Očima (ne)nováčka – tam a zase zpět

Začínáte si zvykat na nové jméno, ale to staré vám pořád chybí. Plácáte se v tom. Pomalu střádáte nový majetek, abyste se mohli sem tam do něčeho převléct, ale i tak točíte pár outfitů pořád dokola. Sem tam si dovolíte nějaký ten nový doplněk, když na něj složitě vyděláte anebo když dostanete kapesné od matky, která toho před odchodem do Mrazákolandu moc nenašetřila. V lepším případě máte bohatého otce, ačkoliv i ten už nemá tolik zlata, co míval – ano, oženil se a zaplatil za to.

Snažíte se na sraze přemluvit ředitele k přístupu do majetku svého „rodiče“, tedy své zmražené postavy.

Nápad: Skříň v rodičově domečku v Godrikově dole. „Ano, Nime, udělej tu skříň! Prosím!“ Do toho hodíte ještě pár prosících očí. Pan ředitel to sice nezamítne, ale vzhledem k tomu, že potomků není zas až tak moc, má zajisté ředitel školy a hradní čarostavitel v jedné osobě jiné priority než pár jedincům pořizovat/stavět kouzelnou skříň.

Vzhledem k tomu, že ta největší aktivita je už roky za vámi, neuděláte každou soutěž, a když už nějakou uděláte, často ji pošlete na body, protože nejste zvyklí na volbu mezi body a srpci. Takže jste pořád chudí, protože psát každému hodnotícímu, aby vám místo bodů udělil srpce je vám už trapné. A i když napíšete, ještě to neznamená, že dotyčný bude souhlasit nebo že na to nezapomene.

Sledujete člověka, který dělá práci, kterou jste dříve dělali vy. A vzpomínáte. Fandíte mu. Závidíte mu. Nezávidíte mu. Těžko říct. Mele se to ve vás.

Chcete být v koleji aktivní, ale ne zase moc, přece jen si nesete z minulých let už trochu té pohodlnosti, lenosti.

Nápad se vám zdá dokonalý, dokud nepřemýšlíte nad realizací a neuvědomíte si, kolik času a práce by to stálo. Ať se dřou jiní. Není přece nic lepšího, než být součástí koleje bez dřiny... ehm, to je lež, možná chvilku vydržíte lenivě předstírat aktivní neaktivitu, ale jestliže jste jednou byli pozváni do zákulisí koleje, spolupracovali s vedením... tak se vám po tom dřív nebo později zasteskne. A tak alespoň bázlivě vzpomínáte a všem vnucujete své poznatky, i když o ně třeba nikdo ani nestojí...

Nebráníte se srovnávání „časů za mého studia“ a „současné koleje“. Mnoho věcí vám něco připomíná, a přece je to jiné. Nostalgicky vzpomínáte na lidi, které jste byli zvyklí v kolejní místnosti vídat. A oni tam nejsou, jsou tam jiní studenti, skvělí a talentovaní... ale vy si k nim musíte teprve najít cestu. Alespoň, že Sedmero zůstalo stejné!

Někdy se ale stane, že člověk, se kterým jste vyváděli lumpárny, vás najednou učí. A nerozesmát se ve chvíli, kdy vás kárá za vyrušování v učebně a hází po vás zamračené pohledy je o to těžší, když si vzpomenete, jaký zrovna on byl – zlotřilý rarach, který to žádnému profesorovi neulehčil.

Čas plyne a vy v tomhle  různorodém plácání se v minulosti a přítomnosti prožijete celý školní rok. A jsou tu prázdniny, velké prázdniny. Dřív nebo později se rozhodnete, že by nebylo špatné alespoň na chvíli vypustit rodiče z Mrazákolandu, a tak si tam na chvíli sami vlezete. A než se nadějete, matka je venku, odmítá se do Mrazákolandu vrátit a vy jste tak nuceni odcestovat za ledními medvědy na delší dobu, než jste si mysleli... a ani nevíte, kdy zase vylezete, ale víte, že kdo si počká, ten se dočká.

Tak čekáte a culíte se, když matka po nocích opravuje semináře a přes den se chodí rochnit do své velké skříně a užívá si svého majetku.

Inu kdo ví, jak to bude dál.
Ashley – Lilien – Ashley – Lilien...?