Famfrpálová sezóna z pohledu nováčka

Celý rok jsem poctivě trénovala, tak poctivě, že se mi podařilo zúčastnit se všech zápasů sezóny. A jaké to vlastně bylo?

Probudím se, podívám se z okna a vidím světlo. Ne, vstávat se mi ještě nechce. A vlastně ani nemusím, protože je sobota, všechny eseje mám odevzdané, takže se můžu válet v posteli až do večera. Pohled mi padne na kalendář pověšený na skříni a na červený vykřičník u dnešního dne. V tu chvíli mi to dojde. Dneska je náš první zápas! A já hraju! Myšlenky na odpočinkový víkend jsou ty tam. Vyskočím z postele a začnu se pomalu připravovat. I když zápas je až odpoledne, musím si nachystat výbavu a hlavně se psychicky připravit!

*

První zápas nás čeká s Nebelvírem, takže na chodbách potkávám fanoušky laděné do červených a modrých barev. Spěchám chodbami, abych se rychle dostala na schůzku do Komnaty nejvyšší potřeby. Přibíhám na poslední chvíli, cloumá mnou nervozita. Poslouchám štěbetání hráčů a náhradníků, Addie s Envy poletují po komnatě a kontrolují, zda mají všichni hráči výbavu, lektvary a jestli neomdlévají nervozitou. Je to tady, vydáváme se na hřiště, žaludek se mi bouří a má nervozita se stupňuje. Přece jen jsem žádný zápas ještě neviděla a na prvním zápase mám rovnou hrát! Spoluhráčky se mě snaží uklidňovat, ale moc to nepomáhá. Rozhlížím se po tribunách a vidím fanoušky Havraspáru, nadšeně na nás mávají a křičí.

Je to tady. Naskakujeme na košťata a hra začíná. V tu chvíli mě veškerá nervozita opouští a věnuji se hře. I když ne na dlouho. Po pěti minutách dostávám ránu potloukem a řítím se k zemi, v hlavě vidím úsměv červené Simelie. Naštěstí máme dostatek náhradníků a na mé místo naskakuje spolužačka z ročníku Annie. Já se ploužím na ošetřovnu, abych se mohla co nejdříve vrátit do hry.

Posilněná z ošetřovny se vracím zpět na hřiště. Střídám náhradnici a vracím se do hry. Bohužel ne na dlouho. Smetla mě další rána potloukem. Proč si odrážeči dělají terč z prváka? Takže zase cesta na ošetřovnu a zpět na hřiště. Když se vrátím do hry, naštěstí je to už naposled do konce zápasu. Během hry se mi jednou podaří dostat k camrálu, trefit bránu už se mi ale nepovede. Ta radost je ale obrovská. První zápas, první camrál, jsem opravdu nadšená. Zápas končí, když Ewenka chytá zlatonku, za kterou jsme sice rádi, ale k výhře nám bohužel nestačí.

*

Po zápase se unaveně odploužím do pokoje, ani si nezvládnu sundat famfrpálový dres a odpadám do postele. Ze spánku mě vytrhne protivné řinčení. Co se to děje? Nechte mě spát. Řinčení nepřestává, zvedám se z postele a zjišťuji, že otravný zvuk vydává budík. Mrknu do kalendáře a zjišťuji, že za chvilku mě čeká další zápas. Podívám se do zrcadla a začnu umývat rozmazané barvy za včera, abych si mohla nově pomalovat obličej. Upravím si pomačkaný dres a vydávám se na předzápasovou schůzi. Mám radost, že nevypadám nejhůř. Všichni jsou trošku zdrchaní po včerejším zápase, protože červené odrážečky se vcelku činily. Ale nikoho neopouští dobrá nálada a všichni se těší na nadcházející zápas se Zmijozelem. Zápas nebyl tak bolestivý jako ten včerejší, asi se odrážeči rozhodli, že nás (hlavně teda mě) budou šetřit. Nebo jsem jim nestála za námahu – kdo ví. Neměla jsem tolik štěstí jako včera a k camrálu jsem se vůbec nedostala, ale to mě zas tak netrápí, protože bych se určitě zase netrefila. Zápas byl strašně krátký, Sarah po deseti minutách na hřišti chytla zlatonku a zápas skončil.

Nemůžu říct, že bych nebyla ráda, protože jsem už byla opravdu unavená. A nebyla jsem jediná. Celé modré družstvo vypadalo trošku zdrchaně. V koleji se roznesla pohřební atmosféra z dvou prohraných zápasů, ale Addie neházela flintu do žita a držela si pozitivní přístup, protože nás stále čekal jeden zápas.

*

Přesně týden po neúspěšného zápasu se Zmijozelem nás čekal poslední zápas, a to s Mrzimorem. Ten den jsem ani nemusela čekat na zvonění budíku. Vyskočila jsem z postele, rozcvičila jsem se, převlékla a lehkým krokem jsem si vykračovala na schůzku. Vůbec jsem nebyla nervózní. Nevím, zda to bylo tím, že už to byl třetí zápas, nebo tím, že jsem byla jen jako náhradník. Každopádně jsem se strašně těšila na zakončení sezóny. V komnatě už byli skoro všichni a vesele si povídali a probírali strategii na nadcházející zápas.

Zápas jsem si strašně užívala. Pohled z tribuny je totiž úplně jiný než stres na hřišti. Mohla jsem vesele fandit našim hráčkám a cpát se dobrotami od Rosmerty (měla by doplnit nabídku o nějaké dobré brambůrky). Nervozita na mě přišla, když si odrážečky udělaly terč z Laury, takže jsem ji musela jít střídat. Naskočila jsem na koště a pustila jsem se do hry. Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat se k camrálu a vstřelit gól! Byla to neskutečná euforie. Hned potom jsem šla zpátky na střídačku, ale ta radost už se mě držela do konce dne. Zlatonku jsme sice nechytili, ale měli jsme tolik gólů, že to nevadilo a zápas jsme vyhráli.

Celý den v koleji jsme slavili vyhraný zápas, všichni měli ohromnou radost. Ten den jsem navíc měla narozeniny, takže já jsem slavila více než jiní. První narozeniny, které jsem měla možnost oslavit s kolejí, byly opravdu nezapomenutelné.

***

Musím říct, že celou famrpálovou sezónu jsem si opravdu ohromně užila. Na první trénink jsem se šla podívat jen tak, aby se neřeklo, když už mám za patronku kapitánku. Světe, div se, byla jsem úplně nadšená a famfrpál mě naprosto pohltil. Takže když za mnou Addie přišla s možností zahrát si na zápase, skákala jsem radostí dva metry vysoko. Vůbec jsem nevěděla, jak si zápasy představit, ale naprosto předčily má očekávání. Jsem ráda, že nejsme poslední, a věřím tomu, že příští rok se karta obrátí a mistrovství bude naše!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář