Z deníčku modrého vězně

Po vedení soudu s Veldrinem Midgardem přinášíme zážitky dvou slečen, které strávily den v obávaném kouzelnickém vězení.

Během odpoledne dne 5.10. byli studenti Velké síně svědky podivuhodné události. Přímo uprostřed místnosti se objevil bystrozor z ministerstva, který hbitým pohledem někoho hledal. Jaké překvapení bylo, když si odvedl p. Veldrina Midgarda a ihned po něm Halmara de Kata, dva známé podezřelé z kauzy "Veldrin".

Překvapil mne uprostřed radostné konverzace s mými modrými kamarádkami. Velkým překvapením pro mne bylo odvádění všech účastníků výpravy. Klepala jsem se strachy a pomýšlela na to, kdy přijde řada na mě. Smála jsem se své hlouposti, vždyť jsme přeci nic neudělali.

O samotném soudu toho povím jen málo, většinu toho můžete najít v Žlutém Trimelovi, který o tom během naší nepřítomnosti dostatečně informoval.

Vzpomínám si jen na nepříjemnou mlhu a zimu. Mátožně jsem se po odvedení postavila a rozhlédla se. V hlavě mi vyvstávala jediná myšlenka: Kde to jsem? Nemusela jsem přemýšlet dlouho, jistěže v Azkabanu - nechvalně známém kouzelnickém vězení.

S pocitem nervozity jsem provedla pár vrávoravých kroků směrem k nejasným postavám, které se proti mně rýsovaly. Čekala jsem, co se bude dít. "Jste smrtijed?" tázal se mne podivný mužský hlas. Zatřásla jsem se a jasně odpověděla: "Ne." Poté se mne zúčastněný ptal na to, co se v lese stalo. Po pravdě jsem mu vypověděla celou historii, kterou jsem popisovala v předchozím článku. Zmlkla jsem a čekala na jeho reakci. Kupodivu následovala stejná otázka. "Jste smrtijed?" Odpověděla jsem mu opět negativně. Následovalo to samé, co předtím, popsat, co se toho večera stalo. Odpověděla jsem.

Po dalších nejméně deseti výpovědích toho samého rázu jsem byla již tak zmatena a unavena, že jsem nemohla skoro mluvit. Lezavá zima mi zalezla pod letní oblečení (které jsem si ani nestihla převléct). Drkotala jsem zuby a napůl smyslů zbavena tedy odpověděla na otázku o Smrtijedech: "Ano."

To, co následovalo, mne opět probudilo. Bystrozoři, kteří byli přítomní celému procesu, mne popadli a odtáhli směrem k celám (jak jsem později zjistila). Zděsila jsem se při pohledu na tmavé kamenné místnůstky, do kterých malým mřížovaným okénkem vnikalo jen trochu světla. Cítila jsem vlhkost a zimu. Cestou jsem zahlédla obličej Halmara i p. Veldrina, oba již byli odsouzeni.

Nevíce mne překvapilo, jakmile jsem ve vedlejší cele zbystřila svoji modrou spolužačku Theresu, která se v koutě choulila. Vesele jsem ji pozdravila a hrdě se usadila ve své cele. Volný čas jsme trávily společnou konverzací, při které jsme se dosti zblížily. Věděla jsem ale, že nejhorší nás teprve čeká.

Největším problémem byla zima. Ve svém svetříku a minikraťasech jsem to odnášela vskutku špatně; nezbývalo, než choulit se ke stěně. Po nějakých dvou hodinách jsme konverzaci ukončily, nebyla jsem schopna pomalu ani promluvit. Ležela jsem na studené kamenné podlaze, stočená do klubíčka, hledíc ven skrze mříže a drkotajíc zuby. Ruce obmotané kolem těla, snažíc se získat nějaké to teplo. Pokoušela jsem se usnout, ale nešlo to. Zavřela jsem oči a pokoušela se si představit teplou kolejní místnost - na chvíli to alespoň zabralo.

Nejhorší byla noc. Nikdy předtím jsem nebyla nemocná, tahle noc pro nás ale byla osudovou. Projevila se u nás Azkabanská zimnice. Mé tělo bylo celé ztuhlé, neustále se otřásajíc nedostatkem tělesného tepla. Hlava se mi mohla rozkočit, bylo to příšerné. Přála jsem si jen, aby ta noční můra skončila.

Doufala jsem až do dalšího odpoledne, kdy konečně blikla první naděje. Jakmile jsem za mřížemi spatřila postavu vysokého muže, moje tělo, slabé po zimnici, se dokázalo usmát. Jak jsem se dověděla, na přímluvu pana ředitele Nimrandira nás Ministerstvo kouzel osvobodilo. Neměla jsem žádné síly, proto mne i Theres museli ministerští pracovníci odnést a přemístit se s námi.

Naše cesta mířila přímo na ošetřovnu. Teplo sálajícího krbu nám nikdy nebylo milejší! S pomocí mdm. Leti jsme se brzy uzdravily, plny dojmů z toho prokletého místa a s překrásným plnovousem, který zdobí naší tvář.

Jak to vidí druhá vězněná, Theresa Leagwitová?

***

Corvinus Declaratio: Jak jsi přežila výpověď u soudu?

Theresa: Musím říct, že výslech byl poněkud krátký a moje překvapení značné, když jsem zjistila, že bystrozorové neznají ironii. Na otázku jestli jsem smrtijed jsem odpověděla ano stejným hlasem, jako bych odpověděla na otázku, zda jsem robot.

*

Corvinus Declaratio: Jak ses dostala do vězení?

Theresa: Zúčastnila jsem se oné velice atraktivní výpravy, o které se všude tak mluví. Myslím, že se jednou zapíše do dějin. *lehce se pousměje*

*

Corvinus Declaratio: Jaké jsou tvé zážitky z vězení?

Theresa: Dospěla jsem k názoru, že se mě tam snaží zničit pomocí nudy a nedostatku společnoti. O smrti hladem a zimou ani nemluvím.

*

Corvinus Declaratio: Azkabanská zimnice - je ta nemoc opravdu tak hrozná?

Theresa: No, máme dobrý zdravotnický personál, takže jsem jí netrpěla tak dlouho. A nemůžu vám přeci povědět všechno, vyzkoušejte si to sami. *ušklíbne se*

*

Corvinus Declaratio: Můžeš nám povědět nějakou perličku ze života vězně?

Theresa:  Perličku... Když bručíte v cele, tak moc perliček nemáte. Nicméně plnovous po vášem návratu je opravdová nádhera!

Corvinus Declaratio: Děkujeme za rozhovor!

***

Jak vidíte, život takového vězně není vůbec jednoduchý. Jedinou světlou stránkou je stylový plnovous, který taktéž zdobí tváře všech vyslýchaných.

Z Azkabanu se s vámi loučí vaše vousatá Melánie Hale.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář