Toulavá křídla: Zlato vládne všem

Aneb stránka z deníku havraního cestovatele Eligia za magií.

Nedávno se mi do rukou dostala zajímavá skříňka. Ani ne tak svým vzhledem; ono co už může být zajímavého na dubových neopracovaných deskách sbitých dohromady; ale překvapil mě její obsah. Uvnitř se pod ochranným kouzlem nacházelo mnoho malých lahviček s čirou tekutinou. Původně jsem si myslela, že jde snad o nějakou přísadu či lektvar. Po pečlivém zkoumání však vyšlo najevo, že se jedná o vzpomínky! A ne ledajaké, jsou plné havraního létání, magie a krásy naší země. Proto jsem se rozhodla je přepsat do formy, kterou si můžeme užít všichni a třeba i něco nového se naučit. Vznikly tak první stránky bedekru havrana Eligia, který svůj život zasvětil hledání magie v mudlovském světe. Příznačně pak toto vydání dostalo název Toulavá křídla.

Kde srdce táhne tě
a křídla nesou,
na zdejší planetě,
krásnější místa nejsou.

**

Ilustrace: Charlie Ann Whitaker

*

Na hradní zdi přistál havran. Na zádech mu seděl turistický batoh, což by mohlo vyvolat nepříjemné otázky, kdyby mu někdo věnoval pozornost. Jenže jeho směrem se nikdo ani nepodíval. Oni si mudlové všímají hrozně málo, pomyslel si Eligius smutně. Udělal několik kroků tam a zase zpátky po hrubém kameni. Natočil hlavu a černým okem chvíli sledoval řeku pod sebou, kde ospalým tempem s ještě ospalejší posádkou proplulo pár člunů. Počkal, až poslední z nich zmizí za ohybem, teprve pak se rozhlédl. Za ním ze skály vyrůstaly cihlové zdi domů, takže mu kryly další výhled. Opět se dal do pohybu.

S posledním zatřepotáním křídel ustal i pohyb okolního prachu. Horký letní vzduch voněl sluncem a tíživě spaloval vše živé, čímž je ukolébával ke spánku. Líné počasí se havranovi zamlouvalo. Jeho pozice vysoko na nebi mu nabízela pohled na náměstí jako pokojíček. Centrum města všeho všudy tvořilo několik domů, rozdělených úzkými uličkami. Do výše se vypínaly hned tři stavby – věže červenobílého kostela, radniční věž a samotný hrad. To celé téměř kompletně objímala řeka Ohře. Hrad zde byl vystavěn ve 12. století jako pohraniční pevnost. Dokonce tu později věznili i Václava, který se později stal císařem římským Karlem IV.

Fotografie: Charlie Ann Whitaker

*

Havran ještě okamžik setrval v kroužení, než se snesl na lešení opravované hradní věže. Šustící igelit mu tak poskytl úkryt před případným zkoumavým pohledem. Obavy byly plané. Hradní nádvoří zelo prázdnotou, a tak jej havran bedlivě pozoroval.

„Co mě sem jen přitáhlo? Můj magický radar se nikdy neplete,“ poposkočil na desce poněkud netrpělivě, než to spatřil. Na kameni uprostřed nádvoří stála nevelká soška jakéhosi podivného tvora. Eligius sletěl na pokladnici, která stála přímo pod jeho objevem. Postavička opravdu budila dojem ocelové sošky. Pokud by měl havran hádat, jednalo se o nějakého příbuzného domácích skřítků. Nebo zahradních gnomů. Po pár okamžicích se pohnula. Ztuhle sklopila hlavu a shlídla tak z podstavce na havrana.

Fotografie: Charlie Ann Whitaker

*

„Tak budeš konečně platit?“
„Platit?“ Eligia ta slova překvapila. Rozhodně si takhle začátek rozhovoru nepředstavoval.
„Každý mi přece platí za ochranu. Copak nevíš, že jsem strážce loketských skal?“

Eligius pozvedl jedno obočí, jestli teda něco takového havran vůbec dokáže, a pomalu pokynul hlavou, že rozumí. Nicméně platit rozhodně neměl v úmyslu.

„Co tady vlastně děláš?“ obořil se na něj skřet a prohlížel si havranovu výbavu.
„Eligius, těší mě,“ pokynul havran hlavou, „a provádím zde průzkum magického působení u mudlů. Jak je možné, že tebe neodhalí?“
„Neodhalí? Ha! Mají mě rádi,“ ušklíbl se vysměvačně skřet. „Akorát by na mě nemuseli sahat. A co ta mince?“

Eligius opravdu neměl v úmyslu platit skřetovi za ochranu. Nevěřil, že by to vůbec byla pravda. Tady si určitě jen někdo chce přivydělat. Záporně potřásl hlavou.

„Jak chceš,“ ušklíbl se skřet a pokynul rukou na pootevřené dveře do jedné z věží, a že havran určitě nebyl jeden ze strašpytlů, jeho pokynů následoval.

Proletěl otevřenými dveřmi a přistál na zábradlí točitého schodiště. Naklonil hlavu a zadíval se vzhůru, kamže ty schody vedou a jestli stojí za návštěvu. Každý jeho pohyb však sledovaly dvě žnoucí oči. Vytrvalé, bystré a především dračí. Stačil okamžik a kolem havrana se přehnal proud ohně. Eligius polekaně uskočil stranou a kvapně hasil čoudící letky křídla. Ah, takhle ty na to jdeš, skřete, pomyslel si zklamaně. Ozvalo se cvaknutí čelistí a tiché zabručení:

„Sssvačina!“
„Jedeš, přerostlý plaze!“ máchnul havran rozhořčeně křídly. „Jsem badatel, ne jídlo.“
„Ne jídlo? Smutné. Šarkan má hlad.“
„To tě tady nechávají hladovět?“
„Krmí, když je zlato. Mám zlato, nemám hlad.“
„A odkud zlato bereš? Vidím, že se kolem tebe nějaké válí,“ poposkočil na zábradlí a zadíval se na blyštivé mince na podlaze pod drakem.

Fotografie: Charlie Ann Whitaker

*

„Přijdou lidé a hodí. Prý pro štěstí. Ale zlato není na štěstí, je na hlad.“

Eligius už tomu začínal rozumět. Tady prostě vládne zlato. Zajímavé, že mudlům nevadí příspěvky pro magické tvory. Na okamžik zauvažoval, jak by se ta skutečnost dala využít.

„Co zajímavého tady ještě máte?“

Šarkan přivřel oči a zhoupl se na obrovských tlapách ze strany na stranu, jako by se hluboce zamyslel.

„Meteorit v markrabství?“ zněla nakonec nejistá odpověď a drak máchl křídlem kamsi za sebe.

Eligius pokynul hlavou na znak díků a vzlétl. Ještě že bylo léto a takové horko. Mnoho dveří bylo otevřeno dokořán, aby budovami proudil čerstvý vzduch. Mohl tak jednoduše proletět nejdříve ven z věže, budovou markrabství se zmíněným hvězdným kamenem, a pak dále chodbou do podzemí kolem expozice útrpného práva, kde se rozléhaly nepříjemné hlasy vězňů. Eligius se otřásl a raději pokračoval do nejmenší rotundy na světě, pak slavnostním sálem ve východním křídle a skončil v budově hejtmanství. Usadil se na dřevené zábradlí a pozorným okem si prohlížel nástěnné malby z dob vlády Václava IV.. Jakoby malíř přenesl zahradu dovnitř místnosti, pomyslel si nadšeně. To se musí nechat, že takové nápady byly výborné. Měli bychom to taky praktikovat.

***

Zde vzpomínka sice končí, ale doufám, že pro nás to bude inspirací k něčemu novému. Za okny už sice začíná poletovat listí, ale je pořád ještě teplo a příjemně, a takové počasí je nejlepší k výletování. Proto se nebojte vyrazit na cestu a ověřit, co z poznatků Eligia je pravdou. Rozhodla jsem se pro vás připravit i stránku do vašeho cestovního deníčku. A nezapomeňte se pak i vy podělit o svá bádání.

(Engorgio)

Lovu magie zdar!

Za redakci Charlie

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář