Lednová výprava do Zapovězeného lesa aneb Umí havrani bruslit?

Stává se takovým nepsaným pravidlem, že některý z účastníků výpravy napíše malé ohlédnutí, co se během návštěvy lesa událo. Což je rozhodně vítané už jen proto, že kapacita je omezená a výpravy se může účastnit pouze sedm členů koleje. A tak si ti, kteří se nemohli dostavit, nebo se už na výpravu nedostali, mohou alespoň přečíst. Vlastně nejen spolužáci z koleje. Kam se skupina havraspárských v čele s madam Barbarou vydala tentokrát?

Poslední havraspárská výprava školního roku Zima 2025 se konala 13. ledna ve večerních hodinách. Jak už bývá zvykem, účastníci se mají povinnost dostavit s 15-20 minutovým předstihem do Velké síně. Proč? Protože  kolejní místnost  Havraspáru často navštěvuje Zapomněnka, a tak nemusí být do poslední chvíle jasné, zda přihlášená osoba dorazí, nebo se bude shánět náhradník. Tentokrát se všichni shromáždili naprosto ukázkově a zdržování přišlo až o chvíli později.

Jakmile jsme všichni obdrželi platnou vstupenku do Zapovězeného lesa, vydali jsme se směrem k hájence, kam za námi po chvíli dorazila i hlavní lesnice. Co se programu týče, dostali jsme na výběr z několika možností. Pro bruslení se nadchla většina, takže nezbývalo nic jiného než si najít v obrovské hromadě ledních bruslí svou velikost. Zdánlivě snadné. Ano, opravdu jen zdánlivě. Hledání konkrétního čísla stálo hodně úsilí naši Eli Sparrow Bigfootovou, přesto svou potřebnou velikost nenašla. Jak je vlastně možné, že nikoho z koleje svou nohou ještě nezašlápla… Výběr bruslí nás tedy dokázal poměrně slušně zasekat, ale jakmile byli (téměř) všichni spokojeni s výběrem, vyrazili jsme do lesa. Ke svitu luceren nám cestu osvětloval i měsíc.

Čím hlouběji jsme byli v lese, tím hezčí scenére zimy se nám naskytla. Krásná, ač chladná, zasněžená příroda. Kdo si toho večera nedal záležet s oblékáním a podcenil kouzlo vrstev, byl nahraný, protože v lese i v zimě pro kouzelníky samozřejmě platí zákaz rozdělávání ohně. Tím spíš kdyby se o to pokoušel 11 letý student, který to údajně probíral, a mohlo by to snad fungovat. Takové ujištění nechce slyšet nikdo a už vůbec ne, hlavní lesnice. Ale jelikož by taková procházka křupajícím sněhem byla velká idylka, odbočili jsme na pokyn madam Barb z cesty. Do části zvané Les duchů. Výprava bez napětí, husí kůže a nadpřirozena? To bychom rovnou mohli zůstat na hradě, že. Ne nadarmo se říká… Kdo se bojí, nesmí do lesa. A tak jsme se i přes malé zdráhání vydali vstříc dobrodružství. Tak moc jsme všichni toužili po bruslení.

Les začíná být temnější, měsíční světlo neprosvítá skrze větve a je sotva vidět na krok, jako by ani lucerny neuměly tou tmou proniknout.

Temný les. Začali jsme se mít dostatečně na pozoru a drželi se pohromadě. Ne že by nám to vlilo odvahu do žil, ale pro ten pocit, že ano. Jediná věkem lesem ošlehaná madam Barbara si to štrádovala vpřed duchové neduchové.

Postavy se vznáší pár milimetrů nad zemí a komunikují spolu jakýmisi podivnými zvuky. Skupiny procházející poblíž si nevšímají.

To, že si nás bytosti nevšímaly, bylo dobré znamení do té chvíle, než se nám z dohledu ztratil náš fialový průvodce. Pod vlivem paniky jsme se otáčeli sem a tam, abychom madam našli, avšak stále držíc formaci. Spatřili jsme ji hodný kus před námi, jak si to dál poklidně štráduje cesta necesta, studenti nestudenti. Co se hodí v takovou chvíli udělat? Zůstat pohromadě, nebo se rozběhnout střemhlav k madam, jak uznala za vhodné Elysion?

Elysion zmizí a objeví se o pořádný kus vedle.

Zdálo se, že a) je správně, do okamžiku, než jsme se měli vydat pohromadě vpřed, dávat pozor, kam šlapeme, ale prostorová anomálie s námi měly jiné plány. A tak se i zarputilý Magnus, který chtěl zůstat na místě, po jednom kroku objevil sto metrů za námi. Nebo Meningitida svírající plášť Charlie, která si tím chtěla pojistit bezpečný průchod Lesem duchů, stáhla prefektku s sebou a odskočily o kus dál spolu. Někteří členové výpravy v tom přemisťování shledali zábavu, a tak se objevovali tam, kdesi, jinde a zase zpět.

Po několika pokusech madam Barbara usoudila, že tohle přeskakování nikam nevede a je potřeba najít jiné řešení, jak se dostat bezpečně k jezeru. Návrh Elysion – přičarovat si košťata, mnohé nadchl.

Při tom všem jsme téměř všichni zapomněli na duchy, kteří se vznášeli v povzdálí, až na Charlie, která navrhla, že na cestu ven bychom se měli zeptat jich. Odvážný krok. Děkujeme Charlie! A tak jsme se vydali zpět směrem k obyvatelům lesa. Prostorová anomálie se na zpáteční cestě žádná nevyskytovala. Co se ale musí nechat, tak když už rozhovor s duchy vymyslela, tak se alespoň držela v čele a postavy oslovila sama.

*

Charlie Ann Whitaker: Duchové lesa! *zvolá na postavy*
Magnus Sigursur: *postaví se vedle Charlie*
Meningitida Epidemica: *dělá, že tam není*
Duch: *neslyšně se otočí a sleduje pronikavě skupinu*
Nicolette Marique Leroy: *řadí se taky za Charlie, která pravděpodobně ví, co dělá*
Charlie Ann Whitaker: Ah, ono to funguje. *zamumlá tiše pro sebe, než hlasitěji dodá* Nemohli byste nám prosím ukázat, kudy cesta z lesa vede?
Duch: Všechny cesty vedou z lesa. *pronese vysokým, nepříjemným hlasem*
Magnus Sigursur: Ten je tak moudrý. *hlesne na Charlie*
Barbara Arianne Lecter: A taky vedou do Říma. *utrousí koutkem úst*
Brianag Mac Coileáin: Wow, moudrá rada. *pomyslí si*
Charlie Ann Whitaker: Až moc *přikývne na souhlas* Všechny vedou ven, ale ne vždycky. Co máme udělat dnes pro návrat?
Duch: Odejít *odpoví naprosto vážně*
Brianag Mac Coileáin: Tak my raději půjdem *začne tahat NiC za rukáv*
Charlie Ann Whitaker: Wow, to nás nenapadlo *uchechtne se pobaveně*
Charlie Ann Whitaker: *následuje Bri*

Ilustrace: Magnus Sigursur

*

Náležitě jsem si zaznamenala rozhovor, který proběhl, abych měla uschováno, že každý z nás ztvárnil důležitou roli při setkání tváří v tvář s duchy. Ať už tam byl, nebo ne. Ať už něco řekl, či nikoliv. Je vám asi jasné, že jsme se nic nedozvěděli, ale od začátku jsme měli plán B, což byla košťata, a tak jsme neváhali a přivolali si je. Ukázalo se, že prostorová anomálie je na nás na košťatech krátká. Nechci raději přemýšlet nad tím, jak by to dopadlo, kdyby nebyla.

Přivolaných košťat byla polovina, takže obvykle starší studenti svezli své mladší spolužáky. Otázkou zůstává, zda by let na koštěti v některých případech nebyl bezpečnější, kdyby si otočili role řidič a pasažér. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u zamrzlého jezera, které bylo krásně nasvícené úplňkem. Ti, kdo měli po střemhlavém letu odvahu, nazuli brusle a vstoupili na led.

Charlie se rozhodla pro stabilní půdu pod nohama, a tak se zhostila role komentátora a bodového rozhodčí. Po krátkém pohledu na bruslící spolužáky usoudila, že bude raději hodnotit kreativitu, nikoliv ladnost. A podle všeho byl její úsudek na místě. Zatímco se někteří havrani snažili, aby se na ledě nepřizabili, bodování nadchlo Meningitidu a Nicolette, které se na ledě náležitě předváděly.

*

Nicolette Marique Leroy: *předvádí se před Charlie* Fíííí *máchá lucernou a točí se kolem*
Brianag Mac Coileáin: *uhýbá lucerně od NiC*
Charlie Ann Whitaker: NiC má plusové body za světelný efekty! *zapisuje si*
Meningitida Epidemica: *zpívá, aby nahnala body na závěr*
Charlie Ann Whitaker: Týda plusové body za hudební doprovod! *tleská* To je jak muzikál na ledě!
Meningitida Epidemica: *snaží se dojet ke břehu, ale škobrtne a natáhne se přímo před Charlie jak široká, tak dlouhá*

*

Jakmile měli všichni bruslení až až a skupina se shromáždila opět na břehu, vylovila v kapse madam Barbara teleportační bonbóny, abychom na cestě zpět neriskovali nějaké další zdržení, či nepříjemnosti. Zatímco duo M (Meni a Máňa) sáhli po křenovém, ostatní zvolili chutnější ovocnou příchuť. PLUMP. A už jsme se všichni na jedné hromadě váleli na podlaze Velké síně.

***

Závěrem bych za nás všechny opět ráda poděkovala madam Barbaře za pořádané výpravy a tím pro nás zpestřené večery. Děkujeme a budeme se těšit příště!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář