Havraspárské stíny I - Vánoční havraspárská koleda

Pojďme se podívat na dobrodružství Nery a Johna, kteří vyslyšeli hlas dávné minulosti. Za zvuků vánoční havraspárské koledy se ocitli v přítomnosti jedné z vážených osob, která předá poselství jen vybraným studentům.

Sníh lehce pokryl Bradavice měkkou bílou přikrývkou a měsíc se majestátně třpytil na zamrzlém Černém jezeře. Celá scenérie odrážela krásu této zimní noci. Hrad byl téměř prázdný, protože většina studentů odjela na vánoční prázdniny domů zpět za členy své rodiny. Věž Havraspáru však nikdy nebyla úplně tichá, protože pokaždé byla možnost vidět někoho ze sedmera havranů.

Nera Querolová, havraspárská studentka čtvrtého ročníku, pohodlně seděla v rohu společenské místnosti a relaxovala. V krbu plápolal oheň s lehce modrými konci a ozařoval stěny pokryté knihami a gobelíny, které odrážely havraspárskou historii a tradice. Nera byla známá pro svou upřímnost, zvědavost a touhu být u všeho. Podívala se z okna, zatímco posunula níže na svá kolena starou knihu pojednávající o zapomenutých zaklínadlech pradávných čarodějů. Protáhla se a přitáhla si knihu zpět. Na chvíli se začetla. Když pak otočila stránku, náhlé a podivně znepokojivé ticho ji přimělo zvednout hlavu.

Najednou se ozvalo zaklepání na okno. Nera vyskočila leknutím. Za zamrzlou tabulí skla se rýsovala temně černá silueta velkého havrana s lesklýma modrýma očima. Nera položila knihu na konferenční stolek, zvedla se a otevřela okno. Ledový vítr pronikl do místnosti a havran lehce vklouzl dovnitř. Nera si všimla, že má na noze přivázaný pergamen, zdobený stříbrným písmem.

Opatrně rozvázala modrou stuhu a rozvinula pergamen:

Noční zpěv Havraspáru tě volá. Pokud jsi dědicem moudrosti, následuj šepot větru a pokus se najít pravdu.

*

Slova se lehce rozzářila a poté v prázdnotě zmizela. Havran zaklapal zobákem a vylétl z okna zpět do zimní noci. Nera cítila vzrušení, ale zároveň jí přeběhl mráz po zádech. Nemohla se zbavit pocitu, že chce zjistit, o co jde. Popadla hůlku, co měla položenou na stole, a vydala se pryč z věže. Jako by věděla, kam přesně má jít. Cestou po chladných kamenný schodech narazila na Johna Scrubwooda, staršího havraspárského studenta, který zůstával každé Vánoce na hradě. Byl většinou tichý, až lehce záhadný. Stál na prvním schodě a vypadalo to, jako by na ni čekal celou dobu.

„Taky tě zavolali, že?” zeptal se klidně a pousmál se.

Nera pouze přikývla a společně pokračovali dál. Zanedlouho se k nim tiše připojili další studenti a kráčeli, jako by je přitahovala neznámá síla. Atmosféra byla tajemná a staré portréty na zdech je mlčky sledovaly. Zdálo se, že ví o všem, co se děje. Cesta je vedla hluboko do nitra hradu, do zapomenuté části plné zaprášených erbů, gobelínů a soch dávných čarodějek. Zdi byly pokryté starými runami, které slabounce zářily v měsíčním světle. Skupina studentů v čele s Nerou a Johnem dorazila do rozlehlé síně, kde uprostřed místnosti stál velmi starožitný klavír. Byl ale čistý a nebylo na něm vůbec nic, ani prach. I přesto, že okolo bylo vše zaprášené a špinavé.

Když poslední ze studentů překročil práh, zavřely se mohutné dveře samy od sebe a ve vzduchu se rozezněl první tón klavíru. Hudba byla podmanivá a tajemná jako proudící chlad zimy. Procházela síní jako magický opar a odrážela se od zdí. Poté začal zpívat tajemný hlas.

„Když zimní kouzlo sálem zní,
v tvém srdci láska jenom tkví.
Tam havran stoupá a kouká v dál,
co na Vánoce by si asi přál.“

Koleda

*

Hudba sílila a prostor se začal zcela měnit. Na stěnách se objevily pohybující se obrazy z dávných časů. Prostor zaplnilo zářivě modré světlo a vše obklopila vánoční atmosféra. Studenti se dívali na magické scény – rytíři bránící Bradavice, čarodějové, co sesílali mocná kouzla, a tajemné stíny legend. Veškerou scenérii uzavíral pohled na zakladatele hradu, kteří se spokojeně dívali na bradavický hrad, zatímco okolí se třpytilo jako diadém. Scény se postupně měnily, až studenti uviděli kouzelnickou rodinu sedící u vánoční večeře. Spokojení a šťastní si užívali společných chvil.

Najednou se nad klavírem zformovala průhledná postava Roweny z Havraspáru. Její přítomnost byla magická až tajuplná.

„Studenti Havraspáru,” pronesla hrdě Rowena. „Byli jste vyvoleni, protože vaše srdce je čisté a hledající pravdu. Starobylé kouzlo, které vás dnes přivedlo, je to nejsilnější ze všech. Láska. Jste příkladem všeho. Vaše duše je plná lásky i přesto, že jste teď sami, ale nikdy nezapomeňte, že pokud spojíte své síly, můžete dokázat vše. Veselé Vánoce.”

Poté zmizela v oparu modré záře a hudba začala znovu hrát. Ale tentokrát za klavírem seděl tajemný mladý muž, který vypadal spíše jako duch. Nera cítila, jak skrze ni prostupuje tajemná síla. Přešla k Johnovi a chytila ho za ruku.

„Společně,” řekla a podívala se mu do očí.
John kývl hlavou. Usmíval se a díval se, jak je ostatní následují. Společně vytvořili kruh za doprovodu hudby a zpěvu. Modré světlo se začalo formovat ve středu jejich kruhu. Záře vypadala, jako by tančila. Koule se opět zformovala do obrazu Roweny.

„A pamatujte, že vědění není jen v knihách, ale i v činech. Vánoce jsou svátky klidu, ale také svátky vzájemného respektu,” dodala na závěr.

Její odraz zmizel v záblesku a studenti se ocitli zpět ve společenské místnosti Havraspáru, kde sedmero havranů dovádělo u krbu, protože se nemohlo shodnout, kdo má lepší dárek. Dřevo v krbu praskalo a na stole ležela stará kniha otevřená na stránce s havraspárským erbem, vedle kterého byl obrázek havrana, jenž drží v zobáku klíč.

Nera se pousmála. Věděla, že to, co se stalo, bylo skutečné. Zbytek večera strávila ve společnosti ostatních, a především Johna. Nikdy ho neviděla v takovém světle jako právě dnes. Byl to vánoční zázrak, protože našla nové přátele, ale především poznala chlapce, který jí viděl takovou, jaká je.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář