Do Japonska s C. A. Partem I.

Pozdě, ale přeci. Tohle by se dalo říct o agentuře C. A. Part, která se letos objevila v nejneočekávanější dobu a opět nám poskytla svou nabídku zájezdů. A i přes to, že se prázdniny chýlí ke konci, nabídli nám velké množství zájezdů...

Ano, píši vám já, Madidess Leevian! Asi si říkáte, proč jsem tak dlouho nepsala, proč jsem nebyla na Hogu a neodepisovala vám na vaše žádosti o autogramy...  No, víte, ono to totiž bylo tak...

Brouzdala jsem si hradem, kontrolovala, co je nového, jestli mě někdo nepomlouvá a tak, však víte. Zrovna jsem odeslala soutěž a nějak jsem neměla co dělat, takže jsem si řekla, že se budu jen tak flákat. Tu ale mé oči uviděly vzkaz, který připsal na úvodku náš pan řídící. Stálo na něm, že se konečně ukázala cestovní agentura Part.

Pro nováčky a dlouhozmražené objasním, co to ten C. A. Part je. Cestovní agentura Part poprvé zavítala mezi brány Prasinek v loňském roce, o prázdninách. Tato agentura nabízí obyvatelům Hogwarts odpočinek, pohodu a nové zážitky - prodává totiž zájezdy. Za koupi zájezdu zaplatíte jeden galeon a za odměnu máte týden nerušené dovolené, na kterou se dopravíte na koštěti a během které se samozřejmě nemůžete pohybovat na hradě, to dá rozum! A za odměnu dostanete suvenýr, ten se zájezd od zájezdu liší. Jo a ještě něco, každý zájezd je limitován pro deset osob.

*

No, tak tedy, když jsem si přečetla vzkaz, ihned jsem se běžela mrknout na nabídku zájezdů. A byla jsem zklamána. Tak trochu jsem totiž doufala v nové zájezdy a jelikož už jsem loni byla na dovolené v Karibiku, další zájezd mě nelákal. Říkala jsem si, že raději zůstanu na hradě.

V tu chvíli ale ke mně ovšem přiskočil nenechavý podvodník prodavač z agentury. Napřed mě urazil (řekl mi, že jsem bledá a určitě by mi prospěla dovolená u moře), pak ještě jednou (že dle mých kruhů pod očima soudí, že by mi odpočinek se skauty jen prospěl) a následně se mi pokusil vnutit zájezd. Chtěla jsem se podívat, kolik čarodějů a čarodějek se chystá na zájezd. Je zájem? Není zájem? Pokud by nebyl, mohl by to být dobrý článek! Jenomže, co se nestalo. První zájezd v nabídce byl do Japonska, a tak jsem se chtěla podívat, kolik lidí tuto zemi navštíví. Prodavač zájezdů si ale nedal říct. Chytře mi místo seznamu odlétajících podstrčil kupní smlouvu na zájezd!

Než jsem se nadála, byla jsem vyšoupnuta za dveře agentury. V ruce jsem měla potvrzení, že "jsem byla tak laskavá a zakoupila si zájezd od nejskvělejší a nejlepší cestovní agentury Part" a ještě pohlednici s hrabákem, na které stálo, že "koupí tohoto zájezdu jsem přispěla jeden svrček na opuštěné hrabáky". A v měšci o galeon míň.

Začala jsem zoufat. Zájezd mi byl vnucen jsem si zakoupila 11. srpna a jak jste asi zjistili, do Japonska se odjíždělo už 12. srpna. No jo, ale co teď? Z hradu se mi pranic nechtělo.  Proto jsem bušila na dveře agentury, ale hráli mrtvého brouka a nakonec na mě poštvali agresivního hafoně s tím, že zájezd mohou zrušit, ale nevrátí mi peníze! Smířila jsem se tedy s tím, že do Japonska pojedu. Proč ne, Japonsko je krásná země a vždycky jsem se tam chtěla podívat. Ihned jsem se dala do balení kufrů.

Nevím, jestli i studenti z jiných kolejí, ale havraspárští určitě slyšeli o mé sbírce kachniček. Jak vidíte, pan řídící není jediný, kdo vlastní kachničku. Já jich mám hned několik, mnoho druhů, a tak jsem samozřejmě počítala s tím, že kachničky půjdou se mnou. Do svého kufru a do svých několika batohů a kabelek jsem tedy nacpala všechny své gumové kachničky (ani se neptejte, kolik jich je), pak také hůlku, japonský slovník, milovanou fotografii havraspárských a pak samozřejmě také pořádnou svačinu.

*

Víte, myslela jsem si, že "odjezd 12.8" znamená, že odjíždíme někdy po obědě. Chyba lávky. O půlnoci jsem byla probuzena a bylo mi řečeno, že odlétáme! No tedy... Rozespale jsem vzala kufry a začala se štrachat na školní pozemky, kde už stáli ospalí studenti a jedna zaměstnankyně - Alissia Catherine Alterey, Ettariel Elvea, slečna Elennar Hollkin, Jacob Freezer, Keira Azaria, Marguerita Laux, Melánie Hale a samozřejmě já. Jenže ať jsem počítala, jak jsem chtěla, napočítala jsem jen 8 osob z naší školy a mělo nás letět deset... Později jsem si ale uvědomila, že já trubka jsem přehlédla nebohého nováčka jménem Suirou Tsuchimi. No, ale stál za studentem rozšiřujícího ročníku, tak co se dá čekat... O minutku později se dostavila i Linn Rose Lairová, která se hodnou chvíli rozhodovala, jestli si vezme ementál, ementál a nivu a nebo raději kombinaci ementál, ementál a gouda. Nakonec se ale rozhodla pro úplně novou kombinaci, ementál, ementál, ementál a ementál. Ještě dodávám, že tyto věci si cpala do příručního zavazadla, myslím tedy, že v kufru měla celou sýrovou sestavu.

Stál tam také vedoucí zájezdu do Japonska, nějaký pan Povětrný a jeho pomocnice a zároveň zdravotnice v jedné osobě, slečna Lekavá. A samozřejmě nesmím zapomenout na průvodce, pána jménem Východ. Ten totiž několik let v Japonsku studoval Bylinkářství. Nutno dodat, že všichni vypadali, jako by se právě vyštrachali z postele, pan Východ měl dokonce na hlavě spací čepičku, madam Elennar honem schovávala masku na spaní, jen pan Povětrný vypadal svěže. Několikrát se protáhl a zahlaholil něco v tom smyslu, že doufá, že nám zájezd rozšíří obzory, že se nám bude líbit, a tak dále, a tak dále.

Poté nám byla rozdána košťata. K velké úlevě všech, kromě Linn, nám pan Povětrný sdělil, že naše zavazadla budou do Japonska přenesena a že si s sebou na koště máme vzít jen to nejdůležitější zavazadlo. Přemýšlela jsem tedy, nakolik jsou mé kachničky důležité a nakonec jsem se rozhodla, že místo kachního kufru si s sebou na palubu koštěte vezmu batůžek s hůlkou a svačinou.

Ewww, ještě k těm košťatům! Obdržela jsem krásného Forcera, nejnovější model! Radovala jsem se, to víte. Čekala jsem totiž nějaký smeták, v nejlepším případě. Chtěla jsem zajásat, ale nechtěně jsem nějak podivně zvedla košťě a zakopla o něj a křup! Koště se mi rozletělo v ruce na dvě půlky!

(přelomené koště od agentury Part)

Očekávala jsem, že mi obě půlky koštěte budou omláceny o hlavu a pan Povětrný bude žádat zpět své peníze. Místo toho mi ale, s trochu křečovitým úsměvem, podal nové koště. Zjevně jsou u C. A. Parta na podobné nehody zvyklí. Netrvalo ale dlouho a něco podobného se přihodilo i nebohé Keiře... Té ale bylo rovněž vyměněno koště a konečně jsme mohli odlétat. Stačila jsem se naštěstí pomodlit k Roweně a doufala jsem, že se koště někde nezřítí.

*

A vyrazili jsme. Seřadili jsme se do takzvané "Povětrného formace", jak tomu hrdě říkal vedoucí zájezdu. V čele letěl pan Povětrný, následně slečna Lekavá a jedna studentka, pak ostatní studenti ve dvojicích a na konci letěla Ettariel a pan Východ. K mému velkému překvapení koště letělo docela obstojně. Patrně bylo očarováno nějakým kouzlem, a tak letělo extra rychle. Přesto jsem ale přemýšlela, proč se s C. A. Partem necestuje letaxem? Jak asi víte, Japonsko je od naší školy docela vzdálené. Ale letěli jsme rychle, což bylo dobře, jenomže mi z té rychlosti, výšky a taky díky tomu, že byla noc a noci jsou chladné, začala být zima. Což bylo špatně. Začala jsem se tedy přehrabovat v batohu. A pak mě hrůzou polil pot - omylem jsem si totiž zabalila svůj teplý hábit do kufru ke kachničkám. No, takže jsem mrzla a říkala jsem si, mám já tohle vůbec zapotřebí?! Náladu mi ale trochu zvedl pohled na Ettariel, která na tom asi byla hůř než já. Letěl totiž vedle ní pan Východ a nadšeně jí vysvětloval, že jeho bratranec se jmenuje příjmením Vstup a tetička z druhého kolena zase Západová, ale mám pocit, že to Ettariel moc nezajímalo.

Po dalších dvaceti minutách letu mě řádně probral polekaný dívčí jekot. Ohlédla jsem se - koho řežou, kdo padá, kde hoří, co, kde, proč, jak?! Pak se mi ulevilo... Linn totiž měla v batohu díru a právě šokovaně zjistila, že se jí celou dobu sype ementál dolů... Chtěla se pro něj vrátit, ale bylo jí to zakázáno, naštěstí bohužel.

Dále cesta probíhala bez problémů (když tedy nepočítám fakt, že se slečna Elennar rozplývala nad krásou oblohy a nechtíc vyrazila Jacobovi z ruky jeho hůlku, a také to, že jsme po dlouhém letu a překonání časového pásma byli všichni rozespalí a zmatení) jsme se dostali do Japonska.

*

Přistáli jsme na velkém kouzloletišti pro košťata. Drobný problém nastal hned s vybalováním, poněvadž zatímco nám pan Povětrný slíbil, že nás kufry, které nám před odletem zabavili laskavě přenesli, budou čekat na letišti, vedoucí kouzloletiště o tom nic nevěděl a zavazadla nám nemínil vydat! Vedoucí a Povětrný se začali prát se snažili situaci co nejrychleji vyřešit, samozřejmě diplomatickou cestou! Nakonec to ale dopadlo dobře. Pan Povětrný si spletl letiště Pan Povětrný pana vedoucího špatně pochopil, ale vše se vyjasnilo a my dostali své kufry. Merlinvíproč, ale přísahala bych, že když jsem odjížděla, můj kachní kufr měl modrou barvu a teď byl jasně zelený. Podobný problém měla i Alissia, až na to, že její kufr byl dříve černý.

Pan Povětrný se pokoušel sjednat pořádek, ale protože bylo po obědě a všichni měli hlad, moc se mu to nedařilo, jeikož ho nebylo slyšet přes kručení našich žaludků, nakonec se mu však podařilo nás přemluvit, abychom se šli ubytovat. Zamířili jsme pryč z letiště ověšeni kufry a batohy a mile nás překvapil fakt, že za zdmi luxusní přistávací plochy plné nejrůznějších kouzelnických vymožeností je krásná, neporušená japonská příroda. Myslím, že o tomhle místě mudlové neví, jinak by ho zničili.

Zamířili jsme písčitou cestičkou k velké budově, která byla už z dálky vidět. Stylem se podobala typickým japonským budovám, jak je znají mudlové i kouzelníci po celém světě. Když jsme se ale dostali blíž, bylo nám jasné, že nejde o obyčejnou stavbu, ale o kouzelnický hotel. Dokazoval to troll před vchodech (bodyguard) a taky lampionky nad vchodem - měly tvar salamandrů.

*

Vešli jsme dovnitř a okamžitě se k nám vrhl nějaký postarší pán, který se evidentně dobře znal se všemi dospělými osobami (tedy s panem Povětrným, panem Východem a slečnou Lekavou, "naši" slečnu Elennar nepočítám). Naopak trochu méně dobré byly jeho znalosti našeho jazyka. Musím uznat, že se velmi snažil, ale podařilo se mu říct jen "ahooooj!" a "máš hezká sýr" (to bylo na Linn), ale jinak mu asi rozuměl jen pan Povětrný. Nevadí, všem se patrně přivítání líbilo.

Domlouvání by asi trvalo velmi dlouho, jenomže v tu chvíli Margueritě vypadl z ruky její kufr. Jelikož stála zrovna vedle pana Povětrného, kufr mu krásně naneštěstí dopadl na nohu. Zaječel, čímž přivolal trolla-bodyguarda, který do něj strčil se ujistil, že je vše v pořádku a zase šel strašit ven malé děti. Pan Povětrný se po této nemilé události rozhodl, že je opravdu čas jít.

Každému dal klíč od pokoje, všichni jsme měli místnost jen pro sebe, naštěstí ve stejném úseku hotelu (protože jak jsem se dívala, hotel měl velké množství pater a asi 2000 pokojů, naštěstí ale měli i kouzlovýtah, který jezdil nejen nahoru a dolů, ale i do strany). Nasoukali jsme se proto všichni do prostorného kouzlovýtahu a jelo se nahoru. Naše pokoje měli čísla 1249-1262, takže jsme jeli poměrně dlouho.

Když jsme se konečně vyštrachali z výtahu, rozběhli jsme se všichni po chodbě a hledali své pokoje. Já svůj pokoj našla poměrně lehce, byl naštěstí skoro u výtahu, mezi pokojem Keiry (která pokoj našla asi o pět minut později) a slečny Elennar. Pokoj se mi líbil. Kouzlohotely jsou čím dál vytuňákovanější, takže na pokoji byla prostorná postel, na které jsem našla krásný stylový župan (pozornost majitele hotelu?), krb, velká skříň a pozlacená soví klec. Bohužel, mám 15 sov, a tak se mi nepodařilo je všechny do klece nacpat, ale to nevadí, ony jsou zvyklé na stísněné podmínky. Velkou radost mi udělaly krásné tapety a obrazy zachycující nádhernou japonskou přírodu a také fakt, že na pokoji je vlastní koupelna s toaletou. Děsil mě totiž fakt, že se mi bude v noci chtít na záchod a já budu pobíhat po všech těch patrech a chodbách v županošatech a hledat toalety...

(krásná Madidess Leevian v krásném japonském kouzložupanu)

Pan Povětrný nám sdělil, že nám dává hodinku a půl na vybalení a porozhlédnutí se po hotelu, pak že nás bude čekat před výtahem. Podívala jsem se na hodinky, byla skoro jedna, takže si říkám, času dost! Kachny jsem vysypala do přenosného pelíšku, věci nevybalovala (víte, co mi dalo práce to tam tak pěkně poskládat a nacpat?! Přece to nebudu dávat pryč, krom toho, vždy, když odněkud odjíždím, mám ještě víc věcí a nemohu je do tašek nacpat...) a místo toho raději sovila (poznámka ze současnosti: vyslala jsem sovu Gowanonna s pozdravem pro modré 12.8. v 13:15, ale sova se vrátila až po mém návratu do hradu). Jelikož mě cesta zmohla, tak jsem si také chvíli zdřímla...

*

Probudilo mě klepání na dveře, a když jsem se rozespale vymotala ze dveří, zjistila jsem, že před dveřmi mám všechny účastníky zájezdu a nějak jsem prospala dobu, kdy jsme se měli sejít. Takže mě přišli vzbudit. Bylo to od nich velmi milé, zvlášť to, že mi pan Povětrný vytloukl na hotelové dveře do pokoje krásné kolečko. Já tu díru ale platit nebudu!

Všimla jsem si, že všichni na sobě mají hotelové župany, tak jsem si ho taky nechala. Domnívala jsem se, že vedoucí zájezdu snad ví, jak to v hotelu chodí. Proto jsme se opět nasoukali do výtahu a jeli jsme zpět dolů, do jídelny...

Už když jsme vešli dovnitř, zdálo se nám, že něco není v pořádku...

***

Co není v pořádku? Nezemřou účastníci zájezdu hlady? A jak bude pokračovat osud cestovatelky Madidess Leevian? Vše v dalším článku!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář