Čarokavárna bez kouzla

V Brně otevřel nový magický podnik. Nebyla bych to já, abych nevytasila bonzbloček a nevydala se za kouzelnou kávou. Dostavila se ale kouzelná atmosféra?

První díl Harryho Pottera jsem viděla v kině Rubín během školního představení. Několik knižních dílů jsme tou dobou už měli doma, ale já se nikdy nedostala přes tu hrozně nudnou první kapitolu. Až film mě přiměl překonat úplně normální den Dursleyových a začít doufat, že bych třeba k jedenáctým narozeninám mohla dostat jistý dopis.

Pamatuju si návštěvy kin, cesty do knihkupectví (první kapitolu ze čtvrtého dílu jsem přečetla v šalině), objednávku pátého dílu z e-shopu Vltava a nekonečné čekání na to, až knihu nejdřív přečte starší sestra (čtvrtý díl mi byl po příjezdu domů okamžitě zabaven).

Jenže to jsou nostalgické vzpomínky na knižní a filmovou sérii, která ve své době byla fenoménem. Co následovalo ve světě HP poté, jsem buď úspěšně ignorovala, nebo se smutkem sledovala. Přesto mě Harry Potter provází životem dost dlouho na to, abych spadla do přesně zaměřené instagramové propagace nové brněnské Čarokavárny.

A trefa to byla poměrně přesná. V létě jsem navštívila Harry Potter studia v Londýně, očividně jsem tedy stále ochotná do svého starého fandomu investovat. Neztrácela jsem čas, sehnala dohromady pár ochotných havranů a vyrazila směr centrum Brna.

Z pavučiny jsem věděla, že na Čarokavárnu se čekají fronty. S Brianag Mac Coileáin, Jebou Záhradníkovou, a Agathou Moore jsme se domluvily na druhý den otevíračky, takže jsem pro jistotu vyrazila dříve. Bylo to ale pozdě. Strávila jsem čekáním na stůl bezmála hodinu, zatímco se ostatní postupně připojovali. Ve frontě jsem byla obklopena fanoušky kolem dvaceti let, rodiči mého věku s natěšenými dětmi. Někteří frontu nesli statečně, jiní už méně, někteří ji opustili. Výhoda kavárny je to, že je skrytá v pasáži, a tak alespoň nikdo nestál venku v zimě. Jeba opět prokázala dokonalé načasování, když přišla asi pět minut před usazením.

Vzhledem k velkému zájmu bylo docela jasné, že obsluha nebude vědět, kam dřív skočit. Na stůl jsme dostali kotlík a obsluha se nás zeptala na zaklínadlo. Na čtyři havraspárské jsme reagovali opravdu hodně pomalu a nikdo se neměl k odpovědi. Nakonec jsem sáhla po „Expelliarmus“ a z kotlíku se začalo kouřit. Kouzlo! Jen voda použitá na zalití ledu se rozlila kolem a slečna odchvátala o stůl dál.

(Kotlík)
Na přesýpacích hodinách si můžete měřit, za jak dlouho dostanete vaši objednávku. Obávám se, že prsty na počítání stačit nebudou.

*

(Famfrpálový koutek)
Kde jinde se můžou usadit havrani se zástupcovou v čele?

*

Dostali jsme tři mudlovská menu a jedno kouzelnické, na které je nutné si svítit hůlkou, aby se písmena objevila. Agatha tohle menu rychle opustila a počkala si na to obyčejné, Lumos hůlky totiž mělo průměr asi 5 centimetrů a vybírala by si tedy věru dlouho.

Vzhledem k pokročilé hodině a prázdné vitríně na zákusky jsme svorně přeskočili sekci káva a posvítili si na kouzelnické drinky. Jediným úskalím se ukázalo stejné pojmenování alko a nealko drinků, kdy si Jeba musela dojít ověřit, že dostane, co chce.

Čekání nebylo nejkratší, ale dostali jsme příležitost kavárnu omrknout. Hábity a klobouky k zapůjčení v nás vyvolaly debatu o nebezpečí vší, odlepující se kolečka od židlí pochybnosti o trvanlivosti vybavení a pobíhající děti zamyšlení, pro koho je kavárna určena. Oficiálně by totiž kavárna měla být „ideálním místem pro dospělé, kteří si chtějí v klidu odpočinout a ponořit se do kouzelného světa“. Když na vás zpoza skla kouká dvacet dalších lidí čekajících na stůl a kolem pobíhá obsluha s kotlíky a sklenicemi, pochybnosti se začnou vršit.

Drinky jsme nicméně obdrželi dostatečně kouřící a v Jebině případě i velmi třpytivé. A i když nade mnou viselo koště, mou hlavou se honily nudné přízemní myšlenky. Například, že se ty sklenice budou hodně špatně umývat, klobouky špatně čistit, obláčkové stropy jsou hořlavý hazard… A proč jsou ty kytky umělé?

(Jebin třpytivý medvěd)
Místo zlatonky měla Jeba tentokrát zlatého medvídka

*

Po jednom drinku jsme se tradičně přesunuli do Wokinu, havranům jsem se omluvila za škarohlídské komentáře a rozhodla se dát kavárně druhou šanci.

Zvolila jsem tentokrát dobu kolem poledne, protože jsem doufala, že ostatní kavárenští povaleči budou na obědě a zákusky ještě nebudou vyjedené. Moje strategie se osvědčila. Usadila jsem se ke stolu nejblíž pultu, obhlédla značně prořídlou nabídku dobrot a kouzlo vypálila na první dobrou. Zároveň jsem zaslechla slečnu u stolečku nade mnou, jak se příliš ke kouzlení nemá. Obsluha jí tak poradila to stejné kouzlo, které jsem použila minutu před ní.

Jako správný Brňák jsem si dala kávu a zeptala se, jakou mají. V Čarokavárně mi merlinužel nebyli schopni říct, co mají na mlýnku, dostala jsem z nich alespoň pražírnu Ignác.  Za příjemných 65 korun za cappuccino při standardních cenách kolem 75 korun jsem dostala kávu, která nevyčnívala z šedého průměru. Čokoládový dortík chuťově nezklamal, ale postrádal jakoukoli hravost tematického menu.

(Na Brno průměr)
Magický kávový okamžik se nekonal.

*

(Dortík)
Hrouda hlíny z Hagridovy zahrádky? Kdo ví!

***

Ke konci mé návštěvy se opět začala tvořit fronta a k mé velké nelibosti tentokrát lidé nestáli venku v pasáži, ale přímo uprostřed místnosti. Obsluha je ani nepožádala o přesun ven. Jejich permanentní kvalt ale dokládá i to, že playlist se jim z HP světa přesunul k Pirátům z Karibiku a Pánovi prstenů a před barovým pultem byly vyskládány věžičky krabic s mlékem. Není za ním totiž žádné zázemí.

Recenze na strýčku Googlovi chválí atmosféru. Já vidím projekt, který se spoléhá na rekvizity, aby v nevhodně zvoleném prostoru měl vůbec co nabídnout. Kvalitní kávu a drinky totiž v Brně nabízejí jiné podniky. Anebo je moje vnitřní dítě už taky dospělé.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář