Křest katakombami a opatstvím Roweny

5.9. 2010 byla v Havraspáru slavnostně uspořádána velká křest nových prvňáčků, kteří se k nám připojili před započetím školního roku Zima 2011. Věděli jsme, že Sedmero si pro ně připraví zase nějakou kulišárnu, že se z toho ale stane téměř epická výprava, to jsme netušili nikdo.

Již v pět hodin bradavického času (b.č.) přilétlo do kolejní místnosti Sedmero havraních bratří, usadilo se po obvodu síně a netrpělivě vyčkávalo. Oficiální zahájení křtu a seznamovací večírek byly přitom naplánovány až na půl sedmou bradavického času, a tak není divu, že například taková Katelyn Auster se zmateně zadívala na hodinky a dlouze přemýšlela, "jestli existuje nějaká bradavická mínus hodinka a půl či co". Neexistovala. To jen naši bratři byli poněkud nedočkaví.

Úderem půl sedmé večerní b.č. kolejní místnost dramaticky potemněla; osvěcovaly ji jen tmavé svíce na zdech, jejichž plameny se nervózně třepotaly v závanech meluzíny. Atmosféra znatelně zhoustla a někteří z Bratrstva rozrušeně začali krákat. Přítomní již byli v tuto chvíli všichni. Všichni krom havraspárských prefektek, které ještě pět minut předtím přemýšlely, co si ten večer vezmou na sebe, a nyní se záhadně z kolejní místnosti vytratily. Co naplat, muselo se začít bez nich.

Z péček zůstala tedy už jen naše primuska, Larrie Larstonová. Ta všem prvňáčkům vysvětlila havraspárskou tradici skládání Roweniny přísahy při vstupu do koleje a obeznámila nás s okolnostmi, za jakých přísahu bude skládat letošní nováčkovský ročník. Měli jsme se dopravit na jedno z poutních míst Havraspáru - do kláštera, ve kterém Rowena strávila za svých mladých let několik měsíců, aby se přiučila duševní magii. Tam se totiž nalézá Rowenina svatyně. A u ní měla být přísaha složena.

Jak Larrie vyprávěla, atmosféra se stále zahušťovala a svíce nabyly ještě skomíravějších plamenů. Byl čas pokročit dále. Aby se na poutní místo Havraspáru modří dostali, museli nejprve uhádnout jeho jméno. To mělo následně zaktivovat přemisťovací formuli, která výpravu dopraví až ke klášteru. Corvus přinesl do kolejky pergamen, který nás měl navést ke správné odpovědi.

Dle našich očekávání to samozřejmě byla hádanka. Každá její sloka skrývala název jednoho místa na hradě a poslední nás měla navést k tomu, abychom nějakým způsobem slova z předchozích slok využili k vyvození názvu kláštera.

Nakonec jsme tedy s menšími či většími obtížemi poskládali dohromady slova Apatyka, Bota & Pantofel, Havraspárský web a Archiv. Poslední sloka nás navedla na název kláštera, který se skládal z prvních písmen těchto čtyř termínů: ABHA. Sedmero nám ještě stihlo prozradit, že to je v keltštině výraz pro Vodu, živel Havraspáru. To už se ale zaktivovala přemisťovací formule. Okna se rozevřela dokořán, svíce do jedné zhasly, kolejní místnost se zatočila a my jsme se řítili prostorem do neznámých končin.

Když se s námi svět konečně přestal točit jako na obrtlíku, stanuli jsme na úpatí malebného údolí, v němž se skvěl sněhobílý klášter. Místo bylo tiché a pokojné. V poli cvrčely cikády a pozvolna se schylovalo k soumraku. Ovzduší bylo nasáknuté příjemnou magií, která nám ulevila od ztěžklé atmosféry, jež nás obkloplovala v kolejní místnosti zpět na hradě. Lehkým krokem jsme se tedy vydali dolů ke klášteru, který působil čím dál tím hezčím dojmem.

Dubová brána kláštera otevřená dokořán přímo vybízela k návštěvě. Vypadalo to, že široko daleko není ani živáčka, a tak jsme se osmělili a váhavě vstoupili do klášterního interiéru, který byl opravdovou potěchou pro oko. V severozápadním rohu stála osamělá postava v kápi.

Všichni jsme měli v kalhotách, nicméně nebylo jiné možnosti než jít k zakuklenci a otázat se ho, kde bychom mohli najít Roweninu svatyni. Odevzdaně jsme se k němu tedy šourali. Jakmile jsme před postavou stanuli, pokynula rukou Larrii a chytila ji za konečky prstů. V tu ránu jako by se po dívce slehla zem. Výprava byla již definitivně bez svých péček. Nebyl ovšem čas na velkou paniku, protože v tu chvíli se zakuklenec rozhodl promluvit.

***

"Vítejte, milí poutníci,

Jenž nemohli jste odříci

Vábení tohoto poutního místa

Kde nátura Roweny je patrna, jista.

 

Chcete-li kolej svou do srdcí vepsati,

A nití modravou býti spol sepjati,

Stravte teď život svůj četnými chvílemi

V tajemných zakoutích klášterních podzemí."

***

A ukázal rukou směrem ke klášterním katakombám. Celí nedůvěřiví a vyděšení jsme jeho rozkazu uposlechli a sunuli se pomalu k děsivému vchodu do katakomb. Někteří z nás očekávali od mnicha ještě nějakou vylomeninu, ten však jen zakroutil hlavou a splynul se stíny temných zdí Abhy.

Než jsme se nadáli, stáli jsme u vchodu do katakomb a měli tu čest s dalšími dvěma postavami. Řeholnice oblečené v černém rouchu a třímající v rukou svíce. Když první z nich promluvila, výpravou se rozezněl úlevný šepot. To je přeci Madidess Leevian. A vedle ní musí být Monny von Schatz!

 

***

 

Konečně! A tak děvčata spustila a střídavě prozpěvovala svou řeholnickou řeč:

"Vítám tě, nováčku milý,

v této radostné chvíli v domě Rowenině,

společná cesta zařazováním,

to byla vaše touha, nyní ať splněná je,

šťastná je a dlouhá.

My prefektky jsme této svíce plamen,
jsme vaše múza a studánky té pramen.
Jsme světlo vašich skřehlých duší,
víme, co se patří a taky co se sluší.

Jsme vaše pomoc a vaše ruka pravá,
provedem vás začátky, to se lehko vzdává.
Těžká ta výuka a nelehké soutěže,
musíte pevně držet své otěže.

Madides je svěží, milá a vnímavá
jen málo věcí s ní opravdu zamává.
Nevíš si rady, nevíš kudy kam?
Přijď za ní a radu ti hned dá.

Monny je osobnost silná a bystrá,
vaši přízeň si jistojistě získá.
V případě nouze zde najdeš plnou podporu
bezpráví smete spravedlivou vlnou.

Také je pokladník tělem i duší,
penízky kontu jednoznačně sluší.
Půjčky, příspěvky, kumbálek, měšce,
na ty se dohlíží převelice těžce.

Vezmi si nováčku po jedné svíci
cesta je temná, to vám mohu říci.
Však neboj se a jdi dál s odvahou,
havraspárští ti v nouzi tvé pomohou.

Po cestě stvůry jsou, naříkají šeptem
vy lákáte je svým ustavičným breptem.
Než vyrazíme dejte nám své hůlky
nebo vám je vezmou a budete půlky."

A tak řeholnice Rowenina opatství odebraly nováčkům hůlky pro jejich vlastní bezpečí a rozdaly jim na oplátku svíce. Než výprava vstoupila do katakomb, řeholnice jim svíčky zapálily. Protože tady vždy byly v dobách největšího temna, kdy havraspárští potřebovali pomocnou ruku, které by se mohli zachytit a která by je zavedla ke světlu na konci tunelu.

V katakombách to bylo děsivé. Tma jako v pytli. Jediné sporé osvětlení vycházelo z matných kuželů nesměle plápolajících svic. Bylo slyšet kapání vody, čvachtání bláta a pískání krys. Stěny se hemžily pavouky. Vskutku příjemná lokalita. O to příjemnější byla, když jsme si s hrůzou všimli mírně se vznášející stínové postavy staršího muže před námi. To nám tak scházelo...

Stařík se představil jako Aureon, duch dvorního kronikáře Roweny z Havraspáru. Odmítal nás dále pustit, dokud neprokážeme, že jsme členství v Havraspáru hodni a víme, co je naše kolej zač. A tak jsme se podrobili namáhavému výslechu, kde jsme odpovídali na otázky počínající informacemi o Bratrstvu havranů a končící havraspárskými úspěchy a dobou vlády jednotlivých péček. Nakonec jsme tvora přeci jen přemohli, ten se rozpadl na prach a cesta byla volná. Nejúspěšnější hadačkou se při duchově kvízu stala Yasmin Mia Madisson, která dala starci pořádně zabrat. Pravá havraspárská!

Radostně jsme tedy vykročili dále. Dlouho nám to nadšení ale nevydrželo, protože katakomby si pro nás zase přichystaly další šaškárnu. Chodby se začínaly nepříjemně větvit, z postranních uliček se ozývaly ostré kvílivé zvuky a atmosféra se opět zahušťovala. Bylo jen otázkou času, kdy se před námi vyjeví další zakuklený mnich a bude po nás něco chtít. A také že ano.

Po chvilce jsme dospěli na rozcestí, které se členilo takovým způsobem, že už jsme nemohli s jistotou pokračovat dále. Na něm na nás čekala další zahalená postava. Jakmile jsme začali dávat najevo svou nechuť, postava nás ujistila, že není třeba, abychom se jí báli.

Věnovala Yasmin za odměnu modrý proutek a vysvětlila, že pokud uhádnou přesmýknutá slova spletenců jednotlivých rozcestí, proutek jim ukáže, kterou cestou se vydat dále. Na prvním rozcestí jsme vyluštili záludnost DUMOSTOR - MOUDROST. Na dalším pak VOKLETIK - KOLEKTIV.

Chodba se začala rozšiřovat a my jsme konečně stanuli před branou z bílého mramoru, s prostými dekoracemi. Tam se zakuklenec zastavil a vyčkal, až se všichni shromáždíme. Pak nám vydal zpět hůlky a párátka a shodil ze sebe kápi. Někteří to již tušili předtím, nyní se ale domněnky potvrdily. Byla to znovunavrátivší Larrie Larstonová, k nepoznání v tom černém mundúru.

 

"Vy zdatní jste, mí malí modří
Či snad bych měla říci "kmotři?"
Jsem hrdá na váš výkon divý
A odolnost mezi zdivy.

Teď dovolte mi představení
Jenž mě v paměť vaši včlení.
Jsem Larrie, chrámu abatyše,
Co střeží pilně zdejší skrýše."

Pak pokračovala normální řečí, neboť Evelina si stěžovala, že by to potřebovala slyšet znovu, aby porozuměla. Nebylo ovšem času nazbyt! A tak jsme se dozvěděli následující: "Jsem pravou rukou opata Rowenina kláštera a věrnou družkou řeholnic Madidess a Monny. Vždy tu pro vás budu jako dnes – když se budete řítit na zcestí a když po vás budou vztahovat spáry podzemní zlosyni. Když bude potřeba, abyste byli navedeni správným směrem a dostali radu. A vždy se na mě můžete s čímkoliv obrátit. Udělám, co budu jen moct, aby se přesmýčené věci vrátily do původního stavu, jako se vám to povedlo udělat dnes večer."

Aneb, jak shrnula Evelina: "Jinými slovy "jsem tady kápo, Madi a Monny jsou mí vazouni a jestli nebudete hodní, tak to pěkně slíznete. A jinak vedu zpovědnici, finanční a  kariérní poradnu, tak sem s problémy!"

Na výřečné chvíle byl ovšem čas už příliš pokročilý, a tak nám Larrie oznámila, že stojíme pár kroků od opata Rowenina kláštera a za několik okamžiků budeme přijati k slavnostnímu složení přísahy. Pak se ztratila za mramorovou branou.

Prvňáčci se náležitě upravili, řeholnice Madidess a Monny jim pomohly s ulíznutím pěšinek a upravením klop a mohlo se na tu velkou slávu. Brána se už skřípavě otevírala a my jsme stanuli ve svatyni s majestátní sochou Roweny, rovněž z bílého mramoru, stojící na opeřeném oltáři. Socha měla zavřené oči. A před ní stál opat ve slušivém oblečku, po pravé ruce abatyši Larrii. Řeholnice se k nim přidaly a opat John Werewolf mohl spustit.

"Vítejte, poutníci modří," pronesl tajuplným hlasem, třímajíc v ruce kadidlo, kterým kýval ze strany na stranu. "Rád bych se představil. Jsem John Werewolf, představený místního opatství, ochránce svatyně Roweniny. Celou cestu jsem na vás z výše dával pozor a nyní tady stojíme pod sochou zakladatelky moudré koleje z  jediného důvodu - abychom mezi sebe přijali nové členy našeho společenství, nové studenty a nové duše Havraspáru. Nově modří, jste připraveni na složení Roweniny přísahy?"

Samozřejmě že byli! A tak pěkně po siru kolejním odpřísahali jednotlivé části Rowenina textu.

Po odříkání přísahy prvňáčci jeden po druhém položili k nohám Roweniny sochy své svíce. Poté, co tak učinil poslední z nich a byla utřena poslední slza dojatých přihlížejících, socha zavzdychala a pomalu oči otevřela. Oslepující safírová záře, která naplnila svatyni, nás přenesla zpět do kolejní místnosti na Hogwarts.

Tam už byly připravené tácy s občerstvením a nápoji, louče byly plně zapálené, v krbu vesele praskal oheň, vyhrávala hudba a Bratrstvo vřele gratulovalo všem nyní již definitivně přijatým prvňáčkům.

***

Další ročník je v Havraspáru, další křest je za námi. Roky plynou jako voda v potoce, ale havraspárská tradice zůstává stejná, odkaz Roweny naplněn. Ať už voda plyne divočeji či klidnějším tempem, nikdy neplyne dvakrát stejně. A my tady v redakci Corvina jsme pěkně zvědavi na to, jak poplují havraspárští prvňáčci Zimy 2011. Tak hodně zdaru, malí modří! Buďte požehnáni na té cestě, která si říká "Členství v havraspárské koleji"!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář