Příběh lososa
Začátek školního roku je tu, nováčci se rozkoukali ve svých kolejích a na mě už přichází vzpomínací nálada? Není tomu ani měsíc, co jsem hradem hrdě chodila celá béžová, těšící se na obarvení. Jako by to bylo včera, kdy se nám konečně otevřela již lehce okousaná brána a my jak divoké včely vletěli poprvé do chodeb hradu. Musím si vzpomenout na naši skvělou primusku, Larrie, která mi darovala mou první sovičku, Štístka, a nabídla mi pomoc v případě, že bych měla nějaké dotazy. Naše prefektka Madidess mi zase na uvítanou zaslala pět Bertíkových fazolek a pan knihovník, Aleath deDark Spellman, mi daroval galeon na přilepšenou. Pár dní od uvítání mi od Larrie dorazila další sovička, tentokrát obsahující nabídku stát se redaktorkou Corvina. Tyto činy ve mně vzbudily touhu dostat se do modré koleje, kterou jsem už teď měla moc ráda. Přijala jsem a za své nováčkovské éry vydala čtyři články.
Zpátky ale k začátkům. Mnoho nováčků si stěžuje, že nemá peníze. Tento problém se mě nijak netýkal. Jakožto "nejsoutěživější nováček" jsem nějaké galeonky vždycky měla, něco si šetřila, něco utratila. S tím se také pojí jedna ne příliš hezká vzpomínka na to, jak jsem od jedné studentky koupila Havraní šaty a později zjistila, že jsem za ně zaplatila více, než by mě stály na Příčné ulici. Během soutěží jsem si již oblíbila několik profesorů, jejichž soutěže mi vyhovovaly, zejména musím jmenovat profesorku Malrinovou, jejíž dvě soutěže, Věc:Black a Vzhůru nohama, se mi velmi líbily. Vypracování obou dvou bylo vyhodnoceno jako výjimečné, což mě nesmírně potěšilo a pomohlo mi to přechovat v sobě soutěživost. Také vzpomínám na madame WildDragon, od níž jsem za vypracování soutěže "Hledá se drak" obdržela nejvíce srpců, co se mi kdy během soutěží podařilo.
Nesmím zapomenout na Palačinku Med Džemovou, která byla úplně prvním člověkem, jenž mě uvítal ve Velké síni, a na Evelinu van Eyck, jež byla prvním "lososovým kolegou", kterého jsem si skutečně oblíbila.
Zajděme teď na chvíli na Příčnou ulici. U Madame Malkinové jsem utratila slušný obnos za oblečení v kolejních barvách, aniž bych předem věděla, do které koleje budu zařazena. V Prasinkách jsem si několikrát prohlédla Ďáblovu jámu, v níž jsem našla kromě fazolek i několik bylinek. V Siláckém ringu jsem byla jen jednou; poté, co mě čapla paní Norrisová, jsem nějak ztratila chuť nadále zkoušet vyhrát. Marně jsem se snažila propašovat do Zakázaného lesa - první výpravu mám dosud před sebou.
Abych se také zmínila o objevech. Letovou plochu jsem objevila vcelku náhodou, doposud se mi nepodařilo překonat svůj rekord 26 terčíků. Stále se mi ještě nepodařilo provrtat se do kuchyně, ačkoliv jsem před studenou zdí s obrazy strávila několik hodin. Mám podezření, že si zeď usmyslela, že mě tam nechá umřít hlady.
Nyní přejděme o nějaký ten pátek dál/blíž (podle toho, jak to berete) až ke slavnému zařazování. Netrpělivě jsem seděla u stolu pro béžové, hypnotizujíc Moudrý klobouk, který ne a ne říci moje jméno. Když už jsem pojala podezření, že si mě klobouk schovává na konec, konečně se ozvalo "Anita Blakeová." Nutno podotknout, že se tak stalo asi čtyři studenty před koncem. Jakmile jsem uslyšela slovo "HAVRASPÁR“, ječela jsem štěstím. Byla jsem spokojená, že jsem tam, kde jsem chtěla být. Tam, kde již moje dušička byla dávno přede mnou. U modrých.
***
Tímto ještě jednou děkuji všem lidem, kteří byli zmíněni na začátku článku. :)
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Vydáno: 16. 9. 2010
Palačinka | 25. 09. 2010
Kathie Amanda Nakimur | 16. 09. 2010
Linn | 16. 09. 2010