Strašidlácké strachy

Že strašidla a táborák nejdou k sobě? Že se nemohou ničeho bát? Odhalte pravdy kousek ve společném vyprávění.

Halloweenský večer nastal, temnota pokryla celý kraj. A ne nadarmo se říká, že se jedná o noc přízraků. A přízraky to vědí také, což patřičně slaví. Někde hromadou jídla či strašením snad, ale naše přízraky v lese sešly se zas. Oheň tu plápolá tou tmavou nocí, dlouhé stíny vrhá směle a v jeho teple se příběhy rodí. Příběhy strašné a o strachu též, co vyklubaly se v hlavách přízraků a ven vyjít chtějí dnes. Tak poseďte si chvíli s námi, vyprávějte poslouchejte, čeho se strašidla bojím, když se strašení zrovna nevěnují.

Rytíři , jemuž ani smrt statečnost nesebrala, si směle bere slovo jako první. Co jen vyjde z jeho úst, co noční můry mu nahání? Plameny šlehají do výše, a les se mrtvý býti zdá, když chraplavý hlas spustí tiše.

Bezhlavý rytíř prochází kolem,
přemýšlí, kde by jen hlavou složil,
Karlštejn? Ne, tam už sídlí golem,
ještě by po šému zase ožil.

Zakotví v chajdě, co trochu vrzá,
a už se chystá ke spaní,
když vtom se ozve "HOLOTO DRZÁ!"
a chalupáře spílání.

Rytíř se vyděsí – co to má s krkem?!
Co je to jenom za stvůru?
Hned letí z chalupy pryč úprkem,
rázem je dočista vzhůru.

Jak jen to stvoření může žít?
Rytíř jej začal litovat.
Bezhlavě nemůže do boje jít,
může snad bezhlavě milovat?

Jak si ta bytost své myšlenky třídí,
když do nitra hlavy své vůbec nevidí?

Rytíř své vyprávění dokončí a ostatní na něj udivně hledí. Copak je krk něco tak děsivého? Mrtvá nevěsta do toho svého prstu šťouchne a přemýšlí, že možná i jí jednou upadne. Ale co bez něj by dělala? Potřese záporně hlavou a zhluboka se nadechne. Teď je její řada na vyprávění.

„Dívám se, jak mi kostnatí prsty. Maso sem, maso tam… Postupně opadalo. Dnes jsem chtěla vdávat, vychovávat děti… A přitom ležím v mělkém hrobě a užívám si párty s červy. Jeden den, druhý den, milion dní dlím pod zeměmi. Můj sen se rozplynul. Nikdo mi nenavlékne prstýnek a neřekne: ‚Miláčku, miluji tě!' Zkouším se vyhrabat ven, ale podaří se mi prostrčit jen prst, snad na varování, snad k tomu, aby o něj někdo zakopl. Jedno ale vím jistě – každá nevěsta si zaslouží krásnou svatbu a milujícího partnera. Co to slyším, někdo jde okolo? A co to má v ruce?“

Při představě vlastního tlení nejedna postava otřese se. Taková vidina nikomu po chuti není, ač živých tu moc není. Oheň tiše praská a ruší tak tíživé ticho. Kdo další bude odvahu mít s vyprávěním pokračovat? Hejkal kolébá se na svém místě, nohama šoupá do rytmu, tu zhluboka se nadechne a vřískne, snad pro odvahu.

„Jedné temné noci se Hejkal rozhodl, že půjde strašit lidi jako obvykle. Najednou uviděl podivnou postavu v hábitu. Připravoval se na svůj nejlepší výkřik, ale stačil spustit, postava se na něj objevila a on se vyděsil. Skočil strachem do keře. Něco na něj zíralo obrovskýma očima a přibližovalo se k němu. A pak - BUM. Než se Hejkal vzpamatoval, potvrdil si, že ten zvuk neudělal ani on, ani ta děsivá postava. Z lesa se ozval praskot uschlých větví. Podíval se. A uviděl na zemi rozpláclého ducha. Hejkal se hlasitě rozchechtal. Kdo by čekal, že i duchové mají své trapné momenty.“

Kolem ohniště se konečně strašidla uvolní a proběhne lesem smích. Vida, i na strach se dá najít něco zábavného. Jen Bílá paní se mračí. Přitiskne bledý prst na ústa, čímž žádá ticho pro svůj příběh plný hrůzy.

„Na hrad se přistěhovala nová příšera. Přinesli ji dva muži a usadili ji v přízemí, kde bydlí nový kastelán. Myslela jsem, že budu mít ve strašení kamaráda. Ale takhle obluda se mnou mluvit nechce. Nosí bílé brnění, hubu má jak vrata od chlíva a kastelánová ji chodí krmit. Jednou jsem při krmení nakoukla – žena mu do chřtánu cpala jedno bílé prostěradlo za druhým a příšera žrala a žrala. A pak ten řev! K dunění! Blikala, svítila, řvala na celý dům, až se hradby třásly. Vnímala jsem její otřesy až na cimbuří. A pak vše zase vyvrhla ven. Asi jí to nechutnalo. Od té doby se přízemí vyhýbám. Ještě aby mě tak správcová chtěla přidat jako krmení!“

Sežrání si jistě nikdo nepřeje, soucitně na strašidlo hledí, jen rytíř poklepává svou zbroj a o změně barvy přemýšlí. Že by byla bílá více děsivá? Ale noc pokročila a z plamenů se staly plamínky a ještě jsme neslyšeli všechny příběhy. Snad nabuzena slovy o krmení se upírka hlásí o slově.

„Zažila jsem toho už hodně. Někdo by mohl čekat, že největší strach budu mít z pošklebků na vlastní jméno… Holt otec Drákula si nedal říct, musela jsem být Kulíndra! Na to už jsem si ale zvykla. To, co mě děsí nejvíc, už jsem jednou zažila. A nepřála bych to nikomu! V jenom životním období jsem chtěla být hodná a začala jsem se živit pouze krví z transfúze nakoupených u Borgina. Jednou jsem si koupila na první pohled sympatický balík… Jenže ejhle, po zakousnutí jsem myslela, že se vypařím na místě. To byl hnus, velebnosti! Samozřejmě jsem šla hned blejt. Nedopatřením se do dostala krev s vysokým množstvím vitamínu B. Nic horšího jsem v životě nezřela. Jazyk mi to zároveň spálilo a extrémně zchladilo, několik následujících měsíců jsem ležela v horečkách a k tomu všemu má byla mnohem tmavší a… oranžová! Mezi lidi jsem nemohla vyjít celé roky, abych si nezkazila reputaci! Od té doby jsem se znovu vrátila k osvědčené stravě z růžově šťavnatých lidí. Tohle bych nepřála zažít ani největšího nepřítele, dokonce ani otci, který mě pojmenoval Kulíndra. Transfúzí se od té doby bojím, jenom na ně pohlédnu, a o vitaminu B přede mnou raději vůbec nemluvte!“

Dostane se strašidlu soucitného poplácání i pár slov útěchy. Však dobré jídlo je základ každého života i po smrti. Uhlíky pomalu dohořívají a k poslednímu členu se zraky obrací. Co za příběh nám bude vyprávět bludička ?

„Já se vám musím k něčemu přiznat. Je to trochu trapné, ale já se opravdu hodně bojím, že se na dobro ztratím!“ vzlykne. „Jakmile se začne stmívat, popadnu svoji naleštěnou světélkující lucerničku a nadšeně vyběhnu. Kousek od bažin je stezka, po které chodí lidé – zkracují si cestu... A když vidí mé zářivé světélko s nadějí, jdou za ním a já zamířím k močálům... Však víte, jak to tam vypadá: vysoká suchá tráva, bažiny , vykotlané pařezy... prostě nádhera!“ rozplývá se. „A jak se tak kochám okolím, smrtelník za mnou, tak se samým nadšením nesoustředím na cestu... A sama do rána bloudím!“

Nejedna hlava se souhlasně skloňuje s výrazem hlubokého pochopení, však ztratit se ve vášni pro řemeslo své je tak snadné. Bílá paní kapesníček podává, Hejkal ujištění přidává, že v případě ztracení rád bludičku najde.

Oheň zhasíná, noc pomalu ke svému konci spěje. Strašidla zase jednou míří tam, kam jim bylo osudem uděleno jíti a les na rok utichá.

***

V hlavních rolích jste potkali:

Meningitidu Epidemicu jako Bezhlavého rytíře
Anseiolu Jasmis Rawenclav jako Mrtvou nevěstu
Magnuse Sigursura jako Hejkala
Charlie Ann Whitaker jako Bílou paní
Arietty Liellu Minette jako Upírku Kulínadru
Ashley Watfar jako Bludičku

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář