Havraspárské stíny I. – Modrá růže

V každé zahradě existuje nějaká květina, která nesmí být jen tak utržena, přestože její krása může svádět k hříchu. Máme tu další příběh ze série Havraspárské stíny I., kde se zaměříme na povídku o Modré růži, který v sobě skrývá mnohem hlubší význam. Vydejte se s námi na cestu šepotem listí, vůní zapomenutých herbářů a touhou, která vychází ze starých kronik.

Na hranici školních pozemků, těsně u kamenné zdi, již obrůstá břečťan, existovalo místo, kam sotva někdo chodil. Nebylo zde slyšet nic a ticho narušoval jen pohyb listí na okolních stromech. Jako by vše okolo zpomalovalo i samotný čas a každé nadechnutí bylo jako něco neznámého. Právě zde, pod velkým dubem a jeho stínem, rostla růže, která vypadala jako vytržená z pohádkové knihy. Byla modrá, ale ne jako letní obloha, ale jako odraz na jezeře za temné noci, když se světlo měsíce láme na vodě. Nikdo nevěděl, kdo jí zde zasadil, ale vždy tu byla, již od počátku samotného hradu.

Byl to den jako každý jiný. Jedna z havraspárských studentek Evelin McDugal seděla v blízkosti skleníku a četla něco z nového vydání herbáře o tajuplných bylinkách. Byla to velmi tichá, ale přemýšlivá dívka, která ráda studovala všechny rostliny a stranila se ostatním. Zatímco ostatní si užívali volných chvil, tak ona pomáhala vysazovat nové květiny ve skleníku.

Ale jednoho pozdního odpoledne se vše změnilo. Vracela se zrovna z knihovny zkratkou, o které jí řekl její bratr, který však už na škole nestudoval, po tom, co byl nucen školu opustit, když se mu nepovedl jeden jeho výtvor a studenti Zmijozelu byli nuceni opustit sklepení. Byla ponořena tak hluboko v myšlenkách, že si vůbec nevšimla, že místo, aby šla podél hradu, tak je velký kus od něj. V tu chvíli si Evelin všimla modré růže. Zpočátku si myslela, že má halucinace, než se vydala blíž a zjistila, že květina je pravá. Uvnitř jásala, ale navenek byla potichu a jen se nevěřícně dívala.

Posadila se vedle růže a chvíli na ni koukala. Poté si ale všimla něčeho podivného. Vypadalo to, že růže mění odstín podle jejích emocí. Když byla smutná, květ potemněl. Když byla nadšená, zářil jasnou blankytnou modří. A když se bála… růže jako by tiše pulzovala světlem. Každá myšlenka, která Evelin prošla hlavou, jako by se tiskla do květu růže. Ztratila z toho všeho úplně pojem o čase, ale byla přesvědčená, že musí zjistit více informací.

Evelin neváhala a následující dny začala pátrat. V knihovně začala hledat staré deníky profesorů a studentů, listovala v herbářích. Dokonce se jedné noci vkradla do oddělení s omezeným přístupem. Nic ji nezastavilo. Zkoušela naprosto vše, dokonce vedla i několik rozhovorů s duchy a profesorkou bylinkářství. Týdny ubíhaly a ona byla více bezradná, až jednoho dne narazila na deník havraspárského studenta, který vyprávěl velmi bolestivý příběh.

Tam, kde stála ona. Ta dívka, ta žena. Mé srdce jako by puklo na tisíce kusů, když mě odmítla, že nejsem její míra vkusu. Ta láska, co jsem cítil, mě trhala. Trhala mě zevnitř jako výbuch. Nechci zde dále trpět, udělám vše, co jde a co lze. Vezmu bolest a něco nevinného a přeměním to ve vězení emocí. Toť může být symbol nenaplněné lásky a života, co udělá z člověka jen netvora. Tak je čas zvednout růži a pronést pár slov. Zakázaná magie a runy, co protínají růže trny.

Evelin odtrhla oči od deníku a cítila, jak jí slza sjela po tváři. To zklamání a bolest, co vycházeli z toho deníku. Ten květ je začarovaný velmi silnou magií, došlo jí. Protáhla se a pak jí došlo, že ta růže necítí jen emoce, ale čerpá doslova ze vzpomínek. Nemohla si ale vzpomenout, na co myslela, když vedle růže seděla.

Začala chodit více a více trávit čas s tou růží a snažila se rozluštit, co se děje. A pak to přišlo, uvědomění. Od té doby, co našla růži, tak se mění. Vzpomínky jí klouzaly mezi prsty jako voda. Zapomínala drobnosti. Barva očí přátel. Chuť čaje. Zvuk vlastního smíchu. Avšak ta růže jako by sílila. Jedné noci ji růže zavolala. Doslova. Šepot volal její jméno, které znělo jako ozvěna. Vydala se k ní, navzdory svému strachu, a tam – na samém konci školních pozemků – byla růže větší než dřív. Její květ byl mohutný, ale nádherný. Uvnitř se cosi hýbalo. Oko. Duše. Vzpomínka. Je těžké najít správná slova.

Evelin pochopila, že modrá růže není symbolem lásky nebo bolesti, ale spíše sobeckosti. Bylo to past. Růže se živila lidskými touhami, pocity, dokud nezbylo nic než prázdno. A každý, kdo se do ní zahleděl příliš dlouho, se stal jen další vrstvou v její modři. To, Evelin právě zjistila. Ovšem pozdě. Už nebyla cesta zpět a Evelin se musela stát další vrstvou. Pomalu mizela jako vzpomínka.

Evelin sice nepřežila, ale vzpomínky po ní zůstaly. Uchována v modré růži, která se skrývá na okraji bradavicích pozemků. Mnoho let Evelin všichni hledali, ale byla pryč. Jediné, co po ní zbylo, byl její osobní herbář, ve kterém měla poslední poznámku, věnovanou modré růži s varováním: nikdy k ní nechoďte!

***

Lze si vzít nějaké ponaučení?
Některé krásy nás vábí, ne proto, že jsou nevinné, ale právě proto, že skrývají temnotu. Modrá růže nebyla zlá – byla jen dokonalým zrcadlem touhy. A touha bez hranic vždy něco pohltí.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář