Anseiola o síle pánvičky ve společné domácnosti

Série rozhovorů s dalšími budoucími vlastníky nemovitostí pokračuje první částí dvojrozhovoru. Anseiola Renine Rawenclav a Serge Renine plánují společné bydlení v Mlýně u poctivého. Pojďte se tedy podívat, jak to u nich bude vypadat. První pohled do domácnosti skrz odpovědi rázné profesorky!

Jednoho červencového večera jsem si řekl, že bych mohl napsat dalšímu z budoucích vlastníků nemovitosti. Vydal jsem se tedy ke svému zdroji - přímo do uvítací místnosti městské radnice, kde jsem na nástěnce našel další ze žádostí o nemovitost. Tentokrát se tam podepsal slavný upírský pár profesorů - Anseioly Renine Rawenclav a Serge Renina.

Úkol byl jasný. Vyzpovídat je oba dva, nejlépe každého zvlášť, a zjistit, jaké jsou jejich vyhlídky na společnou domácnost. Hvízdnul jsem tedy na svého výrečka Štuclinku a poslal jsem ji přímou čarou k Ansí. Po chvíli se mi vrátil s odpovědí, že pokud mám zájem, mám se zastavit v hostinci U prasečí hlavy, kde Ansí zrovna trávila příjemný teplý večer.

Neměl jsem nic moc lepšího na práci, tak jsem se z Godrikova dolu přemístil přímo před hostinec. Není moc slušnost přemisťovat se až dovnitř, lidi to nemají rádi. Prozíravě jsem si přivolal vlastní tupláček a vstoupil jsem do rozvrzaných dveří. Hned u vchodu jsem se vyhnul několika seschlým hlavám a pozastavil jsem se nad tímto podnikem. Nemám to tu moc rád, i ta společnost zde nebývá moc vybraná. Tentokrát tu bylo však prázdno. Hostinský se tvářil, že mě snad ani rád nevidí, a já se raději vydal rovnou ke svému cíli - malému stolku v rohu místnosti, kde již seděla Ansí s lahví vína před sebou.

Hostinský mi rovnou přinesl máslový ležák, má pověst mne tedy očividně předchází. Já jsem jej však s odporem odmítl, když jsem viděl, do čeho mi tento lahodný mok nalil, a vecpal jsem mu vlastní tuplák.

"Vidím, že znáš zdejší poměry," popíchla mne kolegyně a s pochopením prikývla na pozdrav. Hostinský nás oba přejel nepříjemným pohledem, ale nakonec mi nasládlý mok nalil do mého vlastního poháru. Díky bohu, nyní můžeme začít s rozhovorem. Ansí se napila červeného vína a já jsem položil první otázku.

 

"Tak jak se těšíš na společné bydlení s manželem? Jak to teď mezi váma vlastně je? Spíte každý ve své rakvi, nebo v jedné společné?"

Pro změnu mne pohledem přejela Ansí . Zamumlala něco o nevhodnosti této otázky a dodala, že je to příliš intimní téma. To jsem popřít nemohl, ale intimní témata jsou přesně to, co zajímá naše čtenáře. To ostatně musela jako dlouholetá novinářka vědět nejlépe. Asi proto mi i odpověděla.

"S manželem je všechno v pořádku, pominu-li jeho cit pro nepořá ... ehm ... jeho vlastní systém organizace věcí, jehož logika je mi utajena. Naše rakev se nachází v kryptě ve sklepení Bradavického hradu," sdělila mi tajemně. To mne zaujalo, musel jsem proto ihned položit další otázku, neméně soukromou.

Ono i upíři to mají doma uzpůsobeno tak, že manželé všude rozhazují ponožky a... další věci? Čím myslíš, že je to způsobeno?

"Nu, nejspíše tím, že i můj veskrze dokonalý manžel má přece jen pár těch nedokonalých mužských vlastností," usměje se sladce Ansí a upije ze svého zdobeného poháru. Trochu se pozastavím nad podivnou konzistencí nápoje uvnitř, čehož si Ansí okamžitě všimne a ušklíbne se. Pro tento moment se rozhodnu, že se nebudu ptát, co to vlastně pije. I když už mám vcelku jasno. Tu myšlenku potřesením hlavy odeženu a jen tak mimochodem dodám:

"Muž jako muž, jedno jestli vlkodlak, upír, kouzelník či mudla. Je mi to jasné. Pojďme však dál, zpátky k vašemu společnému bydlení. Kdo bude pánem domácnosti, ty, nebo ctihodný pan manžel?"

Ansí prohodí něco ve smyslu, že tak přesně to myslela. A nad další odpovědí se vlastně ani nezamyslí a vypálí.

"Oficiálně samozřejmě manžel. Neoficiálně ten, kdo bude mít větší váleček a pánvičku," usměje se a já si jen říkám, že to asi bude jako všude jinde. "Což bývám zpravidla já," dodá jen tak mimochodem a já si ani nedovolím o této odpovědi zapochybovat.

"Mě se vaše spory o válečku moc netýkají," dodávám rychle a rychle měním téma. "Jak to bude s výbavou domku? Máš už plány a prozradíš nám z nich něco?"

"Plánů ještě moc není, protože zatím není jasné, jestli domek bude náš, nebo budeme muset vybrat jiný prostor. A také nevíme, jaké vybavení bude v nabídce. Určitě se ale v domku objeví něco ze současného vybavení krypty. Otázkou je, jestli naše skříň s kostlivci nebude děsit návštěvy...," řekne šibalsky a tím stylem, že vám je hned jasné, že přesně o to u této skříně jde.

Tady Ansina načala nepříjemné téma peněz, to se mi akorát hodí. "Ty aukce jsou ošidná věc, co? Do jaké nejvyšší částky jste ochotni jít? Myslíte, že bude přihlédnuto k tomu, že za domek vlastně zaplatíte dvojnásobek než běžný zájemce? A..."

Tady jsem přestřelil, to jsem poznal hned. Ansí se trochu zasekla, gestem ruky mne zarazila a s chladným výrazem dodala: "Nejvyšší nabídku neprozradím, ještě by nás někdo přeplatil. Bylo by hezké, kdyby pan starosta k této okolnosti přihlédl, ale co jsem tak slyšela od pana ředitele, který má jistě informace z první ruky, obávám se, že to moc reálné není."

V jejím hlase byl jasný náznak nechuti a zatrpklosti.

"Pochopitelná reakce," omluvil jsem se okamžitě. "Jak se tedy vyrovnáváš s dvojitou cenou pro manžele? Nebylo by lepší si koupit vlastní domek? Navíc se tvrdí se, že oddělené domácnosti mohou vztahu prospívat."

Omluvu přijala s úsměvem a další otázka ji očividně trochu pobavila. "Nu, nevím, k čemu by nám dva domy byly," usmála se vlídně a trochu povystrčila zoubky. "To už může jeden z nás bydlet v domě a druhý zůstat v kryptě a vyjde to nastejno, akorát zaplatíme méně peněz. Ta dvojitá cena je pro mě hodně ošklivá věc, na druhou stranu chápu, že takovéhle snižování ceny pro jednoho by mohlo vést k hromadnému vdávání a ženění pro peníze a nikoliv z lásky. Je to nepříjemné, ale co upír může dělat."

"To máš asi pravdu, té ceně se nedá zabránit. A můžu se zeptat, proč jste si vybrali právě mlýnici? Nebojíš se toho, že se z tebe kvapem může stát paní mlynářka?" přispěchal jsem s další z mých předem připravených otázek a před kolegyni jsem položil fotografii pořízenou dnes odpoledne.

Oči mé kolegyně se zaleskly. "Důvod byl prostý, mlýn pochází z kraje, který máme oba dva moc rádi, a když jsme se o mlýnu dozvěděli, ihned jsme se rozhodli právě pro něj. Je to krásná stavba. A že by se ze mě stala paní mlynářka?" Usmála se a bylo vidět, že nakrátko myšlenkami zabloudila jinam. "Nu, možná jednou až nebudu učit ani jezdit přednášet na jiné školy...," vyřkla trochu nečekaně své tužby nahlas.

Ansí si opět upila ze svého kalichu a ať už v něm bylo cokoliv, rozhodně jí to chutnalo. Upil jsem máslového ležáku a pomalu jsem se chystal ukončit náš rozhovor.

"Máš představu o tom, jaké bys chtěla sousedy? Mlýnice se nachází hned u jezera, kde se podle pověsti utopila dcera rybáře, slyšela jsi o tom? Nebojíš se, že tu bydlení nebude tak úplně klidné, jak si představujete?" nakousl jsem jednu z pověstí, která byla spjata s místním jezerem. Bylo vidět, že o tomto kolegyně ještě neslyšela.

"Ach, to jsem ani nevěděla! No vidíte, alespoň bude co vyprávět hostům u večeře," reagovala s pohrdlivým posměškem. "A pokud tam straší, tím lépe, alespoň bude nějaká zábava. Však hrad je taky plný duchů a nikdo si nestěžuje. A za sousedy bych ráda nějaké slušné lidi, se kterými bude možné probrat živé i mrtvé. A samozřejmě ne nějaké žebráky!"

"No, bydlet vedle druhé takové Uršuly by asi nebyl moc med," vyjádřil jsem své obavy. "Na druhou stranu, jak myslíš, že přijmou vaši sousedé to, že vedle nich bydlí spokojený páreček upírů? A co teprve, až budete nespokojení?"

"To se uvidí... však se o sebe umíme postarat a důvody případné nespokojenosti vyřešit," řekla rozhodně a s pohledem na prázdný pohár vzala láhev a začala si dolévat. Po pohledu na konzistenci nápoje jsem byl přesvědčen o tom, že musí jít o krev. Nehodlal jsem to komentovat s myšlenkou, že dokud to není moje krev, tak to není moje starost.

"Jsem vlastně rád, že nejsem vaším sousedem, Ansí," dodal jsem ke kolegyni a ta se na mě šibalsky usmála. "Ale jémináčku, to my tě někdy přijdeme navštívit!"

"No, pokud vás pozvu a nenechám stát na prahu mého srubu!" narážka na upíří omezenost se setkala se širokým úsměvem. "Bude legrace, uvidíte!"

V tomto momentě jsem měl pocit, že bych se měl rozloučit a pádit pryč, než řeknu nějakou neuváženou věc. Rozhlédl jsem se s vážným výrazem po hostinci. "Nemám tenhle podnik moc rád. Přesto díky moc za rozhovor a přeji pěkné bydlení!" rozloučil jsem se kvapně.

Ansí se na mne podívala s nepochopeným výrazem. "Co máš proti Prasečí hlavě?" pokrčila rameny a dopila nápoj ze své sklenice.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář