Můj milý deníčku II: Průzkum, 2. část

Kam mě mé nohy zavedly dál? Co jsem ještě našla v okolí hradu? Našla jsem ještě něco, co mi opět vyrazilo dech? Nebo mě už nic nepřekvapilo? Pokračování mého průzkumu je opět tady.

Pokračování mého průzkumu po okolí hradu. Našla jsem ještě něco něco co mě překvapilo?

**

Nešťastná z předešlého nákupu „párátka“ jsem bezmyšlenkovitě zabloudila do Prasinek. A no teda… Prasinky jsou očividně jedno velké hráčské doupě. Dají se tu zahrát šachy, maškvorky, čaroku nebo Řachavý Petr, a to i ve více než dvou lidech. Ale na některé hry potřebuji vlastní figurky nebo karty nebo aspoň najít někoho, kdo je vlastní. Určitě se tady dá ale skvěle strávit nějaký ten čas, když zrovna nemáte nic lepšího na práci.

U Chytráka jsem našla spoustu inzerátů na prodej či koupi různých bylin, oblečení, výměnu čokoládových žabek i kupóny do VIP salónu. Už vím, kam zajdu, když budu něco shánět. Dá se tu najít snad všechno.

Do Zakázaného lesa mě prý nikdo nepustí, musím mít vstupenku a povolení, takže nic no.

Konečně jsem ale narazila na něco, co by mohlo být užitečné, a to agentura Žlutá tlapa. Okamžitě jsem se zapsala na brigádu, práce byla celkem náročná a o to víc mě opět překvapilo, že jsem dostal pouhých 6 svrčků. Takový drobný?! To mám tak na zmrzlinu, aby se nepředali. A to nezmiňuji to, že když něco nedejMerlin pokazím nebo rozbiju, tak místo výplaty musím zaplatit já jim.

Další mojí zastávkou byl silácký ring. Když jsem vešla, někdo zrovna zápasil. Bylo to celkem vtipné, házeli po sobě polštáře, knihy, tahali se za vlasy, dupali na nohy, píchali se hůlkami, používali kouzla jako žer slimáky apod. Nechyběly ani zajímavé hlášky. Souboj neskončil, dokud se někdo nevzdal, takže zápasit i 2 hodiny nebyl problém. Očividně si sem mohou přijít vyřídit své účty všichni bez rozdílu věku a nebyl problém tu zahlédnout i profesora se studentem. Zajímalo by mě, co jen tak tomu mohlo předcházet. Asi nějaká špatná známka? Nebo tajná nenávist?

Ke Třem košťatům jsem nezavítala, jsem přece jen stydlivá duše, ale vím, že když si tam sednu, tak si určitě někdo přisedne a pomůže mi, kdybych potřebovala radu.

Jako poslední zastávku jsem si nechala Ďáblovu jámu, už při vstupu zde byl odstrašující nápis, ale přesto má zvědavost zvítězila. Zde jsem měla za úkol vyluštit správné slovo, někdy to nebyl snadný úkol a několikrát se mi podařilo spadnout do jámy. Naštěstí jsem tam nikdy nebyla sama. Ale co je skvělé, když jsem uhodla správné slovo, tak jsem našla bertíkovy fazolky, svrčky a když ďábel má lepší náladu, tak i bylinky nebo čokoládovou žabku. Skvělé místo. Určitě sem budu chodit často.

(Já v Ďáblově jámě)

Ilustrace: Magnus Sigursur

Jediné co jsem tady ještě našla byla C. A. PART, která nabízela různé dovolené, no já na to peníze neměla, ale určitě bych se někdy někam ráda podívala.

 

*

No nic dalšího už jsem v Prasinkách už nenašla, nebo ano? Vydala jsem se tedy na poslední místo, než se vrátím na hrad, a to do Godrikova dolu.

Godrikův důl byl plný okázalých domků, nebo spíše sídel všech zámožných profesorů a obyvatel. Bylo zde jedno místo zajímavější než druhé. Všimla jsem si, že z některých domů vycházeli nebo do nich vcházeli studenti. Nenápadně jsem se k jednomu takovému domu přikradla a nahlédla dovnitř. Uviděla jsem studenty i majitele domu, jak si tam povídají a pijí čaj, strkají nenechavé ruce do fontány s čokoládou a opodál jim něco odpovídá, že by papoušek? Někdo dokonce vyšel ze dveří uvnitř s mokrými vlasy, že by se tam koupali? Asi by neuškodilo k někomu někdy zajít a trochu si zarelaxovat. Pomalu a tiše jsem se odplížila pryč (snad si mě nikdo nevšiml) a pokračovala v prohlídce.

Všechny ty domky byly rozmístěny okolo velkého jezera. Všimla jsem si, že zrovna několik studentů se pokouší vytáhnout jakýsi kus dřeva z jeho vod. No, nebudu je vyrušovat, to zvládnou i beze mě. Někde jsem zaslechla, že pokud budute trpěliví a máte žaberník, že se občas objeví vír, do kterého můžete skočit a vyhádat si nějakou odměnu. Nevím, co je na tom pravdy, odvahu k tomu moc nemám.

Kousek dál jsem uviděla i stadion, kde se konaly různé závody s mazlíčky. No, já žádného nemám, tak jsem tam ani nešla.

Ale kousek dál jsem slyšela z jednoho většího domu různé mňoukání, kvákání, štěkání a podivné další zvuky. Šla jsem se podívat dovnitř v naději, že bych si zde koupila nějakou tu krysu nebo žábu. Uvnitř byla spousta různých zvířat, jak už kočky, hafoni, kluběnky, maguáři, krysy a žáby, tak i jakýsi podivní temně hnusní červi. Zaměstnanec útulku mi sdělil, že mu můžu klidně pomoct je nakrmit, okoupat nebo pomazlit. Když jsem se zeptala, jestli bych si nějaké zvíře nemohla vzít, tak mi sdělil, že ne, že tihle mají své majitelé, ale občas sem někdo dá mládě, které je možné koupit. Pomohla jsem se mu postarat o mazlíčky, a pak jsem pomalu zamířila zpět do hradu, přemýšlejíc, kde bych mohla ještě sehnat nějakého mazlíčka.

Cestou jsem ještě zahlédla malou kadiboudu, u které stál zástup lidí a nechávali se fotit.

*

Zpátky na hradě jsem zamířila rovnou do Velké síně, kde jsem zahlédla Emmu, hned jsem se jí zeptala na otázky, které mě tížily a samozřejmě, kde seženu mazlíka. Konečně se mě po té strastiplné cestě (a párátku) usmálo štěstí. Emma mi sdělila, že někteří studenti nabízí mláďata i tady v síni a že zrovna má jednoho krysáka, o kterého se nestíhá starat, tak mi ho půjčí. No to je naprosto úžasné.

Po chvíli mi donesla krysáka, který očividně byl rád, že se dostal z útulku na chvíli ven. Se spoustou díků jsem si ho vzala a pomalu odešla na svůj pokoj. Byla jsem hrozně ráda za jakékoliv zvířátko… Už za malou chvíli jsem ale zjistila, že to nebude jen tak obyčejná krysa. Hned si smlsl na několika mých těžce nalezených fazolkách. No to snad ne!

(Ilustrace: Nikola Grunová)

Horší věci ale teprve přišly. Hned ráno jsem zjistila, že si pochutnal i na mé už tak dost děravé školní uniformě. Co teď? I když jedna díra navíc už asi nepůjde poznat. Zjistila jsem totiž, že i když ho pravidelně krmím, a ne, opravdu ho nenechávám hladovět, přesto si v nestřeženém okamžiku velice rád pochutná na různých (nejlépe) dražších kouscích oblečení. Ani takové půjčené šaty ho nezastaví, také boty nezůstaly bez ochutnání a ožužlal mi dokonce i korunku a snědl mou těžce nalezenou bylinku. Co toto je za destruktivní zvíře? Začínám se ho pomalu bát, co když si takto, jednoho večera pochutná i na mně? Bojím se jít spát!!

Zjistila jsem ale, co rád nemá. A to trénink mrštnosti. Jeden by řekl, že když to je krysa, že mu to půjde samo. Ale ne, nesnáší to a nedonutím ho k tomu ničím. Možná... Možná kdychych mu nabídla nějaký kus oblečení? Ještě se k tomu na mě přitom tak dívá těma svýma korálkovýma očima, že se mi vyloženě vysmívá.

Co je toto za ďábelské stvoření?!

***

Za pár dnů nás už čeká rozřazovací slavnost. Už se nemohu dočkat. Snad se to vše uklidní. Už i tak jsem z toho všeho dost nervózní.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář