Bodohrotičství aneb má cesta

Když jsem poprvé vstoupil do Havraspáru, netušil jsem, kam mě moje cesta zavede. Byl jsem odhodlaný být tím nejlepším studentem a ukázat, že mám na to vyhrávat. Ovšem není vše jako na obláčku. Jaká byla tedy má bodohrotičská cesta? Upřímná zpověď v článku.

Tento zápis je svědectvím o mé cestě. O tom, jak jsem se z nadšeného nováčka stal bodohrotičem. Jak jsem zažil vrcholy i pády a nakonec pochopil, že cesta není jen o číslech, ale i o tom, co na ní člověk získá i ztratí. Je to příběh o ambicích, vyčerpání, překonávání hranic a hledání rovnováhy.

Ať už jste podobně soutěživí jako já nebo jen zvědaví na to, jak vypadá život člověka, který všechno podřídil bodům, věřím, že vás můj příběh zaujme. Možná vám i pomůže najít odpovědi na otázky, které jsem si během této cesty musel položit.

*

Září: První kroky na cestě za body
Začátek školního roku byl pro mě poněkud neobvyklý. Rozřazovací slavnost, na kterou se všichni těšili a o které jsem slyšel hodně, jsem nestihl. Z důvodu mnoha rodinných problémů jsem bohužel na hrad dorazil až poté, takže jsem ani nevěděl, kam nakonec budu přirazen. O to větším překvapením bylo, že jsem v Havraspáru. Nebyl to začátek, který bych si představoval, ale nakonec jsem se s tím smířil. První, co se mi dostalo do rukou, byl dopis od mé patronky Hayley Moon, která se posléze stala i primuskou, ale to už trochu předbíhám. V dopise stály základní informace, co a jak mám dělat, a poté jsem vyrazil se se všemi seznámit do společenské místnosti. Nakonec i přes můj strach mě překvapilo, jak bylo lehké se seznámit. Poznal jsem tak spoustu úžasných nových přátel, ale také mnoho úžasných lidí ve vedení koleje, včetně naší ředitelky sl. Arietty.

Dne 8. září se otevřel zápis na výuku. Bylo to moje první opravdové rozhodnutí ve světě kouzelnické školy a chtěl jsem si vybrat opravdu moudře. Nakonec jsem zvolil předmět, který mi přišel nejzajímavější a který by mohl přinést dobré bodové ohodnocení, takže nakonec jsem si zvolil Kouzelné formule. V tu chvíli jsem ještě neměl ambice být v bodovém žebříčku na vrcholu, ale touha po dobrém startu tam určitě byla. Především, být alespoň snaživcem v naší koleji.

O den později, 9. září, se oficiálně rozběhl školní rok. Bodování bylo otevřeno a výuka odstartovala první termín. Najednou to přestalo být pouhé čekání. Začala opravdová výuka a práce. Nejdřív jsem se musel rozkoukat a přesně pochopit, jak a co mám dělat. Naštěstí, díky dobrému vedení mé patronky šlo všechno jako po másle. Každý den jsem si začal zapisoval předměty a najednou jsem si uvědomil, že jich mám 16. První dny jsem sbíral jednotlivé body spíše nečinně, bez pevné strategie. Bylo to o zvykání si na systém a hledání toho, co mi nejlépe sedí. I soutěže jsem dělal spíš za finanční ohodnocení a body mě moc nezajímaly. 10. září jsem se pro změnu účastnil své první výpravy do Zakázaného lesa se svou kolejí, kde jsme šli sbírat vlčí trus do obchodu se surovinami. A o týden později, 17. září, proběhl taktéž seznamovací večírek havraspárské koleje. 

Upřímně bylo pro mě velmi těžké si zvyknout na celou kolej. Všechno není vždy zahaleno sluníčkem a občas potkáte lidi, kteří vám kazí dojem snažení a pozitivních pocitů, ale čím více jsem se soustředil na svou vlastní práci, a to je být dobrý student, tím méně jsem vnímal negativní vlivy.

A tehdy jsem si poprvé všiml Petronely Uječené z Mrzimoru. Byla to studentka s ohromným nasazením a jednou větou mi bylo jasné, že jde po bodech. I když jsem ještě neměl v hlavě čistou představu o tom, jak moc chci bodový souboj vyhrát, ten moment mě donutil přemýšlet: Proč nebýt nejlepší? Zároveň mě o tomto donutilo přemýšlet chaotické chování zmijozelské slečny Angeliny Darkness, kde nikdo nechápal, proč jde tolik po předmětech, když se nikdy nedostaví na hodinu. Spoustu profesorů jí hledalo, ale jako by jí to bylo jedno. Za to v Petronele jsem viděl svým způsobem vzor a zároveň rivala, se kterým si celou tuto situaci užívám.

*

*

Říjen: Když se hrad hroutí
Říjen se stal měsícem, který si budu tak nějak pamatovat asi nejvíce i bez jakýchkoliv poznámek v deníku. Chaos se rozléval po hradě jako inkoust po pergamenu. Hrad se hroutí a mizí. Studenti se ocitli doslova na dlažbě bez věcí, úkolů a všeho, co vlastní. Vše, co jsme brali za samozřejmost zmizelo. Zmatení a panika byli na denním pořádku a vztahy mezi kolejemi se trochu zadrhávaly. Zatímco se část snažila věci pochopit, tak druhá strana se rozčilovala, že se ztrácí v informacích, které jim jsou poskytnuty. To byla první chvíle, kdy se prohlubovala moje částečná deprese, protože jsem nevěděl, co bude dál, zvlášť když nemám tolik času, abych vše zvládl.

Hrad se po více jak týdnu vrací zpět a opět se otevírají brány pro studenty. Naštěstí nám vedení prodlužuje termíny, aby každý z nás měl čas splnit soutěže nebo úkoly zadané ve výuce. Panika se snižuje a vše se vrací do normálu. Jen co vše začalo zase fungovat, tak proběhl 11. října iniciační večírek, na kterém nás přivítalo Sedmero a nováčci konečně složili havraspárskou přísahu.

17. října pro změnu v koleji řešíme další důležitou věc. Vypráva za jiskrou, protože díky pádu hradu nám vyhasl kolejní krb, a tak potřebujeme znovu zažehnou oheň. Tam potkáváme kohouta, kterému jsem dal přezdívku Plamínek.

Však 19. října přichází další rána. Naše primuska a moje patronka Hayley Moon oznámila svůj odchod. Byla pro mě oporou, průvodcem i vzorem a její absence mě zasáhla hlouběji, než jsem čekal. Především byla mou fanynkou a podporovatelem za každé chvíle. Ať to byly špatné, nebo dobré momenty, tak jsem se na ní mohl spolehnout. Najednou jsem se cítil osamělejší než kdy dřív. Přesto jsem se odmítl vzdát. Musel jsem najít nový směr, nový cíl. Ocitám se bez patronky zrovna, když nastupují na kolejní tréninky famfrpálu. Taktéž hledám pevnou půdu pod nohama, tím, že se stávám členem, redaktorem a ilustrátorem pro Corvina Declaratio, havraspárský kolejní časopis. Bylo to něco, co mi dává nový smysl. V práci na článcích a ilustracích jsem nacházel trochu klidu.

Jako by toho nebylo málo, blížil se 28. říjen, den uzávěrky přihlašování na předměty. Místo běžné rutiny se přihlašování proměnilo v boj na život a na smrt – přinejmenším tak to působilo mezi mnou a Petronelou Uječenou z Mrzimoru. Byla odhodlaná stát se nejpilnější studentkou školy, ale já měl stejný cíl. Po dnech a nocích plných učení, plánování a taktizování jsem z tohoto souboje vyšel vítězně. Na svém kontě jsem měl neuvěřitelných 48 zapsaných předmětů, ale za cenu obrovského stresu a vyčerpání. Byl to ten první moment, kdy jsem si uvědomil, že se chci stát snaživcem a našel jsem nové odhodlání. A jako anděl mi do života přichází nová primuska a zároveň moje nová patronka, Eigrela Alesev.

Říjen byl měsícem ztrát, boje a vnitřní izolace. Ztratil jsem důležitého člověka, zažil napětí studijního boje a prošel stresem, jaký jsem dosud nepoznal. Ale zároveň jsem pochopil, že i v chaosu se dá najít nová cesta.

*

Listopad: Přerod v bodohrotiče
Listopad se stal bodem zlomu. Už jsem nebyl jen obyčejným studentem, který plnil úkoly a snažil se sbírat body. Začal jsem vnímat bodování jako hru, jako strategii, kterou je potřeba ovládnout a vytěžit z ní maximum. Místo toho, abych soutěže dělal pro finanční odměnu, začal jsem je dělat výhradně na body. Počet hodin, které jsem strávil nad úkoly, rostl. Každou volnou chvíli jsem plánoval, jak efektivněji získávat body a mé noci se zkrátily na pouhé čtyři hodiny spánku denně. Každý bod byl krokem k vítězství a já nehodlal polevit. Také si pamatuji všechny ty sovy od sl. Anseioly, která mě naháněla do postele. S tímto novým přístupem se však začaly objevovat i problémy. Mé tělo reagovalo na nedostatek odpočinku a vyčerpání. Neustálý stres a tlak, který jsem na sebe vyvíjel, si začal vybírat daň. Byl jsem unavený, neustále podrážděný a mé zdraví se zhoršovalo. Přesto jsem to ignoroval. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: Musím pokračovat, nesmím zpomalit.

Nechtěl jsem se ani svěřovat ostatním, a tak až do téhle chvíle jsem si všechny tyhle momenty nechával pro sebe bez toho, aby ostatní věděli, jak jsem se opravdu cítil. Možná proto jsem byl občas více emotivní. Naštěstí jsem v této době našel silnou oporu v Charlie, prefektce Havraspáru, a naší kolejní ředitelce Arietty. Obě mi poskytly podporu a motivaci pokračovat dál. Sl. Arietty mi dodávala morální podporu a ujišťovala mě, že mé úsilí není marné. Jejich důvěra ve mě mi dodala novou sílu a pocit, že nejsem v tomhle šílenství sám.

Snažil jsem se všechno dělat na maximum. Úkoly, soutěže, školní povinnosti i povinnosti v Corvinu Declaratio. Moje mysl byla kompletně zaměřená na body, ale tělo mi přestávalo stačit. Každý den jsem bojoval s únavou, ale odmítal jsem zpomalit. Každá nevyužitá minuta se mi zdála jako ztracená příležitost. Byla to posedlost, kterou jsem už nemohl ovládat. Už jsem nebyl jen studentem Havraspáru, stal jsem se bodohrotičem. Ačkoliv jsem věděl, že to dlouhodobě nevydržím. V tu chvíli to bylo vedlejší. Počítaly se jen body. A já byl odhodlaný je získat všechny. I přesto všechno jsem pokračoval dál, jak jsem mohl. Podle mě si hodně lidí myslí, že snažit se na snaživce je něco jednoduchého, a občas jsem měl pocit, jako by někteří nechápali, jak to může být vyčerpávající, především, pokud máte silnou konkurenci.

*

*

Prosinec: Vánoční harmonie a první dům
Prosinec přinesl do mého života zvláštní rovnováhu. Po intenzivním listopadu plném bodového šílenství jsem se ocitl v atmosféře, která dýchala klidem, harmonií a sváteční náladou. Hrad se postupně oblékal do vánoční výzdoby. V kolejní místnosti začaly přibývat svíčky, girlandy a ozdobené stromečky. Po chodbách se linula vůně skořice a pečených jablek, zatímco studenti se pomalu začínali těšit na vánoční prázdniny. 3. prosince proběhla další výprava do Zakázaného lesa. Tentokrát jsme potkali Mikuláše, který ztratil čokoládové žabky a chtěl po nás, abychom je našli. 

Ovšem ani toto období se neobešlo bez lehkého stresu. Hromada úkolů se stále kupila a já, přestože jsem se snažil udržet si mírnější tempo, jsem si nemohl dovolit úplně vypnout. Každý večer jsem seděl u pergamenů a dokončoval různé práce, zpracovával poznámky a snažil se, aby mé výsledky zůstaly na vysoké úrovni. Do této poklidné doby přišla i nečekaná žádost. Oslovila mě primuska/patronka s nápadem uspořádat narozeninovou oslavu pro naši kolejní ředitelku Arietty. Původně mělo jít o menší setkání s dortem a pár dárky, ale jak jsme o tom začali více přemýšlet, myšlenka se proměnila v něco daleko ambicióznějšího. Společně s dalšími členy koleje a vybranými profesory jsme se rozhodli našetřit sl. Arietty na její první dům v Godrikově Dole. Začalo velké plánování a především šetření peněz. Každý přispěl, jak mohl. Nakonec se nám podařilo dát dohromady dostatek prostředků, aby se mohla naše kolejní ředitelka poprvé podívat na místo, které pro ni bylo výjimečné a vysněné. Na její budoucí pozemek, kde bude stát její nový dům.

Prosinec tak nebyl jen měsícem lehkého stresu z úkolů, ale také obdobím, kdy jsem cítil opravdovou sounáležitost s kolejí. Společné chvíle, pečení perníčků, výzdoba hradních chodeb a nakonec i úspěšné překvapení pro sl. Arietty. To vše ve mně zanechalo pocit, že tento měsíc nebyl jen dalším v kalendáři, ale skutečně kouzelným obdobím, které stálo za to prožít naplno.

*

Leden: Závěr školního roku a krok do ústraní
Leden přinesl realitu, kterou jsem dlouho odkládal. Po měsících intenzivního sbírání bodů a neustálého tlaku jsem si musel přiznat, že mé tempo už není udržitelné. Eseje se začaly kupit a já cítil, jak na mě doléhá únava nejen fyzická, ale hlavně psychická. Začal jsem postupně odhlašovat předměty. Každé takové rozhodnutí bylo těžké, protože to znamenalo vzdát se něčeho, za co jsem bojoval. Přesto jsem pochopil, že pokud chci vůbec školní rok dokončit, musím se soustředit na to, co je v mých silách. Nakonec jsem zakončil rok s 24 splněnými předměty. Dle mého je to úspěch a jsem na sebe hrdý.

13. ledna proběhla další kolejní výprava, tentokrát jsme šli bruslit, ale to by nebyl Havraspár, aby se něco nestalo, a my se dostali do spáru duchů a portálů, které nás stále přesouvaly sem a tam. 

A poté s dalším rozhodnutím přišla i změna mého postoje k fungování v koleji. Po úspěšném dokončení školního roku jsem se rozhodl stáhnout do ústraní. Bojovalo ve mně mnoho emocí – vyčerpání, zmatek, ale i pocit určitého naplnění. Měl jsem před sebou otázky, na které jsem ještě neznal odpovědi a potřeboval jsem čas na jejich promyšlení. Především o tom, jak chci fungovat v příštím roce. Přemýšlel jsem nad dalším školním rokem a nad tím, jestli se k bodohrotičství chci vůbec vrátit v budoucnosti. Přestože jsem byl pyšný na to, že jsem dosáhl historicky nejvyššího počtu bodů, radost byla zastíněná vědomím, jak vysokou cenu jsem za to zaplatil. Nebude zde popisovat všechno jak na obláčku. Veškerá cesta za cílem nebo snem není tak jednoduchá, jak to každý vždy popisuje. Čekají vás výzvy, konflikty, nepochopení a mnoho dalšího. Přesto v závěru školního roku nastal okamžik, který mi přinesl trochu radosti. Petronela Uječená, má největší rivalka, mi upřímně pogratulovala k mému úsilí a ocenila, jak moc jsem se snažil. Já jsem naopak zase pogratuloval k vítězství školního poháru pro Mrzimor. Po měsících soutěžení a soupeření jsme si nakonec potřásli rukou jako přátelé. Teď už je jen otázkou, kam mé kroky povedou dál. A co mě čeká do budoucnosti.

**

Úspěchy školního roku
Není vše jen negativní nebo smutné, také nastalo mnoho momentů, které mě potěšily. Například už jen pocit dosažení snaživce, ale také překonání dosavadního historického rekordu v bodech. Poté jsem také úspěšně zvládl nováčkovskou soutěž naší koleje. Do toho mě čekala výhra pro změnu v jiné školní soutěži. Musím říct, že mě potěšilo i to, že moje práce pro Corvinus je viditelná, protože jsem se dostal do nominace UNC 2024 v odborné kategorii jako DEBUTANT ROKU, což mě opravdu potěšilo a jsem rád, že někdo vidí mou práci, kterou vykonávám, a jak se snažím psát, ale doplňovat vše i graficky. Také jsem rád, že jsem se částečně mohl podílet i na věcech, které se týkají koleje.

*

Strategie, nebo jen přežití
Moje bodohrotičská cesta nebyla jen o tom dělat úkoly, ale o propracované strategii, která mi umožnila udržet tempo a překonávat konkurenci. Základním pilířem mého úspěchu byla organizace času. Každý den měl pevný rozvrh a stanovené body, kdy se střídaly úkoly, soutěže a krátké pauzy na odpočinek. Soustředil jsem se na úkoly s největším bodovým přínosem a optimalizoval jejich zpracování, a to samé platilo i pro ostatní. Musel jsem o něco více zabrat, protože jsem na bodové hodnocení soutěží naskočil až v říjnu, což mi udělalo propad v bodech. A co vám poradím? Nikdy si neberte více věcí najednou a nejlépe se trochu straňte všem, aby vás nikdo nestahoval z vaší cesty.

*

Závěr
Určitě si na naší škole můžete přihlásit předmět bodohrotičství a dozvědět se vše o struktuře, ale nikdy vám nikdo nepoví, jak se přesně každý cítí nebo jaké má pocity. Doufám, že každý pochopí, že jsou momenty, které nejsou tak krásné, ale že se vám do cesty postaví i něco neočekávaného. To vás může lehce srazit na kolena. V mém případě to mělo dopad na některé kolejní vztahy, psychiku, ale i hledání otázek a odpovědí na spousty proměného, co se dělo během mé cesty. Takže určitě mám radost pro to, co jsem dokázal, ale zároveň cítím i něco hořkého, protože mě to stálo i spoustu sil. Určitě budu rád, když si z toho každý najde ponaučení, že nikdy není nic tak skvělé, aby vás to stálo zdraví nebo čas. Samozřejmě, tímto gratuluji i všem budoucím vítězům a zároveň klobouk dolů před minulými vítězi.

**

Bonus aneb vtipné momenty
Zde si můžete užít pár momentů, které se mi uložily do paměti nebo mi přistály do sovince. Tak alespoň na závěr vám vykouzlím úsměv po tomto těžkém období.

Jak jsem se cítil po zápisu?

*

Hrad zmizel a znovu se budoval a co jsem dělal já? Čekal.

*

Po týdnu čekání jsem byl opravdu netrpělivý.

*

Hrad je opraven a co dělám já a zbytek koleje?

*

Úkoly mě znovu čekají a já vytvářím table.

*

Dostáváme se mi do ruky seminář na tvoření Koule, a jak to dopadlo?

*

Domácí škůdci byli také boj, především hodina o chobotnici a ponožce.

*

V polovině přichází něco, co jsem nečekal.

*

Zcela mě to vyděsilo, ale snažím se uklidnit.

*

Můj klid ale přináší uvědomění.

*

A na závěr pár perliček z toho, jak jsem na hodinách byl veselý, měl jsem problém s identitou nebo jsem si povídal sám pro sebe.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář