Jak se stát spisovatelem II.

Já vím, já vím, trvalo mi to celé věky, omlouvám se. Stalo se pár věcí, kvůli kterým jsem klesla níž ke dnu a nic mě nebavilo. Každopádně už je to asi za mnou a ačkoliv teď spíš čtu, než píšu, rozhodla jsem se pokračovat v tomto tématu. Možná za to může i to, že jsem se v mudl světě zapojila do soutěže od Fragmentu Hvězda inkoustu a pokud Merlin dá a já vyhraji, kniha mi vyjde a bude na pultech v knihkupectvích! Ale do toho ještě zbývá spousta času, protože soutěž zdaleka nemá uzavírku. (Díky Merlinovi, při psaní ještě ani omylem nejsem u konce, spíš naopak, sotva začínám.)

Každopádně jsem slibovala, že v dnešním díle se zaměříme na to, co mě inspiruje ke psaní, na můj hnací motor... Budu samozřejmě moc ráda, když mi dáte vědět, co to je u vás.

**

Začnu asi tím, kdy mě vůbec příběhy napadají. Upřímně, jsem dost hudebně založený člověk. Ne, že bych na něco hrála, ale moc ráda hudbu poslouchám, a to je ten moment, kdy mě napadá nejvíc příběhů. To se děje na základě dvou faktorů – melodie a textu.

Melodie

Znáte to. Koukáte na film, přijde na nějakou scénu a začne k ní hrát písnička, která se k těm emocím neskutečně hodí. Mně pak už stačí jen poslouchat tu danou písničku a derou se mi slzy do očí, protože si na to vzpomenu.

No a to pak takhle poslouchám písničky, ideálně nějaký náhodný seznam instrumental, a najednou se přistihnu, že si začínám předstaovat různé situace, pravě jako kdybych sledovala scénu ve filmu doprovázenou hudbou. Takže nad tím přemýšlím, co si postavy třeba řeknou, pak už začínám vymýšlet jejich jména, vzhled, hlasy... A když už mám perfektně vymyšlenou tu situaci, prostě vymýšlím tu „omáčku“ okolo. Abych byla upřímná, ne vždy se mi podaří vymyslet víc, někdy ano a vznikne tak příběh, který v závěru napíšu.

*

Text

Tady je to ještě jednodušší. Text písně má nějaký příběh, který si v hlavě rozvinu, trochu přetvořím, vyložím jinak, než byl napsaný a na základě toho píšu. Tohle většinou prezentuji jako fanfikce, takže si hraji i s tím, že do určitých pasážích v příběhu zasazuji části textu a dotvářím atmosféru příběhu. Takhle jsem tehdy (už pěkných pár let zpátky) publikovala na internetu povídku na písničku Zachraňte koně, která měla v rámci té dané stránky vcelku úspěch.

*

Kromě hudby mě mnohdy inspiruje i svět kolem mne. Ráda chodím ven, zvlášť teď, když začíná být krásně teplo. V našem městě máme nádherný park se strouhou plnou leknínů a koi kaprů, což je scenérie přímo vyzívající k představám různých scén, které by se tam mohly odehrávat. Když tam tak sedím, třeba s drinkem v ruce, vymýšlení jde úplně samo. A když mám po ruce zápisník nebo alespoň svůj telefon, začínám psát třeba hned – než na to zapomenu!

U tohoto případu se často nestává, že bych pak něco potřebovala i doma, když se s příběhem zaseknu, ale pokud ano, většinou mi stejně nejvíc pomáhá, když si k psaní pustím nějaké ty instrumentálky. Ani ne tak kvůli konkrétním scénám jako k navození atmosféry. Ale bacha, musí to být instrumentálky. Texty by mě při psaní akorát rušily.

*

Co se týče hnacího motoru, tam je to snadné. To nejsnažší, co si dokážete představit, je ta správná odpověď. Jste to totiž vy. Lidé, které znám, kteří mě mají rádi, se kterými mohu své psaní probírat a ideálně i to jejich, lidé, kteří má díla čtou a tady musím vypíchnout ty z nich, kteří jsou ochotni říct mi k tomu svůj názor. Věřte mi, že je sice dobrý pocit, když vám na internetu naskakují „přečteno“, ale řekněme si to upřímně, k ničemu to samo o sobě není, když nemáte zpětnou vazbu.

Sama přečtu různé knihy nebo povídky, ale ne všechny se mi líbí. Některé zhltnu jedním dechem, jiné mě sice baví, ale neumím se do nich tak ponořit, u dalších bych spoustu věcí změnila, a pak jsou tu díla, která buď odtrpím („Bože, kéž už by byl konec a já se mohla vrhnout na něco jiného!“) nebo rovnou vzdám. Někdy to ani není proto, že by byly hrozné, ale třeba ke mně jen přišly v nevhodnou dobu, kdy je z nějakého důvodu nezvládnu.

Na 100 % vím, že v tom nejsem sama. Vím také, že tak, jak přečtené příběhy působí na mě, působí na všechny lidi na světě a že „přečteno“ neznamená vždycky úspěch. Samozřejmě, že jsem se kolikrát setkala s názorem, že bych neměla psát pro lidi, ale pro sebe. Já si však myslím, že to je naplňující jen do té doby, než poznáte tu odezvu.

*

Já jsem typ, který vždy potřeboval zpětnou vazbu. Nefungovala jsem bez ní. Zároveň mám kamarádku, co dlouho psala do šuplíku a dělala to prostě jen proto,  že ji psaní baví. A to je super! Každopádně časem začala také publikovat na internetu, protože napsala něco, co by ráda knižně vydala, moc to nešlo a ona chtěla vydat svoji knihu tedy aspoň na internetu, když zatím nenašla nakladatelství, se kterým by se dohodla.

A najednou to přišlo. Nedávno jsme se o tom bavily a ona se mi přiznala, že ji psaní hrozně bavilo, dokud jí to četla její sestra, kamarádka nebo alespoň lidé na internetu. Dokud jí to někdo komentoval a ona o tom mohla debatovat. Jenže když ti lidé nejsou, zmizí (nemají čas nebo ona vydá něco, co je zrovna tak úplně nebere), najednou ji to nebaví. Ne proto, že by ze svého nápadu neměla radost, ale proto, že vlastně neví, proč to dělá.

***

Posouvají vás názory ostatních. Když něco děláte roky, prostě potřebujete vědět, že to děláte správně.

Proto jste tak důležití.

Děkuji vám.