Po stopách Roweny - reportáž

Havraspárská Cesta Poznání je tvrdou zkouškou všech zúčastněných. Bylo potřeba se na ni řádně připravit, a tak jsem se vydala do keltské země, ve které Rowena strávila konec svého života. Pojďte ji navštívit se mnou!

Když jsem před létem zjistila, že Sedmero havraních bratrů pro nás přes horké prázdninové měsíce plánuje pouť do Mekky modré koleje - tedy k hrobce Roweny z Havraspáru, znejistěla jsem. Ne že bych snad pochybovala o připravenosti naší koleje, to ani za mák, ale myšlenky mi ustavičně a velice otravně nahlodával brouk Cobykdyb. Přemýšlela jsem, jestli o Roweně víme dost na to, abychom byli s to vycítit směr, kterým ztracená hrobka leží. Abychom docílili Poznání, jenž je primárním účelem takové poutě, a hrobku našli. Jistě, víme, že Rowena byla jednou z nejmoudřejších čarodějek své doby. Byla krásná, inteligentní a spravedlivá. Není to ale náhodou krátkozraké? Co víme o jejím životě jako takovém?

Tušila jsem, že útržky historie, které k nám jakožto k jejím dávným následovníkům proniknou, nejsou dostačující. Že pochyby vyvolané ohledně vztahu s její dcerou, údaje o vzniku diadému a o ucelení Roweniny povahy mají hodně vratký základ a většinou se pohybují jen ve vodách divokých odhadů. A tak jsem odmítla nechat sebe i své spoluhavrany započít Cestu Poznání bez poodhalení tajemství, jimiž je Rowenino jméno opředeno. Vydala jsem se tedy na vlastní pěst po jejích stopách s cílem nakouknout za ztěžklou roušku tajemna, nyní nacucanou povídačkami mnoha generací, z nichž se staly spíše báje než historická vyprávění.

Z archivů školní knihovny se mi povedlo vydolovat, že než onemocněla smrtelnou chorobou, zdržela se Rowena z Havraspáru několik dní v západní keltské civilizaci, kde záhy strávila i své poslední dny. Změna prostředí a kultury pro ni nebyla neobvyklá - naše modla byla odjakživa nadšená do objevování nových druhů magie. A podzim života jí v této zálibě nedovedl zabránit. I nasedla jsem na svého Zefyra a zamířila do pradávných keltských krajin, dnes skrývaných pod názvem Irsko.

Po přistání jsem rozcuchaná jako Rozárka a s tvářemi ošlehanými nelítostnými severskými větry konečně stanula v zemi zaslíbené. Slunko se zrovna sklánělo k obzoru, u nohou mi líbezně šplouchaly vlny a já jsem pochopila, proč si ta nejmodřejší z čarodějek vybrala k prožití sklonku svého života právě kolébku Keltů. Zbytek dne jsem pak strávila zakreslováním nekonečných scenérií do svého deníku, jehož zápisky vám nyní přináším.

***

DEN PRVÝ

Noc byla studená. Spala jsem pod stromem v nejbližším lesíku a samozřejmě použila kouzlo odpuzující vodu na místo, ve kterém se nacházelo mé jehličnaté lože. Stará pitomá Larstonová jsem ale, deníčku. Své věci jsem nechala povalovat asi deset stop od sebe - proč, to nemám potuchu. Podstatné je, že v noci byla průtrž mračen, která se napěchovala do mého úzkostlivě sbaleného batohu. Když jsem se tedy po příjemném probuzení vydala hledat čisté ponožky a něco k snědku, našla jsem jen jakýsi chuchvalec vodou nacucané tkaniny a nevábně vyhlížející balíček, jenž byl ještě včera mojí precizně naporcovanou svačinou. Bez snídaně (tu rozňahňanou věc přeci nepozřu) a s mokrými ponožkami (mokré a čisté, nebo suché a špinavé? Á je správně) jsem si tedy sbalila svůj majetek a vydala se na putování, doplňována četnými "čvacht, žbluňk, čvacht, čvacht".

S čůrky vody sveřepě tekoucími z mých bot jsem znechuceně vylezla do civilizace, a to znovu u scenérie, při níž mé oko zaplesalo a mysl zapomněla tu nepříjemnost s končetinami. Hbitě jsem si vše zakreslila do deníku a zajásala, když jsem zjistila, že mé kroky vedou správným směrem; na starém kmeni totiž trůnil důležitě havran Corvus, jeden z Bratří. Mrkl na mě a vzlétl jihozápadním směrem, což jsem považovala za jakýsi ukazatel směru a následovala jsem jeho máchnutí křídel.

Corvus mě vedl podél pobřeží, nabízejíc mi tak četná vysvětlení, proč Rowena zvolila právě tuto zemi. Sluníčko začínalo pomalu hřát, takže jsem se mohla bez obav usadit a znovu překreslit, nač jsem narazila. Živel vody, jeden ze symbolů Havraspáru, zde zářil čistotou a průzračností, která čiší i z povahy mých rozmilých spoluhavraspárců. Mrkej, deníčku, přikládám pergamen s kresbou.

Poté jsem již měla usušené ponožky a u cesty našla i pár divokých malin, takže snídaně byla vyřízena. Blížilo se k popolednímu, tudíž jsem si rovněž s lítostí pomyslela, že tím mám odbytý i oběd. Nu, rozhodně tu aspoň neztloustnu. Z rozmrzelosti mě vytrhl lesík, který se přede mnou objevil, když jsem stanula na horizontu jednoho z útesů. U kraje lesa seděla jako zadnice na hrnci malá chaloupka, téměř přehlédnutelná, jak zapadala do toho obrázku. Nadšeně jsem k ní zamířila. Cesta do údolí mi sebrala dobré dvě hodiny času, trochu té krve (komáři...) a zejména trpělivost týkající se utěšování žaludku, že vše bude dobré, že hlady neumíráme (dotyčný totiž hlasitě protestoval). Jaké bylo tedy mé potěšení, když jsem zjistila, že chaloupka je vlastně malým hostincem, ve kterém mě snad napojí i umyjí, abych nebyla jako to čuně a Roweniny stopy se mne nezalekly a nezmizely, protože nejsem dost "repre". Už už jsem brala za kličku ze dřeva vytesané branky, ale zamrzla jsem v půli tohoto úkonu, ústa dokořán při pohledu na název hostince. Slečno Niam?

Věděla jsem, že Onen svět je původem jména naší slovutné návrhářky, že má ale madame i svůj hostinec, to pro mne byla novinka. A spojitost s Oním světem zde byla nevyhnutelná, takže když jsem nakonec kliku stiskla a vstoupila, bylo mé počínání dosti zdráhavé. Nicméně, v hostinci mě uvítala milá paní, ihned mne začala obskakovat a švitořila v tom svém melodickém jazyce, kterému jsem nerozuměla ani ťuk. Oddaně jsem však kývala, hlavně aby paní nepřestala vařit to lahodně vonící pošušňáníčko, jenž záhy stanulo na pečlivě vydrhnutém stole přede mnou. Díky, Roweno!

Po brzké večeři jsem s madame hostinskou konečně našla společnou řeč a rukama a nohama s ní pokonverzovala, jak už to tak v zahraničí bývá. Vyrozuměla jsem, že vyprávění legend o Roweně je zde denním chlebem, neboť se předchůdkyně havraspárských nezvratně zapsala do keltských srdcí. Jak jinak. Ještě teď se musím ušklíbat, když ti to píšu, deníčku.

Zrovinka jsem se vrátila z procházky. Shodou okolností je zrovna ten roztomilý lesík za zády chajdy Tír na nÓg poutním místem mnoha příslušníků modré koleje, neb patřil k místu, kde se Rowena za svého působení v keltské zemi procházela nejraději. Tajuplná lesní zákoutí a koruny stromů sálající lákavou magií mi pomohly pochopit, proč tomu tak bylo. Inu, Rowena měla prostě vkus.

Teď už půjdu spát, zítra mě čeká putování do hornatých krajů, tak se musím vydadat. Dobrou noooc!

***

DEN DRUHÝ

Ráno numero dvě nesrovnatelné s tím prvním. Uf. Paňmáma mě napěchovala smaženými vejci se slaninou a přibalila mi fůru jídla na cestu. Hlady neumřu, ani kdybych tu měla setrvat rok. S radostí jsem se vydala na cesty, název chaloupky nebyl nikterak doslovný, tudíž jsem v duchu poděkovala slečně Niam za její prozíravost a putovala dále. Hned co jsem obešla les jsem stanula na prosluněném paloučku. Na svačinku ještě nebyl čas (ačkoliv mé zásoby jídla by vystačily na vícero ranních, odpoledních i nočních svačinek), ale musela jsem se zastavit. Havraspár byl opravdu všude. Například se mnou minimálně tělem byly Isabella Anne Swan a Linn Rose Lairová, lamí dvojka modré koleje. Vesele jsem si tedy zvěčnila jejich přítomnost.

Po krátké pauze jsem pokračovala dále, ovšem znovu jsem byla nucena na pár okamžiků zastavit, neboť mi cestu zkřížila asfaltová cestička vedoucí od menšího rybníku severovýchodně od místa, kde jsem stála. Úprkem po cestičce se hnalo hejno kachen, takže jsem si vzpomněla na svou věrnou Madidess Leevian a byla jsem znovu rozradostněna.

I pozdravila jsem nenápadnou Madinu přítomnost a spěchala dále, abych se za setmění stihla dopravit k útesům. Navíc se začalo zatahovat, vypadalo to na hustý déšť. Podle toho, co říkala madame hostinská, se zde nachází další poutní místa Roweniných následovníků. Kousek od útesů je prý lesní mýtina, na které se nalézá zřícenina Rowenina bydliště a veliká bříza, pod níž Rowenu požádal o ruku Bran, pohledný keltský druid. Právě on se poté stal otcem Heleny z Havraspáru, Roweniny dcery. Bran je vůbec opředen mnoha legendami, které s ním spojují právě vznik diadému Roweny z Havraspáru, do nějž madame uchovala svou moudrost a nezměrný důvtip. Druidská přírodní magie a znalost přelévání jedné síly do druhé Rowenu mnohému naučila. A byl to právě Bran, kdo vnukl Roweně myšlenku, jak odkázat budoucím generacím něco unikátního ze sebe.

 

Když Helena z Havraspáru podlehla závisti na moudrosti své matky a ukořistila její diadém pro sebe a uprchla, Bran náhle zemřel. Ze žalu po zesnulém manželovi a ztracené dceři se moudrá Rowena těžce rozstonala a velice strádala.

S těmito myšlenkami jsem uháněla k útesům a když si slunce opět počalo chystat večerní přikrývku, dorazila jsem k cíli. Sutiny starého domu s památnou břízou stály přímo přede mnou.

Tiše jsem na místě chvilku setrvala a vnímala magii, která jej obklopovala. Tak tady se to stalo. Jako bych Rowenu s Branem viděla, jak stojí pod tou břízou a šťastně na sebe hledí. Nejsem z nejromantičtějších, deníčku, to ty víš ze všech nejlépe. Ale tahle představa stála za to. Trochu omámeně a znatelně pomaleji jsem tedy pokračovala ve své cestě. Slyšela jsem už zase šum oceánu, útesy se blížily. Než jsem vylezla z řídkého porostu místního lesíka, musela jsem se ovšem znovu zastavit. Stanula jsem na keltském druidském hřbitově. A v tu ránu začalo velice příhodně poprchávat. Výtečně.

Samozřejmě, že mě to také napadlo. Jakožto jeden z význačných druidů by zde měl být Bran pohřben. A také že ano. Po chvilce hledání jsem našla nádhernou mramorovou hrobku s jeho jménem a Roweniným heslem: "Nezměrný důvtip je největším bohatstvím člověka." Pak jsem se zamyslela. Bylo to skutečně jen její heslo? Nebylo náhodou těm dvěma společné? Heslo, které je spojovalo? Dlouho jsem seděla u Branova hrobu a přemýšlela. Tak dlouho, že jsem promokla na kost a byla dostižena tmou. Povzdechla jsem si nad vlastní nedbalostí.

Nyní jsem již našla spolehlivý úkryt, kde mohu přečkat noc. Ráno se vydám k útesům. Cítím, že mé putování je u konce. Ač trvalo vcelku krátce, mohu spolehlivě říci, že to, co jsem zde zjistila za tři dny, jsem neobjevila za celý život. Tak dobrou noc.

***

DEN TŘETÍ

Vzbudila jsem se do slunného dne. Merlindík, protože to, co jsem měla následně zažít, nemělo ve slunečné záři obdoby. Když jsem se vypotácela ze svého doupěte, trvalo pouhých pět minut, než jsem dospěla k útesům. A měla jsem co dělat, abych pobrala dech. Byly to TY útesy. Místo, kde Rowena strávila svůj poslední večer. A jak jsem si také všimla, bylo to i místo, kde Lord Voldemort objevil onu bezútěšnou jeskyni, do které před několika lety pronikl Harry Potter spolu s Albusem Brumbálem. Překreslila jsem ti to, deníčku, podívej se. Moherské útesy.

Strávila jsem u nich téměř celý den. Poté, co jsem byla schopna znovu fungovat, jsem prošla podél oceánu téměž až na špici samotných útesů, poslouchala zdivočelou vodu a sledovala honící se mraky, skrze něž nesměle vykukovaly sluneční paprsky.

Zarazila mě až menší rozvalina na jedné ze špic útesů. Stála před ní majestátní socha orla, spíše takový řečnický pult. Jako bych slyšela zaříkadla Roweny, která pronášela onen večer, jenž se jí měl stát osudným, což věděla.

Byl tam orel. Stejně jako všichni havraspárští, i já mám v hlavě věčnou otázku "orel, nebo havran?". V mém případě je vše jasné, u Roweny ale člověk nikdy neví, jaký vztah k těm dvěma doopravdy měla. Někteří tvrdí, že orel byl pouhým symbolem a havran byl onen mazlíček, jiní smýšlejí o opaku. Jak to ale bylo? Těžko říct. A právě vyobrazení tohoto pultu mne nasměrovalo k určitému názoru. Protože jsem vždy stála sveřepě na straně havranů, toto zjištění mě mírně ranilo. Co jsem však nenašla, když jsem se vracela konečně do svého doupěte pro věci a koště, abych se vydala na cestu domů? Ale ano, byl tam.

KONEC PUTOVÁNÍ

***

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář