Můj milý deníčku III: Kam s tebou...

A je to tady. Přišla chvíle, kdy jsem konečně dostala možnost být členem nějaké koleje. Prázdniny skončily, začíná čas výuky a já vám opět zveřejním kousek ze svého deníčku.

**

Můj milý deníčku… už se opravdu nemůžu dočkat. Poskakuji všude, jak na pérku, v pokoji, na chodbách,... nejspíš vypadám jak blázen. Ve Velké síni se cpu z nervozity fazolkami a jen čekám na den, kdy bude rozřazování.

Jediné, co mě nejvíce trápí, je, že bych si ráda sehnala nějaké šaty, ať nejdu na slavnost jako trhan (i když bych asi jediná nebyla). Nejspíš se o prázdninách ani soutěže neopravují, protože žádné peníze z nich jsem ještě nedostala, takže si tu snažím držet aspoň ten galeon na výuku.

Naštěstí ta úžasná osoba, kterou neustále s něčím otravuju (ano, dělám to i nadále) mi půjčila i nádherné šaty Večernice (ano, stále jsem jí je nevrátila). Takže momentální priorita byla, kam ty šaty jako schovat, aby mi je krysák nerozkousal. A víš co, deníčku? Odpověď je nikam, protože to zvíře si najde tu nestřeženou chvíli, kdy se zrovna podíváte jinam a stejně vám to rozkouše. Nejradši má samozřejmě ty nejdražší věci.

Pár hodin před začátkem rozřazování jsem si na sebe navlékla krásné půjčené šaty a zjistila, že samozřejmě ještě budu muset běžet k Vřetánku, protože krysák je nějakým záhadným způsobem našel a pochutnal si na nich. Šaty naštěstí opravili a já pomalu zamířila do Velké síně. V síni už byla spousta nováčků, někteří tam očividně čekali nějakou tu dobu, protože podřimovali na stolech. Všichni starší studenti, kteří už seděli u kolejních stolů, měli nádherné šaty a spousty doplňků. Jak já bych chtěla taky. Snad mi brzy taky dojdou nějaký peníze.

Kupodivu slavnost začala skoro načas. Na pana ředitele jsme nemuseli dlouho čekat a proslovem všechny přivítal a po chvilce už předal slovo slavnému Moudrému klobouku. Ten nám zazpíval velmi zajímavou píseň, a dokonce jsem zaslechla, že předešlý rok rapoval, škoda, že jsem to neslyšela, to mohlo být zajímavé.

Po úvodní písni přišel už s vyvoláváním jmen. Nebylo mně moc příjemně, hrozně jsem se bála, podle čeho se rozhodne, kam nás zařadit? Přiklání se k našemu přání, nebo se rozhodne na základě jiných věcí. Co když mi řekne, že se nehodím nikam, ať to zkusím někdy příště?

Očekávala jsem, že půjdu mezi posledními, ale Moudrý klobouk si asi dělá rád, co chce, a příliš dlouho jsem nečekala. Když zvolal mé jméno, soustředila jsem se hlavně na nohy, ať po cestě nezakopnu, to by byl dost trapas takhle na začátku. Když jsem si třesoucíma se rukama nasadila klobouk, hned na mě vyhrkl, že si uděláme testík a zaskočil mě velice zajímavými otázkami. Jak má asi člověk vědět, jak by se zachoval, kdyby byl svědkem hořícího domu? Tak jako určitě bych se nevrhla do plamenů hledat přeživší, proč bych to jako dělala, od toho tam jsou hasiči. Ani „hoří“ bych nekřičela, vždyť to všichni už ví a vidí. Takových otázek bylo víc. A ví vůbec klobouk, když někdo lže? Naštěstí se mě i zeptal, kam chci a kam ne.

(Ilustrace: Katelyn Auster)

Nejspíš jsem tam strávila dost dlouhou chvíli, ale nakonec mě samozřejmě zařadil do Havraspáru a já si úlevně oddechla, že tuhle stresující situaci mám konečně za sebou. Nechápu, proč se na ni všichni těší.

Usadila jsem se k modrému stolu a za pár okamžiků, když bylo zařazeno poslední jméno, nás čekala ta největší hostina, jakou jsem kdy viděla. Stoly byly plné všeho, na co si jen vzpomenete, mám hlad, už jen když to píšu.

Trochu jsem se ale začínala bát, co jen na mě chystá nová kolej. Že každá kolej má nějaký druh přijímání či přísahy, je asi všem známo. Hodí na mě na uvítanou bombu hnojůvku? Nebo se mě zeptají na něco hrozně chytrého a já to vědět nebudu a budou se všichni divit, co tam dělám? Trochu se bojím, co mě čeká...

***

O tom, jak jsem se zabydlela v koleji a jak jsem přežila zápis na vyúku, třeba zas příště.