„Kde se vydává číslo?“ a „Jak se vydávají průběžné články?“ aneb Krátce o tom, jak jsem se stala šéfredaktorkou

Nic neuměla, nic nevěděla a ve své kanceláři se dokonce ztratila! Přesně takový byl začátek aktuální šéfredaktorky v její nové funkci. No jo, šéfredaktorská kancelář je zkrátka úplně něco jiného než famfrpálové hřiště.

Bývá zvykem, že každý nový funkcionář v naší koleji je brzy po svém nástupu do funkce vyzpovídán corvinovským redaktorem. Merlinužel k rozhovoru se mnou jako s novou šéfredaktorkou se od konce června minulého roku nikdo neměl (a asi to stejně bude lepší, když vám to převyprávím já), a tak jsem si řekla, že si to vezmu na starost sama a povím vám, jak jsem se k tomuto postu ve vedení dostala a jak se mi hned ze začátku (ne)vedlo.

**

Odchod mé předchůdkyně Hetty Londsové byl nějakou dobu před koncem roku jasný, neboť byla už delší dobu neaktivní a na hrad nechodila tolik jako dřív. Přesto jsem nepřemýšlela nad tím, kdo by ji mohl nahradit. Jak se ale blížil konec Léta 2020, v hlavě jsem si začala hrát s myšlenkou, že bych to mohla být já, což pro mě bylo docela nepředstavitelné. O funkci bych se sama ani nepřihlásila, kdyby byla ta možnost. V novinařině jsem si totiž nikdy nevěřila. Přesto jsem ale čekala, zda mi náhodou nebude funkce nabídnuta. To se nakonec opravdu stalo. Odcházející kolejní ředitelka Eleanor Blackfoot mi tehdy zaslala sovu s dotazem, zda bych nechtěla po Hetty převzít vedení Corvina Declaratio. Na nabídku funkce jsem neodpověděla hned, nechala jsem si den (víc jsem neměla) na rozmyšlenou, i když ve skrytu duše jsem si byla jistá, že to přijmu, protože jsem po chvíli přemýšlení přišla na to, že jinou možnost kolej pravděpodobně ani nemá. O šéfredaktora v naší koleji zkrátka bitka nikdy nebyla. Přesto mi něco říkalo, ať si to ještě důkladně promyslím a nejdu do toho po hlavě.

Brzy poté, co jsem nabídku slečny Eleanor přijala, přišel konec roku a s ním i závěrečný kolejní večírek. Na něm se kromě udílení cen také oznámila jména nových funkcionářů. Jedním z nich jsem byla samozřejmě já. Níže si můžete porhlédnout, jak to vypadalo. Musím podotknout, že Myker měla dobrou poznámku, já se opravdu nezastavím. Sotva jsem opustila po sedmi letech famfrpálové vedení, stoupla jsem si do čela kolejního časopisu. Život zde je zkrátka jedno velké dobrodružství a já si na všechny výzvy snažím říkat „Ano“.

*

Tady končí ta vážnější číst článku a nastává ta vtipnější a zábavnější. Když se ohlédnu zpět a vzpomenu si na svůj první den v kanceláři šéfredaktora, musím se smát. Představte si, že jsem se tam hned při vydávání prvního čísla, což byl speciál k letní kolejní soutěži, ztratila. Ano, opravdu. Nevěděla jsem kudy kam a z hromady pergamenů mě musela vytahovat slečna Lilien, které vděčím za to, že mé první číslo vůbec vyšlo a hlavně že jsem z hromady pergamenů a šéfredaktorské kanceláře vyšla já.

Pak přišla další čísla, při jejichž vydávání jsem opět hledala pomoc u slečny Lilien, ale tentokrát šlo jen o otázky jako „Kde najdu razítka na hotové články? A prvně orazítkovat, pak zařadit do vydání, nebo opačně?“ a „Kde je ta věc, kterou se převazuje nové vydání?“. Později jsem si ze zoufalosti troufla oslovit i svou zástupkyni Aimée, které jsem do té doby nechtěla přidělávat práci (a naivně si myslela, že to zvládnu sama, případně s malou pomocí slečny Lilien, „které se sem tam zeptám“), neboť je do toho i primuska. První čísla tedy vyšla s pomocí zkušenějších, ale později jsem se zkušenější začala stávat také a čísla jsem vydávala jako po másle. Bez chyb, zoufalosti i bez slz vzteku. Vše se mi dařilo, ale pak přišla další překážka.

Stála přede mnou výzva v podobě vydávání článku v rubrice Padni komu padni. Myslela jsem si, že to zvládnu bez jakékoli instruktáže, admin byl totiž velice srozumitelný. Merlinužel ale víte, co se říká o myšlení, že? A navíc admin klamal vzhledem. Dala jsem tomu několik pokusů, ale nedařilo se, a tak to za mě vydala moje zástupkyně Aimée. Ta mě to následně i naučila, prošla jsem školením a vydávání v rubrice Padni komu padni zvládám nyní skvěle. Merlinužel zatím jen teoreticky, k praxi ještě nebyla příležitost a odvaha.

*

Po čase, co jsem se v šéfredaktorské kanceláři zabydlela, se mi tam začalo i líbit. Ano, chvíli to trvalo, ale jak můžete čekat, že se mi tam bude líbit hned, když na mě při každém vydávání nového čísla spadla hromada pergamenů, vylil se mi inkoust a v celém tom chaosu jsem mnohdy vydala i jen půlku čísla a Sedmero havranů se mi při tom škodolibě smálo? Takže to prostě přišlo později. Ale přišlo a to je hlavní. Nyní se mi tam líbí a to pohodlné křeslo nehodlám jen tak opouštět. To víte, na luxus a pohodlí si člověk hodně rychle zvykne. Na padající pergameny a rozlitý inkoust merlinužel stejně tak.

Jak čas plynul, do redakce přicházelo i víc a víc nových redaktorů, až se moc krásně rozrostla. Vycházelo víc a víc článků a čísel a Corvinus i s novým vedením byl u čtenářů oblíben natolik, že v letošním UNC získal  2. místo v kategorii Časopis roku. To mi udělalo obrovskou radost a dodalo motivaci a ještě větší chuť do další činnosti.

Tu jsem, pravda, také ze začátku dlouho hledala, ale nyní ji ani nepotřebuji. Práce šéfredaktorky mě totiž baví natolik, že nepotřebuji nějakou vnější motivaci k psaní článků, vývěsek či pořádání seancí. Stačí, že je spokojená redakce, vše funguje, jak má a lidem se naše články líbí.

***

Jak jste si mohli přečíst, ne každý nástup do funkce ve vedení je sluníčkový (a že já neměla sluníčkový nástup ani na post kapitána famfrpálu, asi je mi ten počáteční boj s funkcí souzený) a žádný učený z nebe nespadl. Pokud ano, určitě dopadl do té obrovské hromady pergamenů a ztratil se v ní stejně jako já při vydávání svého úplně prvního čísla. Takže tak i tak vypadal jako ňouma. Já už tak nevypadám, neboť se v redakci vyznám skoro tak dobře jako na famfrpálovím hřišti. Jen můj tým je o něco početnější, což je jen a jen dobře. Za všechny své redaktory jsem totiž moc vděčná.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář