Jak se stát spisovatelem I.

Úvodem bych ráda řekla, že se nenazývám profesionálním spisovatelem. Jsem jen obyčejná holka, co se psaní věnuje téměř dvacet let a protože často narážím na internetu na díla, která jsou sice dějově dobrá, ale stylisticky absolutně otřesná, napadlo mě, že bych vám mohla (samozřejmě zcela v dobrém) poradit, čemu byste se měli vyvarovat, abych to samé nemohla říct o vašich příbězích.

**

Možná by vás zajímalo, jaké byly mé začátky. Tím tedy rozhodně začnu.

Když mi bylo asi šest, sotva jsem začala nějak dobře číst a psát, začala jsem přenášet na papír své fantazie, kterých jsem měla v hlavě požehnaně.

V té době jsem myslela, že má díla jsou po všech stránkách dokonalá. Když jsem ale o pár let později začala přispívat na povídkový web www.stmivani.eu, kde jsem zveřejňovala fanfikce na svět spisovatelky Stephenie Meyerové, tamější korektoři mě rychle vyvedli z omylu a postupem času mě naučili úplné základy stylistiky textu, které mi dnes přijdou již naprosto přirozené. Vždycky jsem ale byla dost citlivá a jejich výtky a kritika, byť byla dobře myšlena, mi tehdy dost ublížila.

*

Pokud by tu náhodou byl někdo, kdo tohle neovládá, stejně jako jsem to kdysi neovládala já, rozhodla jsem se vám cestou článku v našem kolejním časopise pomoci. V prvním díle svého plánovaného spisovatelského seriálu bych vás tedy chtěla naučit, případně vám připomenout, tyto tři body:

• odstavce
• přímou řeč
• interpunkci

Nemyslím si, že je důležité to déle zdržovat, pojďme se do toho s úsměvem a nadšením správného spisovatele pustit.

*

Odstavce

Předpokládám, že tento krok ovládáme všichni – odstavce snad každý z nás využíval už v přijímací eseji na hrad a jejich význam určitě všichni dobře znají. Rozdělují text na části, aby nejen lépe vypadal, ale hlavně byl pro čtenáře čitelnější. Jen si zkuste představit knihu, která by byla tvořena jediným dlouhým odstavcem. Myslím, že by bohatě stačilo, kdyby nebyl v odstavcích tento článek. Bez odstavců se v textu člověk rychle ztratí a od četby tohle zaručeně odradí.

*

Přímá řeč

Číst text bez odstavců, to je dobré leda tak na krvácení očí, ale číst příběh s příšerně psanou přímou řečí? Nemůžu říct, co je horší. Nejspíš se nemohu rozhodnout z toho důvodu, že tyto dva body spolu jdou ruku v ruce.

Není to můj výmysl, ani výmysl korektorů z webu pro fanfikce na ságu Stmívání. Jistě mi dáte za pravdu, že když otevřete v podstatě jakoukoliv beletristickou knihu, všude to bude stejné.

Abychom to vzali stručně: Přímá řeč se takřka vždy píše do samostatného řádku. Snad jedinou výjimku, kterou si dovedu představit a kterou zvládnu pochopit, předvedu v následujícím příkladu.

Zavrtěla jsem hlavou a rozčileně vykřikla: „To přeci nemůžeš myslet vážně! Jak to myslíš, žes tam prostě jen stál a ani tě nenapadlo se ho zastat?“

V jakémkoli jiném případě patří, jak už jsem řekla, každá přímá řeč na samostatný řádek. V dalším příkladu vám rovněž chci ukázat další pravidlo: Pokud za přímou řečí následují slova jako „řekl“, „vykřikl“ a jiná, následuje po uvozovkách malé písmeno. Pokud ale popisujeme reakci jiné postavy, písmeno bude velké.

„Nikdo po mě přeci nemůže chtít, abych kvůli němu nastavoval svůj krk,“ řekl Charlie a pokrčil rameny.

Šokovaně jsem zalapala po dechu.

„Je to přeci tvůj bratr! Jsem si jistá, že on by to pro tebe udělal.“ Můj kamarád se ušklíbl a odmítavě mávnul rukou.

„S klidným svědomím ti můžu říct, že on by neudělal nic nikdy pro nikoho. Ani pro svoji rodinu.“

K přímým řečím bych, pro svůj klid, ráda dodala ještě jednu samozřejmost. Začíná uvozovkami dole, končí uvozovkami nahoře. Ne naopak a ani dolní uvozovky nenahrazujeme dvěmi čárkami! Vůbec to nevypadá hezky, obzvlášť když máme možnost napsat to správně. (pro představu: ,, x „)

Nebojte, už vás nebudu mučit dlouho. Poslední bod vezmeme opravdu v rychlosti.

*

Překlepy a interpunkce

Co se překlepů týče, děláme je všichni. Chyby jsou lidské a kdybychom je nedělali, korektoři by neměli na chleba. Ale i tak působí lépe, když si po sobě autor své dílo před vydáním přečte, všimne si a opraví alespoň něco, ať nevypadá úplně neschopně. Pokud publikujete někde, kde žádní korektoři nejsou, pak je kontrola napsaného vlastního textu nutností a v opačném případě vám nedělá moc dobrou vizitku. Například na webu www.wattpad.com, kam přispívám v současné době, by se pár korektorů určitě uživilo.

Co se poznámky k interpunkci týče, nebije do očí tolik jako všechno, co už jsem v tomto článku zmínila, přesto je ale dobré toto pravidlo znát. Interpunkční znaménka tečka a vykřičník mohou být za větou použita buďto jednou, nebo třikrát. Nic jiného není správně. Takových pět teček za sebou působí jen rušivě a hloupě... To si zapište za uši!!!

***

A to je ode mne pro dnešek všechno. Jsem ráda, že jsme to společně zvládli a že jste se možná i něco nového naučili. Příště bych se s vámi chtěla podělit o to, co mi pomáhá při psaní a jaké mám spisovatelské praktiky.

Píšete? Budu ráda, když se se mnou v komentářích podělíte o to, jaké byly vaše spisovatelské začátky.

Pokud patříte spíše mezi čtenáře, zajímá mě, s jakými spisovatelskými přešlapy jste se při četbě setkali a jestli vás to odradilo, nebo jste to dokázali překousnout.