Vozíček v Godrikově dole je životu nebezpečný

Jako každý den, vypravila jsem se na výlet do Godrikova dolu. Tentokrát s cílem porozhlédnout se po prázdných domech a zabavit povalující se předměty pro dobro své vlastní osůbky. V dobré víře jsem nasedla, chytila jsem se držátka. Vozík se rozjel.

Ano, chvíli jel ve vytyčených kolejích. Chvíli jsem si tu jízdu opravdu užívala. Vítr mi fičel ve vlasech, křičela jsem nadšením, ale najednou jsem pocítila nepříjemné houpání. Vozíček se začal kymácet ze strany na stranu! S šíleným výrazem v očích jsem se chytila držátka ještě pevněji. Nemohla jsem se ani kouknout před sebe. Můj pohled směřoval někam pod mé nohy. A v tu chvíli jsem spatřila ten problém. Šroubky, které měly vydržet celá staletí, začaly povolovat.

 

Dovede si někdo z vás představit tu hrůzu? Kdybych měla sílu řvát, tak bych řvala. Kdybych měla odvahu vyskočit, tak vyskočím. Jenže já jsem tvor velmi zbabělý, tak jsem zůstala v rozpadajícím se dopravním prostředku.

Možná někoho z vás napadlo, že bych mohla použít hůlku a pomoci si sama. Nicméně chybí vám zásadní informace. Surový profesor, Serge Renine, který mne jednou ve svém budoucím domě načapal, mi hůlku zabavil. Dokud se prý sama nepřiznám kolejnímu řediteli, tak mi ji nevrátí. No řekněte sami, proč bych na sebe měla zbytečně žalovat, když si mohu za pár srpců pořídit hůlku novou?

Nicméně tuto jízdu jsem ve zdraví přežila. Prožitou hrůzu bych nikomu z vás nepřála zažít. Proto apeluji na odpovědné orgány, aby dohlédly na kvalitu dodávaného zboží. Smrt studenta (ať je jakkoliv špatný), není pro žádnou školu, nebo organizaci, dobrá reklama.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář