Helenia Kukková: „Vrbová královna jsem já!“

Jarní paprsky se proplétají vrbou a pomalu začínají zahřívat i ty nejdůkladněji schované kořeny. Ideální den uvařit si kýbl kafe a povídat si s Helenií o mládí, pasení dinosaurů, dávných časech havraspárských a třeba i o mírně přerostlé kytce, která kolegyni přirostla k srdci.

Jeden z hradních dinosaurů s registračním rokem 2006, prefektka roku 2014, někdejší redaktorka a korektorka Corvina, absolventka 2016, držitelka Řádu ostrého brka za rok 2019, nedávná čerstvá KOZA a hlavně už navždy Vrbová královna, i když aktuálně pobývá více či méně neaktivně v Prasinkách. S drahou kolegyní Helenií Kukkovou jsem se zavrtala do jarně obrůstající vrby a vyzpovídala ji. Původní plán byl rozhovor kratšího rozsahu, vznikl z toho spíš román, ale stojí za to!

**

Any: *zachumlá se do deky, protože země je ještě promrzlá a vrba vrhá nehřející stín* Je tu sice trochu kosa, ale ten výhled bych za nic nevyměnila. Děkuji, že sis na mě udělala čas, kolegyně! Navíc mi přijde úplně geniální tady zevlit u naší vrby a říkat tomu práce! *usměje se a nalije si kávu* Kafe nebo čaj? *hodí tázavé očko na kolegyňku*

Helenia: *zašklebí se a pozvedne obočí, čímž naznačí, že se snad Any ani nemusí ptát* To je snad jasný, ne? *zeširoka sáhne po konvici s kávou a nalije si do své kuksy* Uznávám, že je to tu o něco méně hygge než u našeho kozího posezení! *zasměje se a přetáhne si teplou deku přes záda* Nicméně na staré dobré kamarády si člověk vždycky rád udělá čas, no ne? *mrkne*

(Kozí sedánek)

*

Any: Jasně! Jen pro čtenáře upřesním, že jsem ti vedla zkoušku KOZA, aby se nějak vysvětlilo to kozí posezení, aby to náhodou nebylo nepochopeno. *usměje se a prolistuje si poznámky* Vraťme se teď zpátky do minulosti, když se kolem hradu ještě pásli dinosauři... Ty jsi přišla do Havraspáru někdy, když jsem já byla ve druhém ročníku, mám takový pocit. Pamatuješ si na tu dobu? Já se možná pletu, ale když jsem se rozkoukala a začala jsem vymýšlet různé dósnoviny, tys obvykle trávila čas někde v rohu místnosti s knihou nebo sis něco psala do zápisníku. Nebo si to pamatuju špatně?

Helenia: *zamyslí se* Je to dost možné. To by mi tak nějak odpovídalo. Ještě jsem mezitím samozřejmě psala úkoly a dělala soutěže. *zasměje se* Ale dlouho jsem tenkrát na Hogu nevydržela, mudlové zaútočili s intenzitou sobě vlastní a já si tehdy neuměla srovnat priority tak, abych zvládala obojí. Tak šel Hog na nějaký čas stranou. *pokrčí rameny*

*

Any: To máš pravdu, byla jsi trochu jako výměnný student, co občas přijede na návštěvu. V roce 2018 byla v době opravování kreativních úkolů v Sedmiboji otevřena aréna pro veřejnost. Stala se tehdy taková věc, že ses tam nějak zasekla a strávila jsi v aréně 6 dní, 19 hodin, 18 minut a 27 sekund. To ti soutěž způsobila takové trauma, že ses rozhodla jít žít Pod vrbu? Pokud se nepletu, tmavě fialový hábit jsi oblékla krátce po vyhrabání se ven. Nebo se ti v aréně tak líbilo? *pozoruje kolegyni a snaží se udržet vážnou tvář, aby vůbec nebylo vidět, že jí cukají koutky*

Helenia: *chvíli nevěřícně zírá, a pak se nahlas rozesměje* Jé, tak to už si ale vůbec nepamatuju – zjevně na mně pobyt v Aréně nenechal žádné trvalé následky... Anebo si jich jen nejsem vědoma? *zeptá se naoko vážně, ale pak přeřadí do jiných kolejí* Ale kdepak. Pod vrbu mě nalákal inzerát a následně Lili, tedy Lilien Emity Meissed, která čítárnu tehdy vedla. Provedla mě Pod vrbou a nechala mě se nějakou dobu hrabat v pergamenech, bloudit kolem jezera a spřátelit se s Vrbou – což byl velmi dobrý tah, protože jsem se pro post šéfky čítárny nadchla. *jak vypráví, zazáří jí oči*

Tou neslavnou epizodkou z Arény jsme ale úplně vynechaly dávné časy havraspárské – i když nevím, kolik z toho by bylo publikovatelné v tisku. *zasměje se*

(Divoká mládí havraspárská)

*

Any: *zaváhá* No právě, uvědom si, prosím, že máme i mladé čtenáře... *zazubí se na Hel a čeká, co přijde*

Helenia: Ale ono to nebude tak horké. *zamrká* Když ses mi zmínila, že spácháme tenhle rozhovor, přemýšlela jsem, co mám na Hogu vlastně za sebou a co si pamatuji z modrých let v koleji. Hlavou mi proběhly dávné čajové sedánky tehdejší „brněnské kliky“ Za zrcadlem, mo(u)dré srazy v Praze v denních i nočních hodinách, zážitky s havránky v kolejce, v lese i naživo... *zasměje se* Pokud jsou mí staří známí ještě vůbec na hradě, většina z nich je fialových, případně zmrzlých.

Z těch nejstarších vzpomínek si pamatuji Larrie Larstonovou a její neskutečnou energii a brilantní sloh, Queti Sylie jako patronku, Nicolette Marique Leroy, se kterou jsme se později setkávaly i mimo Hog... Později pak z Brna Waynu, Elys, Lopéze, pražské Justina a Lili a Duna, samozřejmě nemohu vynechat Zena Amattise – teď již kolegu, a Isu Anne Swan z našich četných brněnských... ehm... setkání. *zakašle a maskuje tak ruměnec ve tváři* ...no a tebe, očividně! *zasměje se*

(Nejvíc havr evr)

*

Any: *zamyslí se* Joo, to už je skoro na učebnici dějepisu. Larstonová, kolejka a všechny naše divnosti a pošahanosti, kolejní sraz o dvaceti lidech a hromady srazových dárků, měly jsme to ale dobré mládí. *napije se kávy* Občas to tak vypadá, že všichni dřív či později odejdou, jen my jedeme dál. No ještě aby sis mě nepamatovala! No nic, nebudeme to dál rozmazávat, pojďme dál. Když už tady sedíme, nemůžu se nezeptat na tvoji vládu. *vystřelí otázku tak rychle, že se ani kolegyně u výslechu nestihne nadechnout* Čím tě Vrba okouzlila nebo nadchla a co taková správná Vrbová královna dělá, když vládne? *nakloní se k Hel a zašeptá* Raději jim nebudeme vyprávět, jak s Eill obvykle sedíme na hromadě polštářků tady na tom místě, dopujeme se kávou a smějeme se jak puberťačky hradním drbům, že? *významně zdvihne obočí*

Helenia: *spiklenecky se uchechtne a odpoví rovněž šeptem* No to víš, že ne, to na veřejnost vůbec nepatří! *lokne si kávy, odkašle si a začne mluvit nahlas* Když jsem před těmi pár lety procházela čítárnou, dost to tady spalo. Ale přesto jsem viděla, jaké je to nádherné místo, jakou má úžasnou minulost a neskutečný potenciál – co už tu všechno proběhlo a nikdo to teď nevidí… a co by tu všechno mohlo proběhnout. Myslím, že mě taky nadchla ta představa, mít v rámci Hogu nějaký svůj „píseček“, místo, které budu mít prostě pod palcem a budu mu moct dát něco ze sebe – prostor se skvělou tradicí, na kterou můžu navázat a zároveň se tu po svém kreativně vyžít. Mé literární a korektorské srdce zaplesalo, a pak už zbývalo jen získat souhlas Vrby a s Lili domluvit podrobnosti, jak ten převrat provedeme. *zasměje se* No a v neposlední řadě byl čas se posunout z modrého hábitu někam dál – tahle příležitost zkrátka přišla v pravý čas. *zakončí s úsměvem*

Co dělá Vrbová královna? No přece vládne, ne? *pokrčí rameny a nasadí vkladařský posez i výraz, což se trochu tluče s dřevěnou kuksou v ruce a tlustou vlněnou dekou místo hermelínu*

(Kuksa)

*

Any: No, pokud vím, tak královnou je teď Eillen a ty jsi maximálně tak vrbodvorní šašek! *poznamená a pozoruje, jak Hel tluče kuksou naštvaněji*

Helenia: Ne, ne, ne, Eil je sice aktuální šéfka čítárny a Bobří máma a Merlin ví, co ještě, ale Vrbová královna jsem já, i když už nesedím přímo na trůně! *směje se*

*

Any: Eee *nadechne se, a pak mávne rukou* Když se tedy vrátíme k tvé vládě – ve svém čarostavu uvádíš, že tvoje vrbové srdcovky jsou Detektiv, Story cubes, Spisovatelské klání, Velikonoční a Žánrové drabblování, Šperkovnice a Vrba v živlech. Kdyby sis musela vybrat jen jednu srdcovku, což se určitě může během času měnit, kterou by sis vybrala dnes, pravě teď?

Helenia: Hmm… *zamyslí se nad zmíněnými projekty* Je toho dost a každá z těch akcí má něco do sebe, je v něčem spešl. *usměje se* Vrba ve víru živlů byla moje první velká akce v čítárně, na té jsem si zkusila, za jakých okolností si v Sub Salix lze nevylámat zuby – a povedlo se. Drabblování, to byly parádní literární smrště, které chtěly spoustu práce akčních lidí – takže tam to s těmi zuby bylo o něco horší. A Šperkovnice královny Magdalény byla úžasná, od nápadu až po poslední ilustraci se vyvedla dokonale. No a na Detektivovi už jsme si zhusta vyzkoušely spolupráci s tebou a Eil a to se nám, myslím, osvědčilo. *usměje se*

(Vrba)

*

Any: Drabblování jsem se ještě účastnila jako pisatelka, doteď si pamatuju, jak jsem psala drabble na telefonu v autobusu z Belfastu do Dublinu na padající wifi a hlídala jsem si, aby to mělo hlavu a patu a sto slov! Spolupráce na Detektivovi byla super, doufám, že si to zase někdy zopakujeme. Což mě přivádí k otázce: Co teď?

Helenia: *nadšeně přikyvuje* To si taky pamatuji, však jsi taky dodala všechna drabble do všech kol a četlo se to jedna báseň! *směje se, a pak se zamyslí* Co teď? *pokrčí rameny* Teď oblékám hnědý hábit a ve volných chvílích zevlím místo ve Velké síni procházkami po Prasinkách a s tebou a Eil Pod vrbou. Sem tam si pro radost vypracuji nějakou soutěž nebo si koupím něco hezkého na Příčné či u NiTě. Nebo třeba složím nějakou tu zkoušku, která mi ještě chybí. *směje se* Času je teď pomálu a my dinosauři si už můžeme vybírat, čemu ho věnujeme, stejně jako se nemusíme hnát za hrocením bodů a pohárů a magíků… Takže co teď? Teď je klid, ticho po pěšině, takový ten hluboký nádech... *zamrká a sleduje, jestli se Any chytí na citát*

*

Any: Citát, necitát, ticho nebude, dávám ti tři měsíce, a pak zase něco společně spácháme. *prohrabává se přípravou* No, původně jsem měla připravenou otázku, jestli budeš chtít poslat tento článek na opravu, aby každá čárka byla tam, kde má být, nebo věříš korektorům tohoto plátku. *upraví si svatozář a se zářivým úsměvem kouká na kolegyni* Nicméně s ohledem na to, žes mi celou dobu koukala pod ruku a čárky sis dopisovala sama, tak je to poněkud zbytečná otázka. Takže já ti děkuji za rozhovor!

Helenia: Ehm, ehm, profesionální deformace, s tím nic nenaděláš! *směje se* Na společné páchání se už teď těším! A taky děkuji, povídání s tebou je vždycky dobrodružství… *mrkne na kolegyňku* Ještě kafe? *s úsměvem oběma dolívá kávu a přátelský hovor může pokračovat*

Pokračování příště

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář