Z profilu: Elennar Hollkin a její nenápadný návrat

V únoru se mezi vypsanými soutěžemi objevila jedna s názvem Kde to jsem? v níž se čerstvě navrátivší madam Elennar Hollkin zajímala o ty nejzásadnější změny a vylepšení na hradě od jejího odchodu ve školním roce zima 2014. Svůj vstup na školní pozemky tak madam oznámila způsobem velmi nenápadným, ale mě přesto zaujal. Přivedl mě totiž k otázce, jak se vrací do Bradavic po tolika letech nepřítomnosti? Nedlouho poté měla madam v sovinci mou žádost o rozhovor, kterou promptně akceptovala. Domluvily jsme se na setkání u Tří košťat v trochu netradiční pozdně večerní hodinu. Rosmerta sice povytahovala obočí nad mou přítomností, ale nechala nás v klidu pohovořit.

**

Přiznám se, byla jsem nervózní. Madam Elennar Hollkin za sebou na hradě zanechala stopu. Je nejen absolventka Havraspáru a účastnice Sedmiboje roku 2010, ale také bývalá šéfredaktorka Denního věštce. Když se o tom zmíním, madam Elennar mávne rukou a označí své novinářské působení jako „pidi minulost“, kterou „odvál čas.“

Nervozita ze mě rychle spadne, zdá se mi totiž, že madam je ještě nervóznější než já. Ale nedá mi to se o minulosti nebavit. Jaká Elennar v roce 2014 opustila hrad?

„To už je doba,“ červená se madam, „tehdy jsem byla hodně zranitelná. Měla jsem pocit, že sebemenší chyba, co způsobím, otřese celým světem.“ Madam se zamyslí a já jsem zvědavá, co za tak kritickou chybu by mohla udělat.

„Cítila jsem se hodně osamělá ve vedoucí pozici v DV. Chtěla jsem pro DV to nejlepší a hodně jsem se snažila. Pak jsem chtěla dát ocenění redaktorovi, co se hodně snažil… Pak mi začaly chodit sovy o tom, co jsem to provedla, že si to nezasloužil. Hodně mě to trápilo a měla jsem pocit, že jsem zklamala. Rozhodla jsme se tedy odejít, protože mě to hodně zasáhlo a na dlouhé roky jsem si zakázala na tuto školu jen pomyslet.“

Ocenění, které madam zmiňuje, je Řád ostrého brka. Mnoho bylo napsáno o historii i smyslu tohoto řádu, ale díky článku madam Niane z Libelusie víme, že madam Elennar se stala šéfredaktorkou 23. září 2012 a měla tedy tři příležitosti toto ocenění udělit. Z jejích rukou řád obdržel v Létě 2013 Nebelbrach Mechacha, jehož zásluhy o hradní žurnalistiku jsou nezpochybnitelné, a v Zimě 2014 John Charless Bartowski, autor rozhovorů a famfrpálových reportáží. Když ale nadhodím jméno zmijozelského studenta, madam mi oponuje.

„Udělovala jsem ho Dunstanu Merryweatherovi, jestli si dobře pamatuji. Možná mě klame paměť,“ madam se škrábe na hlavě, „je možné, že to bylo změněno, když jsem odešla.“

Pan Dunstan, momentálně pobývající v Prasinkách, skutečně v řádech a oceněních Řád ostrého brka nemá.

*

Důvod k odchodu bychom tedy měli, ale co madam podnikala v nové životní etapě?

„Nevedlo se mi nijak špatně…“ zasní se madam. „Byla jsem mladá čarodějka, co chtěla objevovat svět. Potřebovala jsem se prostě najít. Zjistit, kdo vlastně jsem.“ Madam se zamyslí a po chvíli pokračuje: „Hodně jsem přemýšlela o tom, co bych já jako student potřebovala slyšet a naučit se, a co mi chybělo. Hodně jsem tu asi v druhém ročníku hledala předmět o sebevědomí. Myslím, že se to jmenovalo Mé kouzelné já,“ madam se zasměje. „Chtěla jsem zkoumat tohle stejně zevrubně jako Filozofii a Literární seminář. Během mých cest světem jsem se tímto tématem hodně zabývala, tak jsem si řekla, že to zkusím trochu šířit.“

Madam naráží na své vypsané soutěže. Obyvatelé hradu již dostali možnost vyplnit si „flow lístek“, přemýšlet nad tím, co by si s sebou vzali na cestu do neznáma, nebo nad tím, co na sobě mají rádi. Pojítkem soutěží je motto „Self-care isn’t selfish“.

Když se zajímám o to, jestli madam plánuje předmět s podobnou tématikou, opět se rozpačitě poškrábe ve vlasech.

„No… kdysi jsem to zvažovala, ale neměla jsem téma pro předmět. Teď to téma mám, ale nějak se nedostávám k tomu ho zpracovat. Chtěla jsme se rozepsat v seminářích, ale zatím jsem nenapsala ani jeden. No uvidíme. Každopádně mě ta možnost láká.”

Tvůrčí blok se ale nevztahuje jen k seminářům a potenciálnímu předmětu. Oddaluje také návrat k žurnalistice. „Nějak nemám nápady, nebo čas to zpracovat. Tím, že jsem zaměstnanec, tak musím prvně zajistit svůj fialový post a pak se věnovat vedlejším věcem. Mám rozpracovaný jeden článek, ale jak do mě nikdo nekope...” Madam pokrčí rameny a já jí na chvíli závidím ten sladký svět bez blížící se uzávěrky a nervózních šéfredaktorů.

*

Když jsme se ale ocitly zpátky u žurnalistiky, vytane mi na mysli rozhovor s nebelvírskou studentskou Josefínou Koumálkovou. Co má společného s madam Hollkin? Jednoduché, je to její dcera a mimochodem také velice nadaná hráčka famfrpálu. Jak tedy zamíchalo přijetí Josefíny do školy s rozhodnutím madam na Hrad ani nepomyslet?

„Ono to bylo složitější. Já jsem jen chtěla vidět, jak hrad vypadá a měla jsem hrozný strach z ostudy, se kterou jsem dle mého mínění odcházela. Takže jsem do hradu strčila svoji dceru...“ madam se odmlčí a mele palci. „Ona mi to tu trochu oťukala. Chodila do jiné koleje než já, a protože má příjmení po tatínkovi tak to nikdo nepoznal. Za starých časů nebyla možnost mít na hradě potomka a bylo to přísně trestáno.... Když jsem zjistila, že je to v pořádku tak jsem Josefínu nechala, aby přiznala že jsem její matka. Výsledek byl, že pár lidí mě pozdravilo, a to bylo celé. Prostřednictvím dcery jsem tu zažila znovu famfrpál a nadchla se pro chov mazlíčků, ale prostě to nějak nebylo v její kůži ono.“

Josefína se na Hradě nějakou dobu tedy protloukala inkognito. Proč nepřiznat matčino příjmení rovnou?

„Měla jsem to jméno spojené s hanbou a svými začátky v prvním ročníku kdy tápeme a nevíme co dál. Později mně to začalo chybět, protože ať chceme nebo ne, i tohle jsme my. Neslo kus mého života v dobrém i ve zlém. Kdybych se do toho pouštěla znovu a legálně, tak bych si ponechala příjmení,“ zasměje se. „On je v tom pak zmatek, když odkazujete na svoji matku, nebo vzpomínáte na staré časy a vaše jméno tomu moc neodpovídá.“

Dcera studovala v Nebelvíru, matka v Havraspáru. To nebývá tak časté, vezměme si například Ashley Watfar, Kassandru Whitecrow, Sherly WildDragon-CumberBee či Esmeraldu Milagrosa. Všechny studovaly v kolejích svých matek. Jaký má tedy madam vztah ke své alma mater?

„Ani nevím. Moji kamarádi z mládí jsou buď profesoři, nebo jsou pryč. Do kolejní místnosti se nedostanu a Velkou síň moc nenavštěvuji, protože mi připomíná mudlovský X-chat. Prostě mi chybí příležitost.“

Možná by bylo na čase uspořádat absolventský večírek pro absolventy Havraspáru. Přece jen, máme jich tu víc než dost a jména mnohých jsou v havraspárských kronikách zapsána tučně. Jestliže jsou ale spolužáci z Havraspáru povětšinou pryč, co ostatní hradní osazenstvo?

„S někým jsem byla v kontaktu přes dceru a ostatní si mě nepamatují, nebo jsme se moc neznali,“ madam se zamyslí. „Já si třeba pamatuji jména, že je znám, ale už nevím, jestli jsme se spolu před těmi lety více bavili, nebo se viděli na srazu, nebo v Honorově. Takhle jsem třeba na jednom larpu potkala Silvii Honorovou a Tarí Tinuviel (pozn. redakce: bývalá nebelvírská studentka, pozdější profesorka a kolejní ředitelka Nebelvíru). Silvii jsem znala i osobně, ale byla to akce s úplně jiným okruhem lidí, tak mi trvalo, než mi to došlo.“

S novými tvářemi na Hradě se madam tedy má zatím příležitost seznamovat zejména díky svým soutěžím. Snad tedy vyjdou i ty semináře. Hodina pokročila a my s madam obě začínáme zívat. Zvedáme se od stolu, když ze mě vypadne ještě poslední otázka. Už se madam byla proletět na koštěti?

Madam se zasměje. „Nebyla. Nemám koště.“ Na chvilku ji přemůže stud. „Moc není důvod trénovat, když před sebou nemáte žádný zápas.“ S pokrčením rameny zaplatí Rosmertě za svou útratu a rozloučí se. A já doufám, že se zase jednou obnoví profesorské exhibiční zápasy a uvidím madam Elennar, jak se s úsměvem ohání odrážečskou pálkou.

***

Jestliže jsem přicházela s nervozitou, z rozhovoru odcházím s úsměvem na tváři. Madam Elennar si dopřála čas prozkoumat svět i mimo hradní pozemky a tento odstup jí podle všeho prospěl. Nezbývá tedy než doufat, že se madam opět chopí brka a příští školní rok nás překvapí seminářem, ze kterého bude cítit starost o nás samé. S touto myšlenkou si sbalím pergamen s poznámkami, mávnu na Rosmertu a následuji madam. Zpátky na hrad.