Sami v lese aneb Mikulášova stezka

Každý, kdo má alespoň trochu v oblibě vánoční tradice, očekává na začátku prosince příchod Mikuláše. Tento rok se ale málem vousatý dědula neobjevil, nebýt party zmatených havranů. Kam se ztratila lesní průvodkyně, kdo ukradl čokožabky a kdo by neměl zpívat vánoční koledy před publikem, se dočtete v tomto shrnutí velmi neortodoxní havraspárské výpravy do lesa.

Výprava do lesa byla neobvyklá už na samém počátku. Zatímco obvykle madam Barb nervózně přešlapuje před lesní bránou a havrani hledají lucerničky, vstupenky a sebe navzájem, tentokrát stáli všichni přesně na čas připravení u hájenky... Tedy až na madam Barb. Z domku se ozývaly rány, kvákání, prapodivné výkřiky a naši přítomnost sice madam lesnice zaregistrovala, nicméně to vypadalo, že má na práci něco... důležitějšího.

**

Začátek výpravy se neobešel bez komplikací, a to už při samotném rozpočítání. Gro celého Havraspáru možná spočívá v inteligenci, jakmile na nás ale někdo vytáhne počítání do deseti, se zlou se potáže!

Zatímco hájenka nevyvolávala v přítomných velkou důvěru, postarší a velmi smutný pán, který seděl u hájenky, v přítomných vyvolal velký soucit. Nebyl jím nikdo jiný než Mikuláš, ovšem místo dobrot mu zbyly jen oči pro pláč – čokožabky mu během krátkého šlofíka záhadně zmizely neznámo kam (NEZNÁMO KAM!) a mikulášská nadílka byla v ohrožení. Bratrstvo neohrožených havranů se však rozhodlo pomoci starému muži a přinést mu medovou mňamku od faunů. Po několikaminutovém čekání na Godota madam lesnici jsme se shodli, že bude nejlepší v cestě pokračovat samostatně.

*

S počty byl obecně problém v rámci celé výpravy...

*

Vedení se zcela dobrovolně ujala Addie, která věděla přesně, kam jít.

Addie nakonec výpravu dovedla až na její konec, a to bez větších ztrát (kromě Týdina pýža, které má i po několika vypráních barvu hnědoblátovou). Zatímco zbytek výpravy hovořil s faunem a snažil se zachránit mikulášskou nadílku, Magnus a Eli měli poměrně jiné starosti, a to jak nejlépe připravit žabí stehýnka se speciálním havraspárským kořením. Ačkoli jsme původně měli jiný tip na čokožabkového zloděje, rozprava těch dvou se dostala do natolik konkrétních rozměrů, že jsme skoro začali pochybovat.

Po rozhovoru s faunem jsme začali mít neodbytný pocit, že je naše výprava podobná pohádce O kohoutkovi a slepičce. Faun nám totiž mňamku nevydal jen tak (co jsme taky čekali). Museli jsme pro něj nalézt strom, z jehož dřeva se vyrábí fauní píšťala. Problém byl, že daný strom slyší kouzelníci jen tehdy, fouká-li vítr. A ten jaksi nefoukal. Sem tam se pohnula Magnusova šošolka, jinak ovšem ani fuk. Naštěstí jsme měli v našich řadách Emmu, která oplývá nejen skvělými schopnostmi v oblasti prefektování, ale také výborným sluchem.

*

Což se nedá říci o naší famfrpálové kapitánce Addie...

Nalezení stromu však neznačilo naše vítězství, neboť monumentální shluk větví a listí odmítal vydat chtěné dřevo. Tato fáze výpravy se tak stala spíše vtipem na téma Sejde se parta havraspárských studentů a jeden faun u stromu.

*

Po empirickém zkoumání a bádání ve starých knihách o posvátných stromech zjistili studenti, jejichž hlavní doménou je hloubání a rozmýšlení, že do prastarého stromu nestačí šťouchnout...

Ke smůle štěstí všech se nakonec ukázal zpěv koled jako ideální způsob sběru dřevin. Dosud nevíme, zda nám strom vydal část sebe proto, že se mu koledy líbily, nebo ze strachu, že toho nenecháme, nicméně výsledek skvost. Po velmi osobitém kreativním vyjádření členů výpravy se k zemi svalil očarovaný kus dřeva, díky němuž jsme od fauna obdrželi tolik chtěnou medovou mňamku spolu s varováním, že ji nemáme sežrat sami. Neochotně jsme poslechli a vydali se zpět k hájence.

*

Při zpětném poslechu koled nabýváme na jistotě, že nám dřevo bylo vydáno ze strachu, nikoli z nadšení...

*

Zatímco ostatní ochutnávali mňamku, Míša si vystačila se svou vlastní mňamkou. Pokud by Willy Wonka hledal zaměstnance, Míša by měla pravděpodobně velikou šanci...

U hájenky na nás čekalo vřelé přivítání, tedy alespoň od Mikuláše, jehož nadílka byla zachráněna. Madam průvodkyně vypadala, jako by právě vyšla ze zákopů, a zřejmě dosud neví, že jsme na nějaké výpravě vůbec byli. My jsme si ale výpravu opravdu užili a těšíme se na příště!

***

Madam Barb byla toho dne neklidná...

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář