Z akvamarínového deníku IV

Konečně první opravdový zápas famfrpálové sezony a hned proti profesorům. To tu ještě nebylo! Ještě že můžu být u toho.

sobota 23. října

Dnes konečně nastal velký den plný zavařených košťat, boulí a natržených hábitů. Dnes totiž bude první zápas a hned proti profesorům. To se musíme ukázat a pořádně jim to natřít. Chachá....

Lezu z postele celá natěšená. Jů, venku je nádherně, modrá obloha, sluníčko svítí o sto šest. Vypadá to, že dokonce ani nefouká. Podmínky pro zápas naprosto ideální. I já se cítím skvěle. Dnes je určitě porazíme.

Při vylézání z peřin zavadím o budík na nočním stolku vedle postele. S hlasitým bouchnutím sletí dolů na zem. Při jeho zvedání okem mrknu na ciferník. Krám jeden, zase ukazuje špatně. Tiká? Ale jo. Tak co mu zas přelétlo přes nos, že nefunguje tak, jak má?

Ze skříně vytáhnu náhradní budík. Pro jistotu mám dva. Tenhle taky ukazuje jedenáct. Cože?

JEDENÁCT?

Celý pokoj se se mnou zhoupne. Prošvihla jsem začátek zápasu! Okamžitě mi docvakne, co to pro mě znamená. Jednoznačně a bezpodmínečně jsem dcera smrti. Lilien mě zabije. Ještě mě večer nabádala, abych přišla včas.

Nemá cenu se zdržovat brečením nad rozlitým mlékem. Je třeba jednat. Musím co nejrychleji na hřiště, děj se, co děj. Hážu na sebe famfrpálový dres, helmu a brýle, obouvám boty. Kde mám chrániče? Prolezu celý pokoj, ale chrániče nikde. No nic, půjdu bez nich. Ještě koště a už vybíhám z pokojíku jako raketa.

Chodba ke kolejce, která bývá většina plná, je prázdná. Nikde ani noha. Musím si pohnout. Na schodech do kolejky se mi však můj Zefyr připlete pod nohy. Namísto spořádaného seběhnutí schodů na nich předvádím kotouly a přemety, za které by se nemusel stydět ani mudlovský cirkusák. Naštěstí i tady je pusto. Jinak by to byl dobrý trapas.

Hrabu se na nohy. Auu, moje ruka. Zaujímá podivný úhel vůči mému tělu. Snažím se ji dostat do patřičné pozice, ale projede mnou taková bolest, že toho raději hned nechám.

Mám to ale pech! To se může stát jen mně! Místo toho, abych si ruku zlomila při nějakém jistě obdivném zákroku nebo manévru při famfrpálu, tak si ji zlomím na obyčejných schodech.

Ach jo.

Ale ještě nemusí být nic zmařeno. Musím na ošetřovnu. Tam budou mít určitě nějaký lektvar, který to okamžitě spraví.

Co nejrychleji se snažím přesunout na ošetřovnu. Zdravou rukou si přidržuju ruku zlomenou, co kdyby mi ještě upadla, a Zefyra přidržujíc v podpaží táhnu za sebou. Nezasvěcený by asi namítl, že připomínám trolla. Naštěstí tu nejsou žádní diváci válející se smíchy po zemi, všichni jsou venku na hřišti.

Do ošetřovny dorazím zpocená, ruka pekelně bolí, dres se mi lepí nepříjemně na tělo. Ale místo madam te Tiby mě přivítá pan Samael Raukowicz. V momentě, kdy mě pozná, začne mu cukat koutek oka.

„Slečna Madisson, podívejme. Snad jste se nevypravila opět do Zakázaného lesa?“

Asi má na mysli naše poslední setkání. Místo pozdravu se zmůžu jen na zavrtění hlavou.

„To vás tak zřídil potlouk?“ zpozoruje mou ruku. „Ale koště jste mohla nechat na hřišti.“

Raději mu ani nevysvětluji, že na hřiště jsem ještě ani nestihla dorazit. „A kde je madam te Tiba?“ zajímám se.

„No přece také na hřišti. To jste ji neviděla? Snad nemáte i otřes mozku? Vzal jsem to za ni.“

Nezbývá mi než doufat, že má pan Raukowicz zdravotnické znalosti. Asi zpozoroval mou nejistotu, protože mě okamžitě začne ujišťovat, že mi samozřejmě hned pomůže. Přesune se ke skříňce s všemožnými lahvičkami a něco tam hledá.

„Á tady to je! Zlomranhojič. “

V ruce drží flakónek s žlutou tekutinou. Podá mi ho a nabádá mě, abych to vypila na jeden lok. Připravuju se na odpornou chuť a už teď mi naskakuje po celém těle husí kůže. Lektvar mě však překvapí příjemnou nasládlou chutí. Po celém těle se mi rozlije příjemný pocit. Cítím se jako v oblacích. Celý svět je najednou nádherně barevný. Jen ruka mě nepříjemně pobolívá, ale to je v pohodě. To zvládnu. Vznáším se ke dveřím. Dnešek je dnem výhry. U dveří mě však kdosi ztahuje zpátky.

„No počkejte? Jak se cítíte?“ zajímá se pan Raukowicz a podezřele sleduje můj nablblý výraz, který se mi usadil na tváři.

„Krásně!“ odvětím. Nic mě nemůže zastavit. Musím na hřiště. Všechny je tam poválcuju. Vyhrajem!

„A co vaše ruka?“ sleduje mou ruku, která stále zaujímá podivnou pozici.

„Hehe,“ zasměju se vesele. „Krásně odstává, že? Tím budu srážet protihráče.“

Pan Raukowicz zbledne. „Já vám dal špatný lektvar. Můj ty Merline! To je nadělení! To byl určitě ten na posilnění nervů. Já si je pletl už ve škole.“

Mě to však naprosto nemůže rozhodit. Cítím se skvěle. Už chytám za kliku a otvírám dveře. Musím přece na hřiště.

„Nikam!“ chytne mě. „V tomto stavu nemůžete na hřiště. Dojdu pro madam te Tibu. A vy zůstanete tu a budete odpočívat.“

Tak to v žádném případě. Já musím jít hrát! Jsem v bezvadné formě a budu sedět tady na ošetřovně. To určitě...

Jenže pan Raukowicz je rychlejší. Předběhne mě a než se stačím vzpamatovat, zabouchne mi dveře před nosem a zamkne.

„Okamžitě otevřete!“ křičím a lomcuji klikou. „Musím jít hrát! Slyšíte?“

Nic.

To se mi snad zdá. On mě tu normálně zamkl. Mě, nejlepší hráčku týmu. Musím se dostat na hřiště. Vždyť oni na mě čekají!

Sebevědomí mi opravdu nechybí. Alespoň teď ne.

Rozhlížím se po místnosti a hledám další možný únikový východ. Jiné dveře tady nejsou, okna jsou moc vysoko. Hůlku tady samozřejmě nemám, zůstala ležet na nočním stolku.

Do oka mi padne krb. No jasně. Tudy povede má cesta! Naštěstí uhlíky už jsou vyhaslé, cesta je teoreticky volná. Jak se ale narvat do krbu, když mi přečnívá ruka? Budu ji muset dostat k tělu! A co koště? To se ještě může hodit.

Nabírám sílu, abych zlomenou ruku dostala do jiného úhlu, než zaujímá teď. Jeden, dva, tři, teď! Bolestí mi skáčou před očima hvězdičky a fialové kruhy.

Ano! Fialová! Barva protihráčů! Lektvar očividně ještě zabírá.

Vlezu do krbu. Světlo nad hlavou je pekelně daleko. Neva, aspoň se rozcvičím a zahřeju před zápasem! Zády se opřu o jednu stěnu krbu, nohami o druhou, Zefyra přidržuju ve volné zdravé ruce. Tradá vzhůru!

Posunuju se rychlostí několika centimetrů za hodinu. S takovou tu budu do rána! Ale žádnou jinou možnost nemám, a tak mi nezbývá, než makat a ignorovat narůstající bolest v levé paži. Taky jsem si mohla zlomit pravou, aspoň bych večer nemusela psát tu hromadu úkolů, která v pokoji netrpělivě čeká na můj návrat.

Po nekonečné černé cestě za sluncem se konečně dostanu na střechu. Z nepohodlné komínové polohy v pravém úhlu mám problém dostat se zase do stoje vzpřímeného. No konečně vypadám jako jedenáctileté dítě a ne jako babička s houserem.

Téda, to je výška. Při pohledu dolů ze střechy se mi zatočí hlava. Je pravda, že se mi to stává někdy i při famfrpálu, ale zatím se mi to dařilo docela dobře skrývat. Hráč se strachem z výšky – to se dnes ve famfrpálu moc nenosí.

Teď bych se měla dostat dolů. Ano, už vidím hřiště. Ještě že mám s sebou koště.

Moje koště! Až teď zjišťuju, že z mého milovaného Zefyra mám Zefyry dva. Cestou komínem se mi ho úspěšně podařilo zlomit.

Je mi do breku. Lektvar evidentně přestává působit. Co si jen počnu? Sama samotinká na obrovské střeše hradu. Tady mě nikdo hledat nebude. Už vidím ty titulky v Denním věštci: „Jedenáctiletá Yasmin Mia Madisson zmizelela beze stopy ze školní ošetřovny“ a „Ani po deseti letech pohřešování se studentka Bradavic ještě stále nenašla“. A já mezitím budu kysnout pěkně na střeše, v létě, v zimě, ve vichru a dešti.

Po tvářích mi tečou horké slzy. S rozostřeným pohledem prohledávám kapsy, jestli nenajdu alespoň zavírací nožík. Jistý mudlovský seriálový hrdina s ním dokázal zázraky.

Zázrak se stal. Nenacházím nožík, ale mé kouzelné párátko. Nejraději bych si nafackovala. Nemohlo mě to napadnout už dole v ošetřovně před zavřenými dveřmi? Mohla jsem si ušetřit tu namáhavou cestu komínem.

Teď ještě abych si vzpomněla, jak je ta formule na opravování věcí. Remulus? Remus? Recito? Recreo? Reformo?

Před očima mi poskakují písmenka R, ale ne a ne si vzpomenout na tu správnou formulku.

„Heuréka!“ právě se mi rozsvítilo. „Reparo!“ zamířím párátkem na koště a to se v cukuletu slepí do jednoho kousku.

Nasednu na Zefyra a pustím se dolů ze střechy. Musím letět opatrně, protože se můžu přidržovat jen jednou rukou.

A už jsem na hřišti. Ale kde jsou všichni? Hřiště je liduprázdné, ve vzduchu se nemihne ani jedno koště. To už skončili? Jen jakási postavička se ke mně obezřetně blíží. Vždyť je to Lilien. Ale co dělá? Proč vytahuje hůlku?

„Mdloby na tebe!“ křikne a paprsek světla z hůlky mě mine jen o vlásek.

„Co blbneš?“ namítám a couvám co nejdál od modré kapitánky. Sice jsem prošvihla zápas, ale to mě nemusí hned omračovat!

„Jé, Yasmin! To jsi ty?“ sklápí překvapeně hůlku. „Vůbec jsem tě nepoznala... Kde jsi vymetala komíny?“

Jak trefné!

Najednou se však Lilienino chování změní. „Kdes byla, prosím tě?“ rozzuřeně mě pleská šátkem, který měla uvázaný u krku. „Prohráli jsme!“ Rukama si chráním hlavu. Chuděra, potřebovala by žlutý lektvar na nervy.

„Co máš s rukou?“ zarazí se v půli pohybu.

„Jsem si ji zlomila, no... V kolejce na schodech, když jsem běžela na zápas.“

Není třeba zdůrazňovat hodinu oné události.

„A pak mě pan Raukowicz zavřel na ošetřovně a já se ven drápala komínem,“ líčím jí moje dnešní strasti.

„Chuďátko, to jsem nevěděla,“ vezme mě už smířlivě kolem ramen. „Tak pojď, půjdem na ošetřovnu.“

*

A tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Samozřejmě všechno kromě výsledku zápasu. Lilien mě nepřizabila, nezůstala jsem trčet na střeše a zlomenou ruku mi vyléčila madam te Tiba, tentokrát už správným lektvarem. Byl pěkně hnusný!

Jen ta kopa úkolů v mém pokoji se nezmenšila po mém návratu ani o kousíček.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář