Z akvamarínového deníku

Hned první den, právě když jsem si na hradě vybalovala věci, přilétla sova od rodičů s balíčkem. Našla jsem v něm malý modrý deníček. Rodiče zřejmě tušili, že chci do Havraspáru. K deníčku byl přibalen i lístek, v němž mě táta nabádal, abych si začala psát deník. To je dobrý nápad, řekla jsem si. A tak vznikl můj nejmilejší přítel, kterému sděluji své zážitky z mého studentského života.

sobota 4. září

Přes zatažené závěsy na okně se dere sluníčko. To už je ráno? Ospale se posadím na posteli. Do noci jsem četla a teď se ne a ne pořádně probrat. Ještě před chvílí jsem byla na pirátské lodi uprostřed oceánu, teď se nacházím v bradavickém hradě uprostřed lesů. Jako zpomalený film vylezu z postele a pomalu se jdu umýt. Ještě pomaleji se oblékám. Pak mrknu na hodiny a ztuhnu. To už je tolik? A jéje...

Schody dolů do kolejky beru po dvou. U kolejní knihovničky stojí malá postava obrácená ke mně zády. Už mě ale zmerčila.

"Člověče, kde jsi tak dlouho?" spustí na mě má modrá kamarádka Rory. "Ema už to vzdala a šla se nasnídat bez nás."

Zabručím omluvu.

Rory to ani nezaregistrovala a už vypráví o nových místech, které na hradě objevila. Tentokrát je to umývárna. Prý tam musíme dnes určitě zajít. No, dobrá. Ale až po jídle.

Velká síň je zpola zaplněná snídajícími studenty. Ema na nás mává, drží nám místo vedle sebe. Už je tu i Lilien, od nebelvírského stolu na mě zuřivě mává Veris a od zmijozelského vysílá vzdušný pozdrav Maxmilian. Z jídla na talíři před sebou se mi dělají boule za ušima, mám hlad jako vlk. Pirátovi v Tichém oceáně rychle vyhládne. S plnou pusou vykládám své zážitky z noční mořské výpravy a kamarádky okolo se smějí. Ani ne tak mému dobrodružství, ale tomu, jak mi od pusy létají drobky.

Po snídani mě Rory táhne do umývárny. Lilien a Ema se vracejí do kolejky, Veris utíká do knihovny - prý si tam zapomněla zamluvit knížku o bylinkářství. Umývárna mě až tak nenadchla. Oprýskané zdi, rezavé kohoutky, Uršula, vodní kámen... Co na ní Rory vidí?

"Pojď ven," pobízím přítelkyni a táhnu ji z hradu. Je nádherné teplé počasí, půjdeme se opalovat a lenošit na dece. Vzala jsem s sebou Řachavého Petra. A už je tu i Veris s těžkým balíčkem knih v podpaží. Vykouzlíme deku a už se rozjíždí první partie hry. To je ale švanda!

"Ty vypadáš jako kominík!"

Křičíme a válíme se smíchy.

Naše zábava přiláká i další studenty. A už hrajeme v devíti s Nicol, Betty, Nebem, Maxmilianem. I Lilien a Ema přibíhají a připojují se ke hře.

Řach! Buch! Už tu není nikdo, kdo by neměl nějakou šmouhu alespoň na nose. Nezbývá než se jít umýt do jezera. Ale opatrně, jen na krajíček. Kdo ví, co tu všechno žije.

Během okamžiku se nudné omývání obličejů a rukou změní ve válečnou vřavu. Kdo koho víc postříká? Ty jsi ještě suchá? To musím napravit. Je zbytečné zdržovat se svlékáním oblečení. Stejně jsou všichni jen v šortkách a tričkách. Spíše připomínáme hastrmany než studenty kouzelnické akademie. Nakonec dáme závody v potápění a plavání. Ale pak už jsme všichni tak unavení, že se jen doplazíme k dece, kde dlouho mlčky odpočíváme a sušíme se.

"Mám hlad!" ozve se z ticha. No jo, hladovec Maxmilian.

I ostatním začíná kručet v břiše. Dohadujeme se, kdo dojde do hradu pro něco k snědku. Nakonec se nabízejí Betty a Nicol. Za chvíli jsou zpátky s horou dobrot. Hladově se na ně vrhneme a dobrých pět minut je slyšet jen mlaskání a polykání.

"Lidi, pojďte něco podniknout, dyť je tu děsná nuda," navrhuje Ema a já jsem pro.

"A co jako?" ptá se zvědavě Rory.

"Pojďme prozkoumat Zakázaný les, tam jsem ještě nebyla," navrhuju.

Až teď se dívím, s jakým klidem to přijali i staří spolužáci.

Nadšeně vyrážíme dívajíc se na všechny strany, jestli nás někdo neuvidí. Nenápadně jak malé děti na pískovišti dorazíme k prvním stromům na kraji lesa. Stačí pár kroků a pohltí nás šero. Shlukneme se do skupinky - nikdo nechce přiznat, že má strach. A na to, že by někdo řekl, ať se otočíme k hradu, není ani pomyšlení.

Šero jako by houstlo, navíc začne padat mlha. Už jsme u sebe tak blízko, že se o sebe otíráme pažemi. Nikdo nic neříká. Jen suneme jednu nohu za druhou a rozhlížíme se bojácně okolo. Sem tam někdo zakopne a vyválí se v tunách spadaného listí. Kde se to tu všechno bere? Vždyť je teprve začátek září.

"Mně je zima," řekne Veris a v tu ránu jsou všichni otočení na cestu nazpátek.

Přidáme do kroku, skoro běžíme. Ale les stále jakoby nekončil. Tenhle strom je mi jakýsi povědomý. A tenhle pařez s muchomůrkou už jsem dnes taky viděla. Je to naprosto jasné. Chodíme v kruhu.

Slabší povahy neotrkané pirátskými, vesmírnými a středověkými expedicemi začínají pofňukávat. Rory se mě chytá za ruku a Veris se chytá Rory. Za okamžik už jdeme za ručičky všichni jako malá nemluvňata.

"Hmm... Tak co teď?" zastaví se Lilien.

Místo odpovědi uslyšíme praskání větviček a hekání. Něco se k nám blíží. Ale odkud?

Tak to už začínají drkotat zuby strachem i mně. Tiskneme se k sobě jako právě narozená ptáčata a rozhlížíme se kolem. Stromy tu rostou hustě u sebe, kde neroste strom, roste keř.

Šramocení se ozývá zprava. Instinktivně se dereme doleva.

V tom se zpoza bachratého stomu objeví asi pět vysokých postav v černých dlouhých pláštích.

"Děti!" pronese jedna postava labužnicky a do tmy se zablýsknou bílé špičaté zuby.

No to nám tedy ještě scházelo. Upíři!

Jako na povel se všichni rozběhneme stejným směrem. Merlinužel to napadá i hlouček zubatých individuí.

Tak rychle jsem ještě neběžela. I ostatní upalují, jako by jim hořela koudel u zadku. Předbíháme se v prvenství, chvíli vede Nicol, pak Ema, pak zase já. Ani ostatní nemají problémy držet s námi krok. Adrenalin nám koluje v žilách a dodává nám neskutečnou energii.

I naši pronásledovatelé mají dostatek sil a vypadá to, že nás začínají dohánět. A už šmátrají po Veris, která beží momentálně poslední. Už ji chytají za rukáv trička, látka nevydrží a povolí. Veris ztrácí rovnováhu a padá.

"Nééé!" zakřičím a vrhám se ke kamarádce a pomáhám jí na nohy. Zdržení stačí natolik, že nás upíři obklíčí a už se na nás sápou. Zavírám oči. Tohle opravdu nemusím vidět.

"Mdloby na tebe!" ozve se za námi dvojhlasně.

Dva upíři odletí stranou a objeví se skulina, kterou můžeme proběhnout. Lilien a Neb stojí doširoka rozkročení a mávají hůlkami okolo upírů. Maxmilian s Betty stojí hned vedle a šermují paličkou česneku v ruce. Zlatý Maxík, on si nechal přinést i česnek. Zleva se přiřítí Rory s velikánským klackem a majzne nejbližšího upíra po hlavě. Ten se skácí k zemi jak domeček z karet.

Zanedlouho už na zemi leží pět bezvládných těl. Nečekáme, až přijdou k sobě. Všichni upalujeme pryč odtud, co nám nohy stačí.

Cítím, jak mi dochází dech; na takové maratony nejsem zvyklá. Dokonce mě bolestivě píchá v boku. I Veris, zdá se, zpomaluje. Ale už je vidět světlo. Hurá! Konečně venku z lesa.

Jako na povel se svalíme do trávy notný kus od stromů a hlasitě oddechujeme.

"To byl blbej nápad," zkonstatuje Neb a vrhne nevraživý pohled směrem ke mně.

"Ale užili jsme si to, ne?" nadhodí Ema a v momentě je strefená šiškou do hlavy. Lilien má výbornou mušku. Až teď zjišťujeme, že se šeří i zde. Sbíráme se ze země a šouráme se zpátky do hradu.

Tu mě něco chytne za paži. Už už se chci ohnat po probuzeném upírovi, když tu uvidím, že stojím před samotným panem ředitelem.

"Brej ve-večír," koktám.

Napadá mě zajímavá myšlenka. V tento okamžik bych viděla možná raději toho upíra.

"Užíváte si léto?" zeptá se pan ředitel a dívá se přímo na mě.

"Ano," přitakávám a kývám hlavou rychle nahoru a dolů, abych svou odpověď zdůraznila.

"A od čeho jste tak zřízení? Nebyli jste náhodou v Zakázaném lese, že ne?" prohlíží si naše ušpiněné šactvo a končetiny.

"Ne-e!" odpovídáme všichni jako jeden muž a snažíme se tvářit jako svatoušci.

"My jsme váleli sudy," doplňuje pohotově informaci Rory.

"Aha...," odvětí pan ředitel a pustí mou paži.

Vypadá to, že nám moc nevěří. Ještě chvíli si nás jednoho po druhém mlčky prohlíží, a pak se pustí okolo hradu kamsi do tmy.

"Tak to bylo o fous," řekne Maxmilian a všem nám spadne kámen ze srdce. To tedy ano. Vejdeme do hradu s úsměvem na tvářích a jsme rádi, že jsme se sem dostali živí a zdraví.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář