Zastavení se Zapomněnkou

Aneb povídání o tom, jak nám zapomínání škodí i pomáhá, a kdo za to vlastně může.

Usadila se mlha v mysli,
nespatříš už vzpomínku.
Kdopak si je doma syslí?
Kdo má paměť ve vínku?

*

(Charlie)

Copak jsem to jen chtěla? Byl to takový zajímavý nápad. Něco jako kdo přijde za dva, má psát za dva? Matně si vybavuji, že to mělo něco společného s Nicolette, o něčem jsme si v redakci povídaly a říkaly jsme...

Tak a tady má paměť končí. Někdo si na mou nebohou hlavu vzal smetáček ze sovince a pořádně zametl. A ač se ze všech sil snažím najít aspoň jeden zanechaný drobek, nebo pavučinku, co by mě navedla na správnou stopu, je to marné. Tenhle uklízeč pracuje tak bezchybně, jako by jej platili zlatem. Naštěstí aspoň pro tentokrát na to nejsem sama, takže rychlá sova směrem k vedení Corvina Declaratio to jistí.

*

Snad to nedostane status: „zapomenuté“. 
Nesmí, ten článek chci! – Ashley

*

Když se vám podaří zapomenout na článek o zapomínání, je nad slunce jasné, že to píše člověk v oboru zkušený a zkoušený.
„Ta paměť je fakt děs,“ prohlašuje rozhodně NiC a samozřejmě má naprostou pravdu. Zapomínání totiž již dávno není výsadou stařešin, nýbrž téměř každodenní jistotou i mnohých studentů. Hádám, že skřítkové by o tom mohli vyprávět – určitě z Velké síně a chodeb každý den uklízejí plno zapomenutých knížek, svršků či dokonce mazlíčků! A protože jsme redakce nadmíru zvědavá, rozhodli jsme se udělat malý průzkum, jak na tom se zapomínáním jsou naši drazí spoluobyvatelé hradu. Zatímco Nicol vás vyráží zpovídat, já se pustím do výzkumu.

Trvalo mi pár dní, než jsem si ve středu dokázala vzpomenout, co jsem to vlastně chtěla udělat v sobotu minulý týden. Až blížící se deadline mi vyjasnil mysl a já se dala do konání, než by mi myšlenka zapadla do nějaké černé díry v hlavě. Odchytla jsem několik vytipovaných hradních obyvatel a zeptala se jich na pár otázek týkajících se zapomínání.

Corvinus Declaratio: Začátek roku je již v plném proudu, s tím se pojí řada povinností. Jaké máte pro letošní rok cíle a plány? Máte nějaký trik, fígl, jak je všechny zvládnout a na nic nezapomenout?

Any Dawson: Mám v plánu učit svoje Kouzla všedních dnů a už se těším na všechny nové studenty a jejich úkoly. Mám v hlavě nápady na pár seminářů, tak uvidíme, jestli nastane vhodná konstelace pro jejich sepsání.  Ano! Bez mého papírového diáře bych nemohla existovat! A samozřejmě k tomu průběžně upravovaný tu-dů-list.

Rose Daninatali: Pro letošní rok jsem měla plán odpočívat, ale zase jsem si toho nabrala více, než jsem původně chtěla. *směje se* Tak můj cíl je hlavně to vše zvládnout a také konečně získat toho magíka Bez omluv. *směje se*

Meningitida Epidemica: Mým cílem je klást si menší cíle, než jsem původně chtěla. *směje se* Mám problém s hromaděním povinností v době, kdy je klid, takže pak přichází období paniky a zmaru. Můj trik je počítat s tím, že se na něco vždycky zapomene. Není mi to pak tak líto. *usměje se*

Sarin Coyle: No všechno s mírou a hezky pomalu, člověk neví jaké má hranice, co všechno zvládne a za mne lepší pomalu se rozkoukat a navyšovat starosti než přepálit start.

Petronela Uječená: Já plánuji dokončit vše, co jsem si nabrala. Mám takový svůj malý tajný sen, co si chci splnit, uvidím, zda se mi to povede. Mým tajným pomocníkem jsou kyselé okurky, které mi dávají energii, o které se mi nikdy nesnilo. Zapomenout nesmím hlavně vždy na termínovou neděli. V mudl světě nesmím zapomenout vyzvedávat dítě ze školky a z kroužků, to je hlavní, ať nejsem krkavčí matka! *směje se*

Ashley Watfar: Ehm,... *zamyslí se* Abych pravdu řekla, tak fígl vyloženě nemám. Spoléhám na svou paměť, své zápisky... a když ani to nepomůže, většinou se najde někdo, kdo danou věc či povinnost připomene. *směje se* A pokud zapomenu já a nikdo se nepřipomene,... *pokrčí rameny a znovu se zasměje* ... tak to asi nebylo nic důležitého.

*

Corvinus Declaratio: Podělíte se s námi o metody, které se vám v boji se zapomínáním nejvíce osvědčily? Co všechno jste už vyzkoušeli? A co na vás naopak v tomto směru vůbec nefunguje?

Any Dawson: Co nemám zapsané, na to si nevzpomenu. *směje se* Základ je mít vše zapsané v diáři a potom k tomu různé tu-dů-listy na lepících papírkách ať už na ten den, do budoucna, ke konkrétní věci v diáři, když je potřeba napsat víc podrobností a nevejde se to tam. Mám různé barvy papírků a zvýrazňovačů, protože barvy jsou přehledné. Naprosto nefunguje pamatováček! K čemu mi je, když mi připomene, že jsem něco zapomněla, ale už neřekne co? Pamatováček je dobrý na to, když po někom chci něco hodit, ale mé paměti nepomáhá. *směje se*

Rose Daninatali: Já jsem chronický zapomínač. Jediná metoda je udělat to hned (samozřejmě pokud to jde) a neodkládat to na později, protože to dozajista hned zapomenu. Co mi nefunguje, je psaní toho, co mám udělat, na jakýkoliv papírek nebo do sešitu, protože zapomenu, že jsem si to tam psala. *směje se*

Meningitida Epidemica: Vezmu to od konce... Nefunguje. Před pěti dny mi zvonil budík v půl třetí odpoledne. Není to obvyklá doba, kdy bych potřebovala vzbudit, takže je jasné, že to byl červený pamatováček. A já jsem přesně jako Neville, který jej drží... A neví. Ani jsem si ho nezvládla vypnout, takže zvoní teď denně. Už jsem si zvykla. *směje se* Perfektně se osvědčil taky kalendář, který jsem si koupila před rokem. Je tam plno věcí, např. svátek práce. Ale že jsem měla jít v únoru na kontrolu k doktorovi, jsem se dozvěděla až od naštvaného doktora... *zarazí se* No vidíš! Mám fígl! Počkat. Ono to vždycky někde vyplave.

Sarin Coyle: Zapomínání, ach to zrádné zapomínání, až jsem zapomněl, co jsem chtěl o zapomínání říct. *zasměje se* Na tohle mi pomůže jediné – věci si zapsat a neztratit onen pergamen. Ale co je nejlepší metoda a která se mi osvědčila, je podělit se s dalšími lidmi, ideálně těmi, co nezapomínají. Vždy se pak ozvou a jsou lepší než pamatováček! Určitě mi vůbec nefunguje se učit večer před zkouškou, prý že se přes noc vědomosti uloží, říkají, ale asi mně to teče ušima ven. *směje se*

Petronela Uječená: Proti zapomínání existuje hned několik věcí, ideálně všechny najednou – upozornění, TO DO listy, úkolníčky, prostě vše napsané v tabulkách, na viditelných místech, odškrtávat, co je hotové

Ashley Watfar: Metody... já nevím, jestli jsou to nějak zajímavé metody. Jak už jsem zmínila, to, co nechci zapomenout, si napíšu na papírek, do kalendáře, do dokumentu nebo uložím do speciální složky, kterou mám na očích. A pokud chci mít jistotu, že opravdu nezapomenu, tak si nastavím upozornění do démonka. A pak samozřejmě používám i jednu blízkou osobu a formulku „Připomeň mi...“, ale abych pravdu řekla, není to úplně spolehlivé... *pokrčí rameny* Většinou mi to připomene ve chvíli, kdy si sama vzpomenu a zeptám se, zda mi to neměl připomenout... *směje se*

*

 

 

 

 

 

 

Corvinus Declaratio: Dokázali byte si vybavit situaci, kdy se ukázalo, že bylo ku prospěchu zapomenout a pak také okamžik, kdy se děravá paměť fakt nevyplatila, uškodila?

Any Dawson: Občas je fajn, že když jsem něco zapomněla a ostatní taky zapomněli na to, že jsem zapomněla a vlastně se to krásně vyřešilo a já jsem něco nemusela dělat, ale nerada bych byla víc konkrétní. *směje se* No, takové ty dny po termínovce, kdy jsem zapomněla, že je termínovka a najednou mi byla strhnutá pokuta, ach jo. Takové škody! To mohla být hromada čokolády, kýbly kafe nebo část nových šatů.

Rose Daninatali:  Nejhorší je asi zapomenout když má někdo pro mě důležitý narozeniny, dále nesmím zapomínat, že peču jídlo v troubě a také se mi stalo, že jsem zapomněla odeslat úkol do týmové soutěže a člověk opravdu nechce zklamat ty, které má v týmu. A co se týče toho prospěšného zapomenutí, tak jsem zapomněla na návštěvu mudlovského lékaře, ale nakonec jsem zjistila, že lékař stejně onemocněl a já bych tam jinak jela zbytečně

Meningitida Epidemica: To první je méně obvyklé, ale stává se to. Často se to děje tehdy, kdy někomu něco slíbím a můj mozek to podvědomě vyhodnotí jako nesplnitelný. A vytěsní to. Pak si vzpomenu po deadlinu a zjistím, že měl mozek pravdu. Zadavatel úkolů už často ani neví, že mi to zadal. Ve valné většině je to ale moje prokletí. Odmala mám kvůli tomu problémy ve škole, doma, všude. Zapomínám na narozeniny kamarádů, pak mě to hrozně mrzí, zapomínám, že mám někde být, zapomínám vše. Modlím se, abych nebyla jako můj táta, který mě zapomněl v družině do sedmi do večera.

Sarin Coyle: No nejsem dobrý v komunikaci s lidmi, a tak se mi vyplatí vždy zapomenout, že je nějaký sraz či oslava. Já jim stejně nechybím a sám jsem rád, že se vyhnu hluku skupiny. No a nevyplácí se to, když člověk zapomene na úkol nebo v mém případě, kdy mě to fakt mrzí, na to, když už teda chci někomu poslat dárek k narozeninám.

Petronela Uječená: Zapomenout se vyplatí v případě nějakých nemilých událostí, které jsou nepříjemné.. Například vynadání a podobně. Na důležité věci není dobré zapomínat... Jednou jsem zapomněla na termín očkování dětí, nakonec to bylo ku prospěchu, jelikož jsme dostali termín trochu lepší, kdy nic nehořelo.

Ashley Watfar: Ehm... *vypadá, že přemýšlí* Ono co si budeme povídat, člověk rád zapomene především ty nepěkné věci, na ty si ani vzpomenout nechce. Ale chm, nějak si teď nemohu vzpomenout na nějaké konkrétní případy, ovšem vím určitě, že se mi to stalo. Oboje. *směje se*

*

Corvinus Declaratio: Kdybyste měli dát zapomínání podobu, jak by asi taková bytost podle vás vypadala? Popíšete své představy, prosím?

Any Dawson: Zapomínání je malý škodolibý šotek, který má škodolibou radost pokaždé, když prošvihnu něco důležitého. Povahově má dost blízko k Dawsonce. *směje se*

Rose Daninatali: Pro mě je to takový černý chuchvalec, černá díra, kde vše z mé hlavy hned zmizí. *směje se*

Meningitida Epidemica: Vypadala by jako toustovač z Červeného trpaslíka. Pořád by mluvila, nezavřela by pusu. Opakovala by to samé pořád dokola. Dorážela by na tebe a uměla by zvýšit hlasitost. A nešla by vypnout. Vím to, mám ji v hlavě. *směje se*

Sarin Coyle: Snad nevyděsím. *zazubí se* Šedo-bílá postava. Připomínající stavbu lidského těla. Levitující nad zemí, dlouhé ruce, krátké nohy, velký hrb na zádech a místo tváře černá díra.

Petronela Uječená: Zapomínací bytost by byla nějaká víla s kouzelnou hůlkou, která by létala od člověka k člověku a vymazávala by to špatné, naopak to, co se zapomenout nesmí, by v mozku zdůraznila třikrát.

Mezi tím zapomínáním jsem si vzpomněla na Prokrastinaci a na svého dědečka, který mi s touhle potvůrkou tak hezky minule poradil. Není i zapomínání prací nějakého kouzelného tvora? Vždyť je jich tolik, co ještě neznáme. Vyhrabala jsem tedy ze skříně dědečkovy čarovné brýle.

O hledání prokrastinace – zde.

*

Ani druhé nasazení nebylo příjemnější. Svět kolem mě se probudil, rozpadl a znovu se začal skládat do barevné podivuhodné mozaiky. Když se přestal houpat jak bárka na moři a rozvinul se v celé své kráse, redakcí se proháněl lehký vánek, brky oblékly duhový kabát a pergameny se vlnily vlastním životem. Některá místa zářila jasně, jiná jen poblikávala. Zaujala mě však ta, která jako by se halila do jemné ranní mlhoviny. Ta místa měla jedno společné – zdála se být opuštěná. Přidřepla jsem si k jednomu zmuchlanému pergamenu v koutě a lehce se dotkla blyštivého oparu. Opravdu to vypadá jako něčí stopa, s Prokrastinací to bylo podobné. Takže – lovu zdar!

Na hradě je opravdu mnoho podivných stop po tvorech, které ani nepoznávám. Jistě, Prokrastinaci už poznáme, ale vždyť se to tady jen hemží! Po cestě mi pár lidí věnuje divný pohled či se mě dokonce snaží zastavit s otázkou, cože to tady vyvádím, ale nesmím se zdržovat! Ještě bych mohla zapomenout, koho hledám. Naštěstí ve dveřích knihovny se pomalu srazím s Nicolette, která mě jistě u tématu udrží. V tu chvíli ale zpozorním. Mezi dlouhými regály knih se míhá namodralé světýlko. Už na dálku vydává jistou neposednou energii. Tiše se vydáme v jeho stopě. Mělo nás napadnout, že bude mířit k té nejvíc odlehlé, zaprášené a studenty zapomenuté části knihovny. Opatrně zdoláme poslední metry a nakoukneme za roh, odkud záře teď vychází mnohem jasněji, a na okamžik zapomeneme i dýchat. Na hromádce knížek si na stole sedí malý tvoreček připomínající vílu.

*

„Vypadá jako… pomněnka!” vzpomenu si na název světle modré kytičky.
„To není správně. Myslím, že mi říkají Zapomněka,“ vrátí se švitořivá odpověď . Překvapeně si s Nicolette vyměníme pohledy. Ono to mluví! Odvážíme se ještě o krůček či dva blíže.
„Takže… to ty nám kradeš vzpomínky?“
„Kradeš?“ zopakovala Zapomněnka tónem, který jasně naznačoval, co si o takovém označení myslí. Jelikož ale zůstává sedět, usoudily jsme, že s námi ještě trpělivost neztratila.
„Teda, sbíráš, že ano?“ nadhodila Nicolette.
„Já jenom uklízím, co ostatní už nechtějí,“ pokrčí drobnými rameny. „Přece to nemůžeme tady nechat jen tak se válet.“
„A jak víš, co máš uklidit?“ vyhrknu zvědavě. „A u koho? To tě nějak přitáhne k sobě?“
Zapomněnka pod přívalem otázek párkrát zamrká, než pomalu pokývá hlavou.
„Většinou je úklid potřeba tam, kde je toho hodně. A to jeden už pozná,“ zahihňá se, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„A chodíš někam třeba často?“
„Ale ovšem, knihovna, kabinety, ředitelna… tam se vždy něco najde k úklidu.“
„A už se ti stalo, že jsi na něco taky zapomněla?“
„No jéje,“ mávne ručkou, „to je přeci naprosto normální věc.“
„A pomáhá ti někdo?“ zeptala se ji Niky starostlivě, „jsi přeci jen malinká na takový hrad.“
„Co nestihnu já, sežerou prachoví králičci,“ zazubí se a vzlétne. „A právě teď, musím pokračovat!“

S těmi slovy se ještě jednou zatřepotá nad námi a rozplyne se v mlhovině. Ještě chvíli hledíme na ono místo, než se i my pustíme do práce. Přece jen nové vědomosti je potřeba zapsat, zpracovat a nezapomenout, než napíšeme článek.

**

Pravdou je, že člověk může zapomenout jen to, co si opravdu zapamatoval. Zdá se, že náš problém tak není vina Zapomněky jako naší vlastní schopností si něco zapamatovat. Jak se proti tomu dá bojovat? No přece tréninkem! Jak nám opakují famfrpáloví kapitáni – trénink dělá mistra. Připravili jsme si pro vás aspoň krátký seznam činností, kterými můžete svou paměť posilovat.

• Křížovky, hádanky, hlavolamy – zkrátka plňte pilně soutěže
• Puzzle – ač umí trápit, myslete na to, jak váš mozek sílí
• Počítání bez kalkukačky – s kouzelnou krabičkou je to jednodušší, ale nepomáháte si
• Dělejte více věcí najednou –  ze začátku matoucí, ale mozeček si zvykne
• Vyprávění příběhů – aneb pamatujete si ještě, co jste naposledy četli za knihu?
• Učení se nových věcí – není nic lepšího než se pořád udržovat v činnosti
• Nakupování bez papírového seznamu – ale ano! Zkuste si těch pět věcí zapamatovat!
• Každodenní činnost poslepu – a uvidíte, jak si pamatujete, kde co je. Ale bacha na krájení!

Ovšem jak se Zapomněnka nezapomněla připomenout, zapomínání je i nápomocné. Umíte si představit, jak velké by naše hlavy musely být, aby dokázaly uchovat veškeré informace, které jsme kdy viděli, slyšeli nebo se naučili? To by madam Malkinové nestačil materiál na klobouky! Navíc zapomenout chvíle, které jen naše srdce trápily, není vůbec na škodu. Říká se přece, že čas hrany obrousí, vítr odvane a rány se zhojí. Otázka je, co z toho je nám prospěšné více.

***

Co si myslíte vy, naši drazí čtenáři – je Zapomněnka padouch nebo hrdina? Dejte nám vědět v komentářích.

Za redakci Charlie a Nicolette

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář