Můj milý deníčku V: Přísahej!!

Jak se může jevit taková přísaha pro nováčka? Je to kouzelná chvíle? Nebo právě naopak? Poodhalím vám okolnosti takové přísahy. Samozřejmě že neprozradím vše...

Jak jsem se cítila při této přílěžitosti? Nebudu vám prozrazovat úkoly, ani popisovat místa konání. Přece jen, je to tajné, ale takové maličkého přiblížení jedné z takových přísah vám dám přečíst.

**

Dnes se musím připravit na velice zajímavou událost. Čeká mě přísaha. Snažila jsem se něco dozvědět o své koleji a této události, ale všichni jsou příliš tajemní. Co se stane, když neprojdu? Uvězní mě v nějaké kobce, kde mě nechají mému osudu? Předhodí mě svému Sedmeru? Co těm havranům vlastně dávají za jídlo? Začínám se hrozně bát.

V hodinu H jsem se pomalu šourala ke komnatě nejvyšší potřeby. Oblékla jsem si na to ty nejlepší šaty (ano, ty jediné půjčené, co jsem stále nevrátila) a celá rozklepaná jsem vešla dovnitř. Uznávám, že všude to bylo krásně vyzdobené, spousta občerstvení a všeho. Asi abyhcom se ještě pořádně najedli, než nás někde přikovou ke stěně. Pomalu přicházeli ti odvážnější nováčci. A stejně tak už tu na nás čekali kolejní ředitelka a primus s prefekty.

Uvítali nás, ale moc nám nepřiblížili, co se bude dít. Takže jsem byla stále nervóznější. Po chvíli nám dali několik otázek, museli jsme na ně odpovědět a když zazněla správná odpověď, bylo nám sděleno písmenko, z těch písmen jsme měli seskládat slovo. Naštěstí stačilo, aby na to přišel pouze jeden z nás. Ale potom něco přece jen přišlo… po vyřknutí správného slova se vše začalo třást a měnit a najednou jsme se ocitli naprosto někde jinde.

A je to tady... přesně, jak jsem říkala... Bylo to v jakési pustině nedaleko chrámu, kde u vchodu stál nějaký zakuklenec. Nad hlavami nám krákalo naše sedmero a já se začala opravdu bát. Primuska šla zatím napřed s tím, že zjistí, co se děje. Jakmile přišla k tomu zakuklenci, najednou… zmizela. Prostě se vypařila. Co budeme teď jako dělat!?! Najednou jsem si všimla, že jeden z havranů míří přímo na mě. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemám začít utíkat. Ale nakonec jsem zůstala stát a havran mi přistál na rameni. A k mému velkému překvapení mi nechtěl vyklovat oči, ale začal mě pošťuchovat, abychom šli dál do chrámu. Tak jsme tedy všichni zamířili dovnitř, před vchodem nás ta podivná osoba přivítala a řekla, že pokud skutečně v sobě neseme odkaz Roweny, není se čeho bát. Ale já se jako bojím...

(Ilustrace: Magnus Sigursur)

Uvnitř to nevypadalo o moc líp než zvenku, také tam na nás čekal zakuklenec a ptal se nás opět na podivné otázky a přikázal nám, ať tu necháme své hůlky. Dal nám svíčky do rukou a mě vrazil do ruky ještě jakýsi klacík. Tím jsem měla otevřít vchod do katakomb pod klášterem. Proč jako zrovna já? Si mě tady vyhlídli za oběť? Vždyť je nás tu víc! Co když ty dveře neotevřu? Naštěstí se nám podařilo otevřít vchod a pomalu jsme začali sestupovat do temných útrob kláštera. Všude bylo vlhké kamení a šlo slyšet kapání vody. Ale co se nestalo? Odněkud se zvedl vítr a každému sfoukl svíčku. Nastala panika. Jak potmě máme najít cestu? Co když tu budeme bloudit, než umřeme hlady. Hůlky i párátka jsme odevzdali u vstupu, takže nemáme vůbec nic. Všude jen tma a hrozivé zvuky vody. Nakonec jsme se tedy odhodlali a pokračovali dál poslepu. Někteří se drželi zdí, jiní jeden druhého. Po chvíli cesty jsme uviděli světlo na konci tunelu. Ano, vstoupili jsme do místnosti, ve které hořelo pár svíček a stáli tam další zakuklenci. Přišli jsme tedy k nim. Tady nám sdělili, že budeme skládat naši přísahu. Prefekti spolu s těmi podivíni nás seznámili s Rowenou a naším Sedmerem. A ještě jsme zodpověděli pár záludných otázek. Nakonec jsme všichni odříkali přísahu. Po posledním vyřknutím slov „Tak přísahám“ si jeden ze zakuklenců sundal kápi a ukázalo se... že je to naše primuska. Takhle nás vystrašit. Já už si myslela, že budeme muset absolvovat nějakou misi na její nalezení.

***

Vtom se místnost opět začala točit a vlnit a objevili jsme se zpět v KNP, kde jsme začali, a kupodivu všichni. Všude byla uvítací výzdoba. Stísněnou a trochu strašidelnou atmosféru vystřídalo teplo a útulno. Všichni jsme si oddechli a dlouhou chvili jsme tu ještě probírali ty podivné pocity během této zasvěcovací akce.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář