Kdo straší v havraspárské věži?

Příběh o dívce, která toužila po dobrodružství, až nakonec ztratila samu sebe a svou duši. Buďte opatrní na to, co si přejete.

Píše se rok 1812.

Za tmy se ozývalo neodbytné kňučení. Nebylo to něco, co by lahodilo lidskému uchu. Byl to však jen podzimní vítr, který se proháněl divoce kolem havraspárské věže. Svištění vzduchu mezi hradními kostkami a zdmi dělal občas takový rachot, že i studenty to probudilo ze spánku. Mudlové by toto místo nejspíš vnímali jako strašidelnou žádost, Bradavice však byly jako velký maják pro kouzelnický svět, na jehož okraji byla vidět osamocená věž, ponořená do hluboké temnoty noci a tajemství. Podzimní počasí přineslo do hradu vlhko a chlad, ale uvnitř věže dominoval modro-stříbrný nábytek, na který se potácelo světlo dopadající z kolejního krku.

Další rok, nová oslava. Halloweenská noc se blížila velkou rychlostí. Temný a záhadný čas, kdy ožívaly legendy. Svět mrtvých a živých se stal jedním místem pro nás všechny. Kolem sedělo několik studentů. Pár z nich bylo hluboce začteno do knihy, další hráli partičku šachů a někdo zase přikládal do krbu. Havraspárská kolej byla známa pro svou moudrost, lásku a přesnost při studiu, ale také pro nezkrotnou touhu poznávat záhady. Především před Halloweenem tomu tak bylo nejvíce, protože mezi studenty kolovala legenda. Bylo normální potkat šeptající studenty, jak spolu sdílejí různé verze. Byla to legenda o nezvaných hostech, kteří se snažili hledat duši, jež by odnesli do říše stínů.

(Ilustrace: Magnus Sigursur)

*

Každý rok to bylo stejné. O halloweenskou noc se hrad převlékl do nového obleku. Všude byly svíce a Velká síň byla plná létajících dýní a strašidelných masek. Duchové se vzdávali všude studenty a přicházeli oslavovat kolem společně s nimi. Avšak mezi několika studenty Havraspáru panovalo napětí. Bylo známo, že ihned po večeři se museli studenti přesunout do svých společenských místností a měli zákaz vycházet. Mnoho mladších ročníků bylo opakovaně upozorněno, aby se nepohybovaly po hradě, až začne večerka, a šly spát. Upozornění platilo především pro havraspárkou věž.

Společenská místnost byla vždy nádherná a majestátná za denního světla, ale v noci se přeměnila vždy v něco jiného. Tajuplného. Stíny byly delší, knihy v policích vypadaly, jako by na ně nikdo nesáhla desítky let a celá věž jako by nabrala ledový odstín, připomínajíc mrtvolné ztuhlé tělo. Halloween všechny tyhle pocity ještě prohluboval. Okolo hradu poletovalo listí. Každý list letěl ve svém pravidelném směru a při každém dopadnu se vznesl opět do výšky. Konečně, bylo poznat, že se noc mrtvých snaží hlásit o své právo udeřit v plné síle. Vše bylo laděné do temnějších, až zažloutlých barev. Tma nastala brzy a temnota pohlcovala vše, čeho se dotkla. Tento podzim byl jiný než ty předešlé. Byl nasáklý něčím novým a neznámým.

Na dvou polstrovaných kožených křeslech před krbem se nacházeli dva studenti, kterým se nechtělo spát. V krbu, dost vysokém, aby se do něj vyšlo i to největší zvíře, praskal oheň. Krb byl masivní, ze světlého mramoru s modrými žilkami. Zmiňovaní studenti se přeli o to, kdo bude vyprávět strašidelný příběh, než jeden z nich přeřval toto druhého, zadíval se do ohně a začal vyprávět onu legendu .

Nacházíme se v roce 1740. Hallowenská noc je v plném proudu a je to několik let od tragického zmizení studentky Havraspáru Alex. Říkalo se, že před několika lety se ztratila beze stopy. Alex byla skvělou studentkou, která ale neměla tolik přátel. Většinu času strávila v knihách a moc netíhla k tomu, aby s kýmkoliv mluvila. Tradovalo se, že Alex našla jednu knihu, která mluvila o cestě do jiného světa. Snažila se najít způsob, jak uskutečnit svou výpravu. Podle legendy se jí to podařilo - ale to, co přišlo zpět, už nebyla ona. Během let se příběhy měnily, tak jako samotné verze o tom, co se stalo. Ale každý začátek byl stejný – studentka byla vtažena do říše mrtvých a právě na Halloween se vrací zpět do havraspárské věže, aby našla vhodně tělo, kterému by mohla ukradnout duši, a nahradit jí svou vlastní. Každá zmínka o Alex a nezvaných hostech z pradavného světa byla děsivá a jen málokdo se odvážil jít za učiteli a ptát se na to. Jeden z profesorů, pan Takowsi, jenž byl vždy velmi milý a usměvavý, zaslechl, jak si studenti šeptají o Alex. Tvář mu poklesla, a tak se k nim z vážnou tváří otočil a řekl jim jednu radu:

„Na Hallowen nikdy nebuďte sami. Vždy buďte s přáteli. Hrad má hlubokou paměť, a hlavně věž Havraspáru. Ne všechny legendy by měly být probuzeny.”

Toho dne byl vzduch chladnější než obvykle. Každé fouknutí bylo jako dotek ledového ostří. Mrazivý náraz větru nepřestával bičovat zdi hradu. Kapky deště se proháněly ve vodních serpentinách, jako by závodily, která z nich bude nejrychlejší. Vše jako by křičelo, že se něco blíží. Skupina studentů, mezi nimi i Lea, havraspárská druhačka, se rozhodla, že by ráda prozkoumala nejvyšší patro věže. Přestože věděla o povídačkách ohledně Alex a měla na paměti, že tehdejší ředitelka koleje výhradně zakazovala vstup do těchto prostor, se Lea rozhodla, že neuposlechne, a zatáhla do toho všeho  i ostatní. Lea a její přátele se proplížili po schodech do horního patra, kde našli podivně vyhlížející knihovnu a pár astronomických cetek. Police byly zaprášené. Ve vzduchu byl cítit chlad a chuchvalce prachu. Vše bylo pokryté pavučinami. Lea si všimla knihy, která byla otevřena. Ležela na stole, společně se svícnem a perem, které se lehce pohupovalo, jako by ho někdo před chvílí používal.

„To je zvláštní,” zašeptal jeden z jejích přátel. „Kdo tady mohl být?”

Lein dech se zrychloval. Chtěla utéct, ale jako by jí drželo několik rukou a nechtěly ji pustit. Byla jako přikovaná, neschopna pohybu.

Stefán, další ze studentů druhého ročníku, pociťoval, jak se mu dech zrychluje. Chtěl utéct, ale bylo to nemožné. Najednou se ozval podivný šepot. Tichý, sotva slyšitelný, ale dost hlasitý na to, aby všichni ztuhli. Lea se pohybuje doprava směrem k oknu, odkud vanul slabý proud větru. jak její ruce chladnou. Sotva lapala po dechu – už dlouho ten pocit nevydrží. Měl dojem, jako by uvnitř umírala a něco z ní vysávalo poslední kapku života. V okně spatřila něco děsivého. Stála tam postava - dívka. Dlouhé černé vlasy, bledá pleť a prázdné oči, které se na Leu upřeně dívaly. Bylo to pár sekund, ale všem to přišlo jako pár minut. Lea si promnula oči. Podívala se stejným směrem, ale dívka byla pryč. Ostatní mezitím začali couvat směrem k východu, ale najednou se ozvala hlasitá rána a dveře bouchly.

V panice začali studenti běhat po místnosti, hledali cestu ven. Ale nikde nic. Všechno bylo tak strašidelné a temné. Nikdo se nezmohl ani na slovo. Místnost zaplavil strach a křik. Poslední světlo v místnosti se vytrácelo. Teď už byl slyšet jenom ten šepot, který se ozýval stále dokola a opakoval: „ Dej mi své tělo, dej mi ho.“

(Ilustrace: Magnus Sigursur)

*

Lea držela hůlku v ruce a snažila se za pomoci kouzel najít východ. V tu chvíli jí někdo vytrhl hůlku z ruky. A pak, uprostřed té tmy, začalo něco k Lee mluvit znovu.

„ Tolik nech. Tolík nechal jsem čekala."

Jak se do ní vlévá strach a bezútěšnost. Kousek od ní se ve tmě začalo rodit světlo. Nebylo však dobře., že je něco špatně Světlo se formovalo do podoby dívky, kterou viděli před chvíli. Dívka se přibližovala k Lee s rukou nataženou k jejímu krku. Jak se jí zvedají vlasy na zátylku, když se kolem ní formovalo něco děsivého. Prázdnota, jež ji stahovala dolů. Byl to její konec. Poslední kapka života jako by se vytrácela.

Najednou se rozrazily dveře místnosti a v nich stála kolejní ředitelka. Její hlas zněl divně, když sesílala ochranné kouzlo. Hlouběji než normálně. Dívka se stáhla, zmizela ve stínu a místnost zůstala úplně tichá. Jediné co ji naplňovalo, byl Lein zrychlený dech. Ředitelka odvedla všechny pryč a zapekla dveře. V její tváři bylo vidět, že vím mnohem více, než by chtěla připustit.

„ Už nikdy si nezahrávejte s minulostí," řekla přísně a podala studentům horkou čokoládu. Lea věděla, že ta dívka se jen tak nevrátí do zapomnění. Halooweenské noci jsou plné tajemství, a kdo ví, kdy nezvaní hosté přijdou zpět.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář