Do lesa za pokladem
S prvotním nápadem zorganizovat kolejní výpravu přišla modrá slečna Insidnie Hopkírková. Výpravu pak domluvila naše ctihodná primuska Larrie a já jsem byla pověřena, abych dělala modrým v lese dozor a hlavně, byla jsem zapisovač. Zapisovala jsem si momenty z výpravy, důležité události, zkrátka vše! A teď se s vámi mohu podělit a sdělit vám, jak to vlastně na výpravě vypadalo...
Sraz na výpravu byl 18.7., přesně v 18.00, a i když se většina z modrých trochu opozdila, nakonec jsme přece jenom vyrazili do lesa za doprovodu pana lesníka Veldrina Midgarda, kterému patří velký dík za to, že nám průvodcoval. Celkem se výpravy účastnilo pět modrých studentek. Kromě mě, Madidess Leevian, to byla i Linn Rose Lairová, Nicolette Marique Leroy, Sharlotte la Libretëa a Thasa Monke Kemanová.
Hned v úvodu výpravy nám bylo sděleno, že výprava nebude vůbec nebezpečná, protože pan lesník si údajně dobře promyslel trasu. Oznámil nám, že půjdeme za jistým poustevníkem, ten prý má nějaké info o pokladu, a my se pak vydáme onen poklad najít. To zní docela dobře, ne? Vyrazili jsme tedy do lesa a po velmi krátké cestě jsme dorazili na mýtinku, kde kromě srubu, který vypadal na první pohled opuštěně, nebylo nic.
Opak byl ale pravdou, když jsme totiž zaklepali, vyštrachal se ven poustevník, který vypadal poměrně staře a působil, že se nás trochu bojí. My ostatně jeho také. Co se týče debaty s ním, tak byl velmi stručný. Řekl nám, že poklad je v jeskyni pod lucernou, která je někde ve starých skalách. To nám ale naštěstí stačilo, takže jsme se mohli vydat tam, kde měl být poklad.
Po cestě jsme ale začali mít pocit, že les je najednou temnější, že tu něco nehraje, že nás něco sleduje. A nemýlili jsme se. Najednou se totiž objevil jeden obrovský vlk a hned za ním celá jeho smečka. Někteří se domnívali, že jde o příbuzné pana kolejního, ale asi to byli obyčejní vlci. A vrhli se na nás. Pan Veldrin se je pokoušel zahnat tím, že jim popaloval kožichy, ale vlků bylo příliš, my modré jsme zatím buďto zděšeně omdlévaly nebo zděšeně stály nebo bledly. Pak jsme se ale vzpamatovaly a začaly jsme po vlcích metat různé kletby, povětšinou kletbu "Mdloby na tebe!". A zakrátko bylo po všem...
Kromě vlků neutrpěl nikdo žádné škody a mohli jsme pokračovat v cestě, tentokrát jsme však šli raději rychleji pro případ, že by se smečka vrátila. Naštěstí jsme se nemuseli obávat, velmi brzy jsme dorazili do skal.
Teď už zbývalo jen najít červenou lucerničku, jak říkal poutník. Proto jsme se rozdělili a pustili do hledání a s radostí mohu říct, že ten, kdo nakonec lucerničku našel, jsem byla já! Pod lucerničkou byla díra, do které by se vám mohla vejít jen ruka. Potřebovali jsme někoho, kdo by se odhodlal k tomu strčit do díry ruku a jelikož bylo zájemců opravdu hodně, musel rozhodovat prefekt, tedy já. Ten ale tuto rozhodovací funkci rád přenechal lístečkům, na které napsal jména všech zájemců a podal papírky Linn, která nakonec vybrala lísteček, na kterém stálo jméno Sharlotte. Ta z díry vytáhla dřevěnou truhličku, a když ji podala panu Veldrinovi, který ji otevřel, zjistili jsme, že ten "poklad" je ve skutečnosti jen prstýnek. Ale krásný, Nebeská modř. Po krátké potyčce, která se strhla o prsten, zvítězila opět Sharlotte. Modromodrý prsten můžete v současnosti spatřit na jejím prsteníčku na levé ruce.
Pak jsme se vydali zpět do hradu, naštěstí už se vlci nevrátili. Cestou jsme narazili na pár bylinek, takže ani o sbírání nebyla nouze. Když jsme dorazili k lesní bráně, bylo nám docela líto, že výprava už zcela končí. Třeba tam jsou někde v lese ještě modré náušnice!
Děkujeme panu Veldrinovi za trpělivost a za skvělou výpravu!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Madidess LeevianVydáno: 20. 7. 2010
