Z akvamarínového deníku III

S výpravami do Zakázaného lesa se v poslední době roztrhl pytel. Nezůstávám tedy pozadu a také se na jednu školní lesní výpravu zapisuji.

víkend 23. a 24. září

Další nabitý víkend přede mnou. Sobotu si zpestřím výpravou do lesa a v neděli jsme s partou domluvení na výlet do Prasinek. Na volných dnech je hloupé to, že většinou ubíhají rychleji než obyčejné všední. Na výpravu do Zakázaného lesa jsem přemluvila i Rory. Ostatní kamarádky dávají přednost psaní úkolů. Taková otrava...

Asi ve tři hodiny odpoledne zjišťuju, že nemám patřičné vybavení na lesní výlet. Ach jo. Budu muset ještě zaskočit na Příčnou ulici a pořádně se vybavit. Domlouváme se s Rory, že se sejdeme až na školních pozemcích v určenou hodinu srazu.

Na Příčné ulici je lidu jako na ministerstvu kouzel. Co tady všichni shání? No nic, budu si muset pospíšit, ať se vrátím včas. U Madam Malkinové si koupím černé kalhoty, protože v mým bílých bych brzy vypadala jako pra... Ještě to bude chtít nějaký pořádný svetr. Ale ne a ne si žádný vybrat. Tenhle je moc úzký, tenhle kouše, v tohle jsem moc tlustá... Nakonec si vyberu hnědý svetřík, který má v ceně i malou taštičku přes rameno. Ta se bude hodit na sladkosti. Pak ještě do obchodu s botami, kde mi do oka padnou nepromokavé tenisky. A nakonec do vetešnictví pro nějakou levnou lucernu. Sláva, nákupy jsem zvládla. Tak honem zpátky do hradu.

Už se blíží začátek výpravy, ještě se stačím převléknout do nových věcí a už postávám v hloučku ostatních studentů natěšená na večerní dobrodružství. Dlouhou chvíli si krátím povídáním s Charlotte a s Jane, které půjdou na výpravu také. Ale kde je Rory? Hledám svou kamarádku, ale nikde ji nevidím. Nervózně pokukuju po hodinkách.
A už je tu i náš dnešní průvodce pan Samael Raukowicz. Odškrtává si ve svém seznamu jména přihlášených. Rory nikde.

„Kamarádka se asi někde zdržela, skočím pro ni. Hned jsem zpátky,“ oznamuju panu Raukowiczi. Ten jen přikyvuje. Letím do kolejky s nadějí, že Rory potkám někde cestou. Ale kolejka je prázdná. Nakouknu do jejího pokoje. Nic. Do Velké síně. Do umývárny. Do sovince. Po kamarádce jako by se slehla zem. Jako poslední možnost mě napadá knihovna.

Jasně že je tu. V klídečku si sedí u stolku s lampičkou a studuje nějakou knihu. Popadne mě zlost.
„Co tady děláš, prosím tě?“ utrhnu se na ni tak hlasitě, až mě madam Honorová napomene, že tu nemám hulákat jak na lesy. To je fakt, v lese teda opravdu nejsem. Ale měla jsem být.
„Jejda, já zapomněla,“ pípne nešťastně Rory.
Na pípání nemáme čas. Táhnu ji za svetr ven, ještě to stihneme. Sprintujeme po chodbách hradu k hradní bráně. Chodby jsou naštěstí liduprázdné. Nikde žádný profesor, který by nás nabádal k chůzi.

A už jsme na místě. Divím se, že moje lampa přežila ten divoký běh. Samozřejmě, že už tu nikdo není. Odešli bez nás.
„To jsem tedy pěkně zvorala,“ řekne Rory a zklamaně usedne do trávy. Mě to taky mrzí, měla to být moje první oficiální výprava. Kdo ví, kdy bude další.

„Tak půjdeme za nimi,“ navrhnu.
Kamarádka si mě změří pohrdavým pohledem. „Jsi normální? Dyť je to zakázaný. Nepamatuješ si, jak to mohlo skončit posledně?“
Hmm, posledně nás sice dostali upíři a málem i pan ředitel, ale dobrodružství to bylo dobrý. Jak jsme se tomu pak nasmáli u zmrzlinového poháru u Tří košťat.
„Nemůžou být daleko,“ uklidňuju Rory. „Tak dlouho jsme pryč zas nebyly. A navíc je přeci uvidíme, mají lucerny.“

Rory se to moc nelíbí, ale nakonec se dá přemluvit. Sláva, poskočím si v duchu. Ještě není nic zmařeno. Rychlým krokem se tedy vydáváme pěšinou do lesa.

Mezi stromy je tma jako v pytli. Ne nadarmo je tu povinnou výbavou lucerna. Moje oblečení zakoupené na Příčné se osvědčuje, je tu mokro. Jen tkaničky na botech se mi vždy po pár desítkách metrech rozvazují. To Roryiny školní polobotky už jsou promáčené skrz naskrz. Nevypadá, že by jí to vadilo. Pozornost věnuje spíše lesu kolem. Všude se ozývají podivné zvuky. Těžko říct, čemu nebo komu patří. Napínáme zrak do dálky před sebou, jestli neuvidíme světlo našich spolužáků. Ale kde nic, tu nic.

„Nemám z toho tady kolem moc dobrý pocit,“ ozve se Rory. „Nevrátíme se?“
Místo odpovědi si zavazuji tkaničky. Už asi po padesáté. I mně tu něco nesedí. A záhy zjišťuji, co to je.

Při návratu z kleku do stoje se přede mnou zčistajasna objeví nějaká ženská. Leknu se tak, až málem upustím lucernu. I Rory hlasitě vyjekne. „Jejda, já jsem vás asi vylekala,“ spustí neznámá. „Vy jste mě asi neviděly, že? Moc se omlovám. Ale ani nevíte, jak vás ráda potkávám. Už tu bloudím pár hodin. Vyrazila jsem si na houby a teď nemůžu najít cestu zpátky.“

Prohlížím si postavu před sebou. Bodejť bychom ji viděly, když je celá v černém. Jen ve vlasech má úzký bílý pramen. Tipuji ji tak na čtyřicet, možná i víc. Přirovnala bych ji k čarodějnici z jedné mudlovské pohádky. Jen bradavice na nose a vypadané zuby jí chybí. Tak na houby... A kde má košík?

„Můžu jít tedy s vámi?“ ptá se a sladce se usmívá. V duchu přemítám, jestli tu nemá poblíž chaloupku, kde by nás strčila do pece.
„Vy určitě studujete v Bradavicích, že ano?“ Ani nečeká na naši odpověď a už pokračuje: „No tam jsem taky studovala. To byly krásný časy.“
A tak se vydáváme dál s podivnou ženskou v doprovodu. Celou dobu básní o svém mládí v Bradavicích.
„Slyšela jsem, že Zmijozel má novou kolejní. Jakpak se jmenuje?“ vyzvídá na nás.
„Ked Looben,“ odpoví Rory neochotně.
„Vážně? A kdo tam učí Obranu proti černé magii?“
„Pan profesor Kilahim. A v které že jste to byla koleji?“ vyzvídám pro změnu zase já.
„U zelených, zlatíčko, u zelených,“ odpoví medovým hlasem.
Aha...
„A ještě je tam ten otravný školník s tou svojí vypelíchanou kočkou, co hlídá hradní bránu?“

Její otázky se mi přestávají zamlouvat. Co je jí po tom? Mrknu na Rory. I ta je očividně nesvá. Asi bychom se měly té podivné černé ženské co nejdříve zbavit.
Naštěstí nemusíme vymýšlet složitý plán úniku. Řešení se najde samo.

A to v podobě pana Raukowicze, který se tu najednou objeví i s celou svou skupinou v patách. Světlo jejich luceren jsme neměly možnost zahlédnout, protože je kryla jakási stěna z kamenů, která se tu vzala neznámo odkud.
„A takhle tedy můžete potkat...“ vykládá průvodce a zarazí se v půli věty, když nás spatří před sebou.
„Co tady děláte?“ zajímá ho. Očividně je překvapený, že nás má před sebou a ne za sebou.
Rozhlížím se zmateně kolem sebe. Ženská je pryč. Jen jakási černá kočka s bílým pruhem mezi ušima se otírá Rory o nohy.

„My jsme se byly vyčůrat,“ napadne mě, když nás průvodce stále provrtává pohledem.
„Holky hloupý! A to jste mi to nemohly říct? Co kdyby vás tady něco sežralo?“ rozohní se pan Raukowicz. Očividně se musí hodně ovládat, aby nám nedal pár facek.
„Mazejte se zařadit!“ zaburácí, až nadskočím.
Poslušně se začleňujeme mezi ostatní. Ti na nás koukají, jako by nás viděli prvně.

Náš průvodce je natolik rozčílený, že se obrací na cestu nazpátek a nasadí takové tempo, že mu skupina sotva stačí.
„Tak vám díky,“ pronese k nám kdosi otráveně, zřejmě roztrpčen z nečekaného ukončení výpravy.

Ani jedné z nás to nevadí. Jsme rády, že jsme se zbavily podivné ženštiny i černé kočky. Celou cestu zpět mlčíme. V hlavě nám koluje spousta otázek.

Promluvíme až po návratu, kdy obě míříme do Velké síně na večeři.
„Myslíš si to co já?“ šeptne ke mě Rory. Ani nečeká, co já na to, a pokračuje: „Byla zvěromág, že jo? Proměňuje se v kočku. A to jak se pořád ptala na hrad a tak. Možná bychom to měly někomu říct!“
Souhlasím s ní. Má to ovšem jeden háček. Vypravily jsme se do Zakázaného lesa samy a to se asi dotyčnému, kterému se svěříme s prožitou příhodou, nebude líbit.
„Myslím, že nemáme na vybranou. Budem to muset říct a nějak to zamaskovat. Kdyby se něco stalo a provalilo se, že jsme o tom nikomu neřekly, asi by to byl větší průšvih.“

A tak se místo večeře vydáváme za naším kolejním ředitelem. Sira Werewolfa nacházíme v jeho pracovně za obrovskou horou pergamenů. Na jídlo asi nemá čas. Naše vyprávění ho zaujme natolik, že přestane cosi psát, upřeně nás sleduje a se zaujetím ohryzává brk.
„Žena s bílým pruhem ve vlasech? Opravdu? Jste si jisté?“ zajímá se. Asi ví, o koho se jedná.
Najednou začne hledat něco v knihách ve své knihovně. Za jeho zády po sobě s Rory pokukujeme. Co nejdřív bychom chtěly odtud zmizet.
„Dobrá, dobrá,“ pokračuje pan řídící, aniž by se k nám otočil. „Ještě se budu muset zeptat pana Raukowicze na nějaké podrobnosti. Můžete jít.“

A jéje!
„No... To asi nepůjde. On ji totiž neviděl,“ řeknu ochraptěle. Úplně mi vyschlo v krku.
Má odpověď zaujme pana profesora natolik, že se k nám překvapeně od knihovny otočí i s knihou v ruce.
„Jakto?“
„My jsme si byly odskočit,“ odpovím a cítím, jak rudnu. Lhaní mi nikdy moc nešlo. Každý to na mě hned pozná. V lese to asi nebylo vidět, ale teď cítím, jak mi hoří tváře.
„Aha,“ odvětí sir Werewolf. Moje zčervenání si zřejmě vysvětluje stydlivostí. Pak nás propustí.

Urychleně opouštíme jeho pracovnu.
Ale tak velké štěstí nás merlinužel nepotká. Ve dveřích totiž vrazíme do pana Raukowicze.
Tentokrát zaskočen není. Popadne nás obě za límec a táhne nás zpátky ke stolu našeho ředitele.
„Tyhlety holky byly v lese, aniž bych si je odškrtl ve svém seznamu na začátku výpravy,“ vychrlí na Werewolfa. Ten si okamžitě spočítá, kolik je jedna a jedna.

A tak musíme s pravdou ven. Neodvažuji se pohlédnout na kolejního ředitele, sleduji vzorek jeho nádherného koberce u svých nohou a vrývám si jej do paměti. Majitel vzorkovaného koberce je hodně rozčílený. To je zlý, myslím si v duchu a nadávám si, že jsem do toho zatáhla i Rory.

Po čtvrthodinovém výslechu a půlhodinovém kázání se obě vypotácíme roztřeseně ven. Na večeři už jaksi není chuť. Mlčky se vracíme do společenské místnosti a jen s popřáním „brou...“ každá zapadne do svého pokoje.

A jak trávíme následující slunečnou neděli? Místo výletu do Prasinek s kamarády škrábeme na sáhodlouhý pergamen „Lež má krátké nohy“ a „Do Zakázaného lesa vstupuji jen za doprovodu oprávněné osoby“. Už ani nevím kolikrát. Dále utíráme prach v knihovně našeho ředitele a leštíme kolejní pohár. A abychom si užily i paprsky sluníčka, odebéřeme se odpoledne na rozsáhlé školní pozemky a hrabeme tam listí.

Do postele padám naprosto zničená a navíc bez napsaných úkolů. Hřeje mě však dobrý pocit, že jsem zachránila náš hrad před jistě jistoucí pohromou.

To se mi potvrzuje hned pár dní nato, kdy v knihovně v oddělení s omezeným přístupem, kde se nacházím z ryze studijních důvodů, přicházím celé té záhadě s černou ženou na stopu.

V zaprášené knize Satanské učení v průběhu dějin nacházím totiž obrázek, při jehož shlédnutí mi dotyčná kniha málem vypadne z ruky. Při jakémsi mně neznámém obřadu, který vypadá dost hrůzostrašně, je zde zachycena společnice z naší výpravy. Vím to zcela určitě, protože ji prozrazuje bílý proužek ve vlasech. Začtu se do textu a zjisťuju, že dotyčná osoba se jmenuje Nina Vendellin Maggin. Pak už zbývá jen prolistovat jiné knihy ve stejném regálu a hned vím zase o něco víc. Tahleta Nina opravdu byla studentkou naší zmijozelské koleje. Studovala tu však jen pouho pouhé tři roky. Byla totiž vyloučena za praktikování podivných rituálů a dokonce podezřívána z toho, že zapříčinila zmizení své spolužačky.

Vypadá to, že jsme měly s Rory zase jednou pořádné štěstí. Ještě že jsem si místo sladkostí do taštičky přes rameno vložila svůj čtyřlístek pro štěstí. Kdo ví, jak by to bez něj dopadlo.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář