem nic mě nepřipravilo na to, jakým bludištěm nemocnice je. Chtěla jsem se zeptat na cestu, ale v budce s nápisem informace nikdo nebyl. Ani plán budovy jsem žádný nenalezla. Nakonec jsem se zeptala na cestu jedné paní v uniformě.

„To je jednoduché, slečno. Půjdete doprava, pak po červeném schodišti o dvě patra výše, pak zahnete doleva a po modrém schodišti o patro níže. Tam vlevo najdete bílý výtah a s ním dojedete do pátého patra. Tam je to oddělení, co hledáte.“

Ač jsem se opravdu snažila držet se pokynů, ztratila jsem se. Místo modrého schodiště jsem narazila na zelené a vůbec jsem nevěděla, jak dál. Když jsem vešla do jedněch dveří, ocitla jsem se v jídelně. Tváří v tvář mi hledělo několik lékařů (tak se zde říká lékouzelníkům) a já vůbec nevěděla, co mám dělat.

Tak jsem raději rychle vycouvala a narazila přitom do dalšího doktora. Málem se mi zastavil dech. Byl tak hezký. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Hledáte někoho? Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se jemně.

V mé hlavě se ozýval zoufalý boj. „No tak, okamžitě na něj přestaň zírat. Ještě si bude myslet, že jsi úplně nemožná. Odpověz.“

„Já hledám oddělení XY,“ vypadlo ze mě nakonec.

„Ale to je snadné. Půjdete tímto tunelem, pak zahnete doprava a oranžovým výtahem do druhého patra, a pak doleva a červeným výtahem do sedmého patra. A budete tam. Rozumíte?“

Zřejmě musel vidět, jak nešťastně se tvářím při představě dalšího bloudění v tomto barevném bludišti, kterému říkali nemocnice.

„Co kdybych vás doprovodil? To bude asi jednodušší.“

Kámen, který mi v ten moment spadl ze srdce, musel vážit alespoň metrák.

Bohužel z dalších chvil si toho moc nepamatuji. Jako ve snách jsem následovala toho překrásného doktora, který jakoby vypadl ze snu, které se vám zdají, když se příliš nadýcháte výparů z nápoje lásky. Ehm, samozřejmě, ten jsem nikdy nevařila. To by mě ani nenapadlo.

Brzy, možná až příliš, jsme byli v cíli cesty. Rudá až za ušima jsem poděkovala za pomoc a vydala se za kamarádkou. Ačkoli jsem se na ni velmi těšila, obávám se, že má návštěva nebyla příliš přínosná, protože jsem pořád nemohla dostat z hlavy svého zachránce a zbavit se představ, jaké by to bylo uvíznout s ním v jednom z těch jezdících krabic jménem výtah. Tak blízko sebe, mimo čas a prostor…

Tak třeba budu mít více štěstí příště. Mohu to brát jako další důvod, proč se nebát vyrazit do mudlovského světa.