Jak se žije mimo hrad

Když jsem byl požádán sepsat několik řádků do modrého plátku, bylo nejtěžším úkolem najít téma. Jak zaujmout hradní čtenáře, když člověk stojí tak dlouho stranou hradního dění? Nezbylo než se uchýlit ke staré novinářské lsti – když není o čem psát, vždycky se dá psát o tom, že není o čem psát. Hendikepován nepřítomností na hradě bych chtěl tedy krátce pojednat o nepřítomnosti na hradě.

Jako mnoho jiných Bradavicemi odchovaných kouzelníků jsem se i já před časem rozhodl opustit vlídné bezpečí hradních zdí a dočasně přerušit slibně rozjetou kariéru profesora s jedním předmětem a třemi (!) semináři. Odpočinout si od studentů a pracovních povinností, věnovat se rodi… nnému majetku a tak dále.

*

Jaký je tedy život tam venku, za hranicí kouzly opředených Bradavic?

Děsivý!

V první řadě je všude plno mudlů. Mudlové, zdá se, se poslední dobou až přemnožují. Navíc jsou století od století hloupější, méně vnímaví k věcem magickým a celkově odpornější. Až venku člověk docení výšku hradních zdí a rozlehlost bradavických pozemků, kam mudla nepáchne a páchne-li, poměrně rychle ho něco sežere, utopí, utluče nebo vyděsí. 

Mimo hrad kouzelník této přívětivé ochrany nepožívá a musí si s přítomností mudlů poradit sám. Což není jednoduché. Na naší škole se totiž pravděpodobně s životem tam venku nepočítá, jinak by se musely vyučovat minimálně základy černé magie namísto zcela zbytečné (omlouvám se dotčeným profesorům) obrany proti černé magii. Mudlové žádnou černou magii, proti které bychom se museli bránit, neprovozují. 

Mezi příjemnější záležitosti patří změna režimu. Život na našem hradě je silně vázán k čtrnáctidennímu cyklu, který se skládá ze dvou období – začátku termínu, mezi prvním a třináctým dnem, a konce termínu, tedy poslední termínovou nedělí. Mít na všechnu práci jen jedinou neděli každých čtrnáct dní je neuvěřitelně náročné a vyčerpávající. Mimo hradní zdi se můžeme od termínu oprostit a povinnosti odložit – inspektor výuky teď zavře oči – třeba i o týden! Fantastické, že? 

Z dalších výhod musím zmínit nové pracovní příležitosti. Zatímco prestižní post profesora vynáší spíše životní minimum, mimo hrad se nabízí řada lukrativnějších možností. Já si například vybral velmi dobře placený post rentiéra a správce rodinného bohatství. Není to jednoduchá práce, vyžaduje ostré lokty i hůlku a schopnost vhodně dědit a včas vyděďovat, ale přesto ji vřele doporučuji. 

Všem, kteří se z nějakých nepochopitelných důvodů rozhodnou hrad opustit, ovšem doporučuji neopouštět jeho zdi natrvalo. Trvalé opuštění je krajně nevýhodné. 

Tak například, z hradního trezoru je takovému ne-docela zmizelému čaroději stále vyplácena žebračenka. Nečinností pobledlí kouzelníci sice nebývají vpuštěni do Velké síně, není jim ovšem odepřena hradem hrazená lékařské péče. Samozřejmostí je přístup do Prasinek. Ten, pravda, s trvalým odchodem z hradu nesouvisí, ale jistě uznáte, že je lepší chodit do Prasinek z hradu, tedy z kopce, než z neznáma, tedy do kopce. V neposlední řadě je výhodné neztratit kontakt s hradním děním, zejména s pracovními inzeráty. Já osobně stále vyhlížím, kdy bude vypsán konkurz na hradního pokladníka. 

Mě samotného samozřejmě k hradu mimo zřejmé výhody poutají také silné rodinné vazby, tedy manželka a dcera, dále ohromné stádo sov, po kterých rozhodně doma uklízet nebudu, a zakopané zlato. (Pořadí bylo redakčně upraveno podle důležitosti.) Díky těmto vazbám je velmi obtížné opustit hrad trvale a úplně – stále totiž využíváte jeho neocenitelných služeb. 

V případě manželky si nemohu vynachválit službu hradních mrazíren – mimochodem bezplatnou. Pravda, člověk si musí zvyknout, že je jeho drahá polovička poněkud chladnější. Jak to ale přijde vhod v horkých letních měsících! Taková kvalitním kouzlem zmražená manželka, vhodně umístěna do odvětrávané místnosti, ochladí tři až čtyři pokoje na příjemně snesitelnou teplotu. A navíc výtečně chladí lahve máslového ležáku. Jen v zimě ji nesmíte stavět příliš blízko krbu. Manželství je po dobu zmražení přímo harmonické a bezkonfliktní. 

S hradem je člověk spojen pochopitelně i školní docházkou potomka. Teprve na dětech si člověk uvědomí, jak je studium na naší škole náročné. Myslím finančně. Zde předkládám telegram z Gringottovy banky.

*

*

Ano, čtete správně, telegram! K zasílání telegramu se Gringottova banka uchyluje jen v nejnaléhavějších situacích, protože je rychlejší než sovy. Se slzou v oku vzpomínám na vlastní skromná studia, otrhanou uniformu z třetí ruky, dřinu do úmoru na brigádách a střádání jednoho svrčku k druhému. Ta radost z našetřeného srpce! Prvního galeonu, prvních deseti galeonů, první stovky galeonů…

Dnešní mládež běží dřív na Příčnou ulici než do Žluté tlapy. Courá po hradě v nejdražších róbách a nejnákladnějších pláštích. Internátní škola se stejnokrojem bývala pro rodiny studentů odjakživa zárukou ekonomické stability, ale dnes? Za záchrannou brzdu finančního úpadku zatáhl na poslední chvíli pan ředitel, když vyslyšel prosby druhé generace bradavických kouzelníků, přiohnul několik magických principů a dovolil potomkům vykrádat využívat (pozn. šéfredaktorky) část majetku svých rodičů. Tímto bych mu chtěl ze srdce poděkovat, že umožnil rabování pouze u jednoho z rodičů. A poprosit, aby podmínil vstup na Příčnou ulici plnoletostí, kterou bývají omezeny i mnohem menší nemravnosti, než utrácení.

***

Jak vidíte, i když se kouzelník nemusí účastnit hradního dění, je stále jednou nohou v Bradavicích. Vykročit ze stínů naší školy není jednoduché a troufám si říct, že často ani žádoucí. Jakkoli život venku skýtá spousty příležitostí a výhod, vždy se hodí neztratit klíč od pomyslných vrátek, kterými se lze na hrad vrátit nebo alespoň příležitostně nakouknout.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář