Havran a stará obětní koza

Vítej, poutníku. Pojď si vyslechnout příběh o váženém havranu Candorovi, strážci havraspárské pokladnice, a staré islandské obětní koze, která se objevila v koleji. Stanou se přáteli, nebo je čeká jen dobrodružství a rozloučení? Tento příběh nám ukáže, jak zvláštní cesty osudu mohou být.

Za podzimních mlhavých nocí, kdy havraspárská věž vypadala jako vznášející se ostrůvek tajemství a magie, začal příběh o nečekaném přátelství mezi havranem Candorem, strážcem havraspárské pokladnice, a starou obětní kozou jménem Unnur, která dorazila až z dalekého mrazivého Islandu. Ten příběh byl tak magický a poutavý, že si ho musíme převyprávět. Nejenže na té cestě uvidíme hluboké přátelství, které je u Candora velmi vzácné, ale také si dokážeme, že Havraspár není jen o opeřencích.

Candor byl havran, o kterém se vždy říkalo, že jeho peří je tak temné, že vypadá jako půlnoc, a jeho oči vždy zářily jako zlaté mince, v nichž se odráželo hamounství. Po generace byl tak neúprosným ochráncem havraspárské pokladnice, že se každý tomuto místu vyhýbal. I samotný pokladník měl vždy respekt a dával si pozor, aby se nedostal do křížku s havranem. Traduje se, že se Candor koupe ve zlatu a že v pokladnici má tajná místa, kam ukrývá všechny poklady, které jsou jenom jeho, jak on sám rád tvrdí. Kdokoliv by se jen pokusil ukrást onen poklad, musel by se postavit Candorovi a věřte mi, že on nemá slitování s těmi, kdo by se jen trochu snažili zneuctít jeho majetek.

Jedné listopadové noci, kdy už několik studentů horečně psalo eseje u velkého dubové stolu v kolejní místnosti, byl klid věže narušen podivným zvukem, který nikdo nečekal – skřípavý hluboký mečením. Candor, který, ostatně jako každý den, odpočíval na truhlici, se probudil leknutím a rozhlédl se. Zvuk ho lákal k sobě, ale zároveň ho rozčiloval. Vzlétl do vzduchu a vydal se po zvuku, rozrušený tím, že někdo narušil jeho klid a mazlení se s galeony.

Prostor, který připomínal sklepení pod havraspárskou věží, byl místem, kam se studenti neodvažovali, protože každý se bál toho, co by se tam mohlo ukrývat. A to i přesto, že to nebylo někde hluboko pod hradem, ale jen pod věží. Tma, studené kamenné zdi a starobylé runy budily respekt. Nicméně přesně právě tam, v tom jednom temném koutě, Candor narazil na podivně vyhlížející mečící návštěvnici – vyzáblou starou kozu s jedním nalomeným rohem a hustou srstí, která byla zacuchaná a pokrytá špínou. No, nebyla zrovna výstavní kus. Koza vypadala lehce vyčerpaně, ale v očích jí byla vidět moudrost.

„Kdo jsi, podivný tvore a co tady pohledáváš?“ zakrákal zlostně a tázavě Candor.

Koza se na něj podívala s klidem, který havrana lehce překvapil.

„Jsem Unnur, stará obětní koza z Islandu,“odpověděla pomalu, jako by čas nikam nespěchal. „Utekla jsem z rukou jednoho čaroděje, který mě chtěl obětovat při pradávném očistném rituálu. Hledala jsem místo, kde bych byla v bezpečí, a tohle místo voní magií. Miluju tu vůni.“

Candor naklonil hlavu trochu jako pes, který nechápe, a jeho černé oči si prohlížely kozu, jež narozdíl od jiných tvorů neměla strach. Koza se posadila a natáhla přední nohy lehce do strany. Zívla a žvýkala na prázdno.

„Myslíš si, že tady můžeš zůstat? Tohle je místo moudrosti. Havraspárská věž, ne útulek pro potulná zvířata,“ řekl Candor a poklepal jedním drápem o kamennou podlahu.

„Moudrost může vypadat všelijak,“ odpověděla Unnur s lehkým úsměvem, zatímco se podrbala na bříšku. „Možná ti budu užitečnější, než si myslíš, milý havránku.“

Candor se na chvíli odmlčel a trochu se naježil při slově „havránku“. Bylo známo, že je opravdu chytrý, ale zároveň i hodně zvědavý. Něco ho na té staré koze tak zaujalo, že ji nakonec nechal zůstat, ale pouze pod podmínkou, že dokáže, že je přínosem pro havraspárskou kolej.

A tak začalo podivné a neobvyklé přátelství těchto dvou. Unnur byla velmi neobyčejný tvor. Ačkoli vypadala staře, unaveně a skoro až nemohoucně, i přesto byla velmi inteligentní, jelikož své zkušenosti nasbírala z mnohých cest po boku již zmíněného čaroděje. Vždy mu byla věrnou přítelkyní až do doby, kdy se dozvěděla, že ji chce obětovat na rituál očisty.

*

(Ilustrace Magnus Sigursur)

*

Uplynulo několik týdnů. Unnur ležela na hromadě zlata, zatímco Candor si uklízel své poklady a přeletával z jedné strany na druhou. Vždy po nocích mu vyprávěla příběhy o sopkách plných magických rud, o starobylých runových kamenech a o dracích, kteří byli pro oko obyčejného smrtelníka neviditelní. Candor vždy se zájmem naslouchal, zatímco si pohrával se zlatem. Miloval ty příběhy a vždy na oplátku Unnur ukazoval tajemství havraspárské věže, od ztracených knihoven plné znalostí přes zakázanou observatoř až po chodby, které společně objevovaly za úplňku. Oba jejich světy se postupně spojovaly v jeden celek. Bylo jim spolu dobře a bylo to poprvé, co byl Candor na někoho milý. Nejspíš to bylo klidnou až laxní povahou kozy Unnur.

Jedné noci však jejich klid narušila skutečná hrozba. Do havraspárské věže pronikl nepřítel – čaroděj a zloděj v jednom, který páchl jako černá magie. Candor vycítil, že mu jde o poklad z jeho pokladnice. Nejspíš nějaký artefakt, nebo kolejní předmět. Ihned zburcoval Unnur a společně připravili plán. Jedna věc byla jasná – budou bránit pokladnici, jak jen budou moct.

Když se čaroděj dostal do pokladnice, Candor se mu uklonil a roztáhl svá křídla.

„Vítej, poutníku,“ pozdravil čaroděje. „S čím ti mohu pomoci?“

Čaroděj se na něj zadíval a poté se rozhlédl po pokladnici. Unnur se skrývala za jednou z hromad zlata. „Dej mi, Rowenin svitek staré magie,“ pravil čaroděj.
„Ó, mocný čaroději, ten tady nenajdeš,“ odpověděl a křídlem si přejel hlavu.

„A kde je!“ řekl naštvaně a přísně se zadíval.
„Najdeš ho za skrytou zdí v jedné z chodeb, pane,“ pronesl krákavě Candor. „Mohu tě tam dovést.“
„Dobře, tak pojďme.“

Candor vzlétl do vzduchu a zavedl čaroděje do jedné z tajných chodeb pod věží. Unnur zatím šla druhou stranou, aby byla na místě dřív. Poté začala vydávat divné zvuky, aby zmátla čaroděje. Ten se rozhodl za zvukem vydat, ale zabloudil. Vytáhl hůlku a pokusil se seslat kouzlo, ale než cokoliv stačil udělat, narazil na runovou past, kterou tam Candor a Unnur nastražili. Past čaroděje zneškodnila a Candor poté doletěl pro ředitelku koleje, která se postarala o další náležitosti.

Candor a jeho kamarádka Unnur si poté vysloužili tiché uznání od celé školy, ale především od havraspárských studentů, kteří se o jejich činech doslechli, byť neznali přesné detaily. Od té doby se Unnur stala součástí koleje, ačkoli zůstává v ústraní. Traduje se, že momentálně je velmi dobrá kamarádka s Temných hnusem, nynější ředitelky madam Arietty Liella Minette. I přesto, že se jejím domovem stal tichý kout pod věží, tak i často tráví čas v pokladnici s Candorem, nebo v kabinetě kolejní ředitelky. V nynější době se stala i mou kamarádkou, a proto vám mohu vyprávět její a Candrův příběh, o který se se mnou podělila. I studenti Havraspáru často chodí pod věž ptát se na rady, někteří dokonce nosí staré koze dary. Vždy v den Hallowenu pořádají obětní koze večírek jako připomínku na to, že neztratila hlavu a neskončila jako dar božstvu.

***

Přátelství Candora a Unnur se stalo legendárním příběhem. Vypráví se, že i dnes za hlubokých nocí můžete slyšet smějící se křik havrana a jemné mečení, jak se ti dva náramně baví v pokladnici. Mnohá jejich tajemství ale stále zůstávají skrytá.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář