Havrani na výpravě za valentýnskými trpaslíky

V pátek v pozdějších večerních hodinách vyrazila skupinka havraspárských studentů na výpravu do Zapovězeného lesa spolu s hlavní lesnicí madam Barbarou. Kam havrani s průvodkyní vyrazili, obešla se výprava bez povolených ztrát a co bylo cílem výpravy? Celkové ohlédnutí za pátečním večerem v lese a bonus v podobě poezie najdete v článku!

Od chvíle, co byl les zbaven vod a celkově „uklizen“, se můžeme těšit pořádáním pravidelných kolejních výprav. Pro mě je to jedna z aktivit, která oživí běžné hradní dění, tudíž jsem ráda za každou možnost, kdy se spolužáky mohu do lesa vyrazit. A jelikož jsem s sebou tentokrát na výpravě měla blok na poznámky, tak jsem se rozhodla podělit se o naše zážitky s těmi, kteří nemohli být přítomni.

**

Jako tradičně jsme se sešli ve Velké síni, odkud jsme pokračovali k lesní bráně, kde jsme vyčkali na madam Barbaru, než nám rozdá platné vstupenky. Jakmile jsme se všichni shromáždili u hájenky, vyslechli jsme si na úvod pokyny správného chování během výpravy, abychom zvýšili šance na návrat do kolejky beze ztrát. Zajímalo by mě, zda opravdu mají lesníci povoleny nějaké ztráty na účastnících. A pokud, tak je to třeba několik ročně, nebo snad maximálně dva na výpravu? Možná je lepší nad tím moc nepřemýšlet, když člověk zamýšlí účastnit se výprav.

Jakmile si všichni zkontrolovali, že mají všechny potřebné pomůcky, vyslechli jsme si plán výpravy. Ještě dodám, že pro většinu to znamenalo mít s sebou hůlku a lucernu. Zyair svou povinnou výbavu trochu rozšířil o spacák, lékárničku a pár světlic. Je pravda, že jeden nikdy neví, co se v lese semele a zda hůlku někde nevytrousí. Hned po sdělení madam Barb se ukázalo, že skupina bude mít možná jistou slabinu. Slabinu zvanou básničky.

Pokyn zněl jasně – jít do lesa a najít trpaslíky, které chytíme, naučíme je recitovat a odvlečeme zpátky do hradu. A proč že bychom dělali něco takového? Během svátku svatého Valentýna po hradě pobíhají trpaslíci, kteří recitují naučené básně obyvatelům hradu, na které narazí. Nevěřili byste, jak rychle havrani dávali od vymýšlení rýmů ruce pryč a ukazovali jeden na druhého, aby volba skládání veršů nepadla právě na ně. Jaká je pravděpodobnost, že ze sedmi modrých se básnění nebránil pouze jeden? Irenne přijala titul básníka výpravy a všem se viditelně ulevilo. Na mou otázku, co se rýmuje se slovem láska, odpověděl pohotově Zy a přišel s originálním slovem – páska. Ano, hned padly myšlenky na neopětovanou lásku. Irenne a její básnické střevo na sebe nenechala dlouho čekat a vyšvihla básničku obsahující obě výše zmíněná slova.

„Všude je to samá láska,

Valentýna den,

pusu lepí tenká páska,

toť únoscův sen.“

A takhle vesele jsme započali svoji výpravu do lesa a vydali se hledat trpaslíky, kteří by se mohli naši první báseň naučit. Jako při každé výpravě je nutné hledat stopy. Velká část výpravy se div neotírala nosem o blátivou zem, aby si případných stop všimla. Jess se podařilo na zemi objevit údajně slibnou indicii k nalezení hledaných tvorů – hmyzí larvu. Bleh! A opravdu netrvalo dlouho a objevily se před námi stopy, kterých si jako první všimla mladá generace. Ta starší hledala na zemi ťápoty, na které všichni reagovali. Addie se zželelo madam Grace, a tak jí poskytla své náhradní brýle, aby z výpravy něco měla. Ve chvíli, kdy jsme měli stopy, nezbývalo nic jiného, než je následovat. Cestu nám zpříjemnilo pobrukování vrchní básnířky.

„Hej hou, hej hou,

havrani už jdou!

Míří si to po stopách,

snad nezahynou v bažinách…“

O chvíli později nás stopy zavedly do lesní zahrady! Ač poměrně zarostlé a neudržované, ale opravdu to byla zahrada uprostřed lesa. Jak se ukázalo, tak zahradu si tam nezaložili trpaslíci, ale otisk kuří nohy prozradil, že se zde nacházela chaloupka baby Jagy. Po bližším ohledání místa se ukázalo, že je zahrada pokryta dobře ukrytými krtinci a také velkým množstvím hmyzu! Tu jedna tučná housenka, tam zase hmyzí larva. U nohou madam lesnice se začal otřásat jeden z krtinců, až z něj vykoukla brambora. Irenne pohotově sebrala jednu housenku a začala s ní mávat nad krtincem a lákat trpaslíka ven, což se jí povedlo. Nenechal se vybízet dlouho, skočil po housence, až Irenne leknutím zavrávorala a upadla. A nám se naskytl pohled na trpaslíka v celé jeho kráse.

Všichni na něj zírali a nikdo se nezmohl pomalu ani na slovo, natož aby se pohnul. Až do chvíle, kdy madam Barb svým hlasem probrala všechny z úžasu a popohnala k akci, aby nám trpaslík nevzal roha. Jessica zareagovala okamžitě, odrazila se a dopadla přímo na trpaslíka, který se z pod ní snažil vysvobodit. Jess si vysloužila spoustu obdivných pohledů a komentářů na svou bleskovou akci. Obzvláště pak od famfrpálového vedení, které si hned dělalo poznámky a zvažovalo vhodný post. Po konzultaci s Eil a sepsání poznámek nabídla Addie pomoc s trpaslíkem, aby se po něm Jess už nemusela válet. Jak se zdá, tak povinnosti na prvním místě, a to i v Zapovězeném lese!

Trpaslík byl značně rozzloben a vůbec se mu takové zacházení nelíbilo. V tu chvíli přišel čas madam kolejní, která se chtěla pustit do vyjednávání. Aby dala svému jednání vážnost a důraz, nasadila zlověstný úsměv a z hábitu vylovila vidličku! Kdo by chtěl srážet metody své kolejní ředitelky? Třeba jsou osvědčené... Madam Grace svírala vidličku v ruce a nespouštěla trpaslíka z očí. Tak my najdeme trpaslíka a snědla by ho dříve, než by splnil to, kvůli čemu ho chytáme? Naštěstí pohotově zakročila madam Barb, přispěchala k trpaslíkovi dříve, než začalo mučení a zpacifikovala ho kouzlem. Několik členů výpravy neskrývalo lítost, jaký osud trpaslíka potká. Ale nikdo by si rozhodně nepřál být na jeho místě. Eil celou blížící se situaci podtrhla svým veršováním.

„Za maličkou chviličku,

naučíš se básničku.

Bude milá, plná lásky,

chce to jen ty vaše trpasličí hlásky.“

Trpaslíkovo tělo ochablo a jeho pohled byl jakýsi vzdálený. Addie s Jess se mohly stáhnout, ale nadále ho hlídaly. Nezbývalo nic jiného než vyzkoušet, zdali udělá, co po něm budeme chtít. Na otázku, zda se zvládne naučit básničkou, souhlasně přikývl a začala se debata o tom, jakou básničku by se měl naučit. Jestli nějakou novou, nebo tu úplně první. Irenne vytáhla další básničku z rukávu a trpaslík ji po ní okamžitě zopakoval.

„Valentýnský trpaslík,

to jsem přece já,

básniček mám plný košík,

to je práce má!“

A tak jsme si ověřili, že trpaslík má skvělého pamatováka a shodli se na tom, že první básničku se naučit prostě musí. Madam Barb chtěla určitě trpaslíka uchránit od té první rýmovačky, že se snažila naši pozornost směřovat jinam a připomenout nám, že se musí naučit ještě další básně, které ho bude učit na hradě. Neodolala však našim havraním očím a přemlouvání a my s nadšením zarecitovali první báseň o únosci a lepicí pásce! Naše nadšení se prohloubilo ještě více ve chvíli, kdy ji trpaslík odříkal po nás.

Trpaslík: *v transu opakuje* Všude je to samá láska, Valentýna den, pusu lepí tenká páska, toť únoscův sen.

Jelikož už se připozdívalo a naše mise byla úspěšná, bylo načase se vrátit zpět na hrad. Abychom se nemuseli s trpaslíkem vláčet, tak měla madam Barb připravené teleportační zákusky. Což ocenila především madam kolejní, která už nějakou tu chvíli měla v ruce připravený příbor a těšila se na večeři. Nejprve pro uklidnění všech přítomných byla teleportace pomocí dobroty provedena na trpaslíkovi, jemuž jsme ho podali spolu se šťavnatou housenkou.

Trpaslík s hlasitým PLOP zmizel. Zůstal po něm jen obtisk zadku v hlíně.

Obav jsme se však nezbavili a chtěli jsme být dostatečně ujištěni, že se to povedlo a trpaslík se dostal tam, kam měl. Ujištění madam lesnice sice nebylo příliš uklidňující, jelikož jsme se dozvěděli, že nepovedený teleport by měl za následek zanechání části těla na místě. Někteří z nás uvažovali o návratu po svých, ale vzhledem k pozdní hodině jsme neměli vlastně na výběr. Eilonwy se nezalekla a letěla do hradu jako první. Teleportační zákusky nás přenesly do Velké síně, kde jsme se o zem rozplácli jak širocí, tak dlouzí. Pro ty starší z nás bylo poměrně obtížné zvednout se z podlahy. Z poznámky madam lesnice, že by od havranů čekala zdatné letecké schopnosti, jsme si nic nedělali. To stáří k Havraspáru prostě patří. Na nohy nás postavila pizza, která se ve Velké síni zrovna podávala. Na tu ani vidlička madam Grace nebyla potřeba, a navíc jak se ukázalo, tak vidličku někde v lese vytrousila. A tak se toho večera musela madam Barbara vydat ještě na sólo výpravu, aby v lese nezůstaly žádné odpadky.

***

Jelikož jsme se s madam kolejní nejprve pustily do jídla, nestihly jsme svolat skupinu včas na společnou fotku. Havraspár a focení je opravdu asi zakleté. Příště si to snad domluvíme na samotném začátku, abychom zamezili dlouhému shromažďování, nebo úplnému zazdění. Ještě jednou bych za nás všechny ráda poděkovala madam Barb za výpravu a budeme se těšit zase někdy příště! A teď už nezbývá nic jiného než čekat, koho si trpaslík odchytne na Valentýna a zarecituje mu romantickou havraspárskou básničku. A také všechny ostatní, o které se hradní obyvatelé podělí v soutěži madam Barbary.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář