„Bradavická čtyřka byla fraška,“ tvrdí primuska Havraspáru
Seděl jsem takhle jeden večer ve svém křesle v kolejní místnosti, koukal do krbu, ve kterém tancovaly plameny. Byl docela klid a jedním z mála zvuků, které jsem slyšel, bylo škrábání brků po pergamenu. Z podvečerního rozjímání s lahví máslového ležáku mě vyrošil klepot zobáku na okenici.
Zvedl jsem se tedy z křesla a ve svém novém županu jsem otevřel okno neznámé sovičce, která okamžitě přelétla k mému křeslu a hodila na něj malý balíček. Hlasitě zahoukala a oknem zase vylétla pryč. Zavřel jsem rychle okno, ledový vzduch přeci jen nebyl moc příjemný.
Vzal jsem balíček a posadil jsem se zpátky do svého měkkého křesla. Z balíčku na mě svítil dřevěný štítek s logem zásilkové agentury Fofrem. Roztrhal jsem balící papír, jak už to dělávám, a z krabičky na mne vypadl úhledně srolovaný pergamen a k němu jemně přivázaný jedovatě zelený rychlobrk. Oči se mi rozzářily a já jsem rychle prošmátral zbytek krabičky, zda nenajdu nějaký vzkaz. Bohužel - v balíčku byl pouze dárek.
***
***
V tom okamžiku mě do zátylku nakopla moje stará známá. Múza. Trochu to bolelo, ale to byla jen velmi malá daň za inspiraci. Před krbem, s knihou v ruce a opřená o mé křeslo, pospávala Larrie, moje primuska. Napadlo mě, že bych mohl svůj nový novinářský set použít právě na rozhovor s ní. Možná právě proto, že je známá svými nekonečně dlouhými proslovy a nepochyboval jsem o tom, že dlouhé odpovědi jsou tou pravou zkouškou pro můj nový brk.
Trochu jsem se zavrtěl, abych Larrie nenápadně probudil a ona jen něco zamumlala a ještě více objala svou knihu.
"Larrie, vstávej, uděláme rozhovor." Vzbudil jsem ji trochu nešetrně. Chvíli na mě koukala jak na **** (nevěřícně, pozn.red.), ale potom si uvědomila, že bude slavná a k rozhovoru svolila.
***
***
Lusknul jsem tedy prsty a pergamen i brk se připravily. Brk několikrát zakmital ve vzduchu, asi z radosti z psaní, nevím. Jaký by byl svět bez malicherností, pomyslel jsem si.
„Chtěl bych se trochu prohrabat historií. Mudlovské povinnosti si vyžádaly, abys jeden celý školní rok odcestovala do země ledové, Mrazákolandu. Nezajímají mě detaily, spíš zkušenost. Co ti dal a co ti vzal pobyt v Mrazákolandu?“ zeptal jsem se, trochu krkolomně, ale tak, pochopila to.
Larrie hluboce zívla. "Hmm..." To byl vcelku věrný začátek odpovědi, pomyslel jsem si. To už ale v ruce Larrie byla lahev ležáku a dlouze si lokla. „To je těžká otázka... Pobyt v Mrazákolandu se na mě rozhodně nezvratně podepsal a dělá ze mě člověka, kterým jsem dneska. Když jsem odcházela, bylo to i z důvodu jakéhosi odpočinku a ujasnění svojí existence na Hogwarts. Mrazák mi dal ten vhled do toho, že ne, bez Hogwarts vážně nemám 'kvalitnější život'.“ Trochu se ušklíbla. „A díky Mrazáku si dnes dovedu mnohem lépe vážit toho, že tady na Hogwarts mohu být, umím víc ocenit přínos, který mi dávají. Co mi vzal...“ Následovala chvíle odmlky a Larrie vypadala trochu zamyšleně. „Vzal mi iluze. Dokázal mi, že život na Hogwarts plyne jako voda a pět měsíců mimo hru člověka vhodí do velké mezery. Dokázal mi, že všichni jsme nahraditelní a že stačí chvilka, kdy jste pryč, a už se zapisujete do historie, která se těžko pamatuje. Nebylo úplně lehké se s tím vším vyrovnat, ale jsem ráda, že tu Mrazákovou zkušenost mám.“ Během odpovědi si Larrie pořád hrála s huňatými fousky na koberci. Zato můj rychlobrk byl ve svém živlu, protože ta rychlost, kterou kmital po pergamenu, byla neuvěřitelná.
***
***
Pro to jsem měl pochopení. Trochu jsem si promasíroval zátylek, který mi začal nepatrně opuchat, a pokračoval jsem v otázkách. „Odpočinek ti určitě prospěl, však jsi potom vyhrála celoškolní klání Sedmiboj. Letos je čas Bradavické čtyřky, ale na to teď nemysleme. Co kdyby se letos konal další ročník Sedmiboje a ty jsi měla možnost vybrat všech pět zástupců, jejichž jména by jsi vhodila do poháru. Kteří modří by to byli?“
Zvuk, který Larrie vydala, byl... přinejmenším zvláštní. Kdybych ho měl charakterizovat nějakým citoslovcem, dozajista by to bylo "uchecht". „Tak naprosto jednoznačně vím o třech. Madidess, protože neznám nikoho tak báječně trhlého a protože její podání úkolů by bylo originální, neotřelé a sympaticky vtipné. Pak Katelyn, protože je neskutečně talentovaná mnoha směry a protože každé její vypracování by bylo řádně promyšlené a vychytané. A Isabella, protože už tam měla být posledně a nezadařilo se jí a protože je to baba šikovná a málokde najdeš takhle nadanou literátku. Z jejích úkolů by se podle mě porota posadila na zadek. Věřím, že Madi, Is a Katelýna by neodmítly účast.“ Larrie se chvíli zamýšlela, tak jsem ji trochu popostrčil. „A ty další dva kandidáti?“ Larrie pokývala hlavou, že jakože ví. „To už je složitější,“ nezakrývala pochybnosti. „Moji pětici doplňují ideálně Evelina a Yasmin, ale mám ten dojem, že by nám nominaci hodily na hlavu. Nicméně do ideální pětky mi svými schopnostmi zapadají a měly by vysokou šanci umístit se velmi dobře.“
***
(Zleva: Madidess Leevian, Katelyn Auster, Isabella Anne Swan, Evelina van Eyck, Yasmin Mia Madisson)
***
To holky určitě potěší, až to budou číst. Ale napadla mne ještě doplňující otázka... „Věříš, že by jedna z nich dovedla pokračovat v tradici a vyhrát i další ročník Sedmiboje? Jedno je zatím jasné - na každého dalšího modrého v Sedmiboji bude nesmírný tlak vzhledem k minulosti. Myslíš, že by to některá z nich zvládla až do konce?“
„Myslím, že potenciál k dosažení vítězství má všech pět holek, které jsem jmenovala. Tlak bude velký, pravda, už teď to nebylo zrovna dvakrát lehké... Vím, že chceš slyšet jméno další vítězky,“ pousmála se na mě Larrie a trochu pokrčila rameny. „Nedokážu ti ho ale teď asi dát, protože to nezáleží jen na tom, jaké mají holky schopnosti, ale 
také na jejich soupeřích a na tom, jaké budou ony mít kolem sebe zázemí. Například já si stojím za tím, že bez podpory svých nejbližších na Hogwarts bych jen těžko mohla zvítězit. Havraspár je samozřejmě podpoří, ale důležité je to, aby měly také někoho, u koho budou moct nadávat a brečet, až to nepůjde, s kým budou sdílet úspěchy i neúspěchy.“ Larrie se krátce zamyslela a ještě s úsměvem dodala.„Nevím, co bude za dva roky při dalším Sedmiboji, ale v tuhle pětici vkládám v tuhle chvíli veškerou svou důvěru.“
Dost Sedmiboje, rozhodl jsem se. Další otázka se však týkala podobné soutěže. „No, a potom tu máme další soutěž - Bradavickou čtyřku, která by se dle tradice měla konat příští školní rok. Zatím to ale nevypadá, že by se konala. Ale co se vlastně stalo v té minulé, že jste nevyhrály?“
Zdálo se mi, že jí po obličeji přeběhl temný stín. Její odpověď mi však dokázala, že to nebylo pouze zdání. Larrie se trochu ušklíbla. „Minulá Bradavická čtyřka byla celá taková prapodivná, když to hezky zaobalím. Když budu arogantní a dám průchod té frustraci, tak prostě řeknu, že Havraspár měl tehdy příliš chytrá vypracování na to, aby byl doceněn a vyhrál.“ V očích se Larrie trochu zablýsklo. „Byly tam dva zlomové úkoly, na kterých jsme si s holkami (Emma, Janel, Phill) nabily zobáky. První měl jednoznačné zadání jedné strany A4, které jsme dodržely a zvítězil tým, který požadavky zadání nedodržel. Úsilí, které jsme vrazily do nápaditého vypracování, nad kterým bylo třeba se zamyslet, padlo vniveč,“ dodala s kyselým úsměvem.
***
***
„Mnohem větší frustrací byl ale druhý zlomový úkol, který jsme pojaly celkově jako metaforu, byl geniálně promyšlený, ale porota se opět odmítla nad ním řádně zamyslet a bylo nám řečeno, že vypracování je příliš 'inťošské'. Tady jsme ztratily body, které byly k vítězství potřeba.“ Teď už nebylo pochyb, že je v ráně. Vzápětí ale rezignovaně rozhodila ruce. „Nicméně to byla škola a při vypracovávání Sedmiboje jsem už věděla, že na nějaké důmyslně ukryté symboly a jinotaje se v takových soutěžích prostě nehraje. Ale B4 byla zklamáním, už proto, že se kvůli ní a hodnocení poroty strhla nehorázná zvířecí rvačka na úvodce hradu, kde se hádali všichni od známých firem až po největší představitele Hogwarts. Moc tomu nenapomohla mizerná organizace. A pak samozřejmě ten vtíravý dojem 'hlavně aby Havraspár nevyhrál', protože modří prostě na tento typ soutěží jsou talentovaní a do té doby nebyli poražení. Takže chápu, že pak ostatní koleje zahřálo, když se mohlo psát o 'zboření iluzí o neporazitelnosti Havraspáru',“ dodá usměvavě s jasnou narážkou na mediální hysterii v té době.
„No, To je řečeno... vcelku od podlahy, díky za upřímnost,“ usměju se a můj rychlobrk se taky zatetelí radostí. „Zůstaneme ještě ale u soutěžních klání. Opět bylo skoro každoroční tradicí, že byla vypsána nějaká velká kolejní soutěž, například Muzeum, Ročenka či Nejlepší kolejní časopis. Tyto soutěže dávaly roku další náboj, nebylo to ono jednomyslné "jediné, co se dá vyhrát, je pohár" a také to nebylo pouze o bodech. Jaký názor máš na to, že byly tyto soutěže zrušeny a taky na to, že byly zrušeny hlavně proto, že soutěžící nechtěli respektovat rozhodnutí nezávislých porot a neuměli přijímat i prohru?“
Už v průběhu otázky Larrie pokyvovala hlavou na souhlas. „Ano, tohle mě mrzí hodně. Prvně tedy...“ zarazí se a nadechne na odpověď. „...vůbec se Nimovi nedivím, že po poslední aféře kolem Muzea Hogwarts se rozhodl mezikolejní soutěže zrušit, protože ufňukané dětinské scény, které tam předváděl ublížený Zmijozel, zvedaly žaludek všem přítomným. Zkazilo to tu atmosféru mezikolejek, jejichž prvotním účelem bylo - přesně - dělat víc než jen pohár, zpestřit školní rok a především - sblížit kolej. To se dělo, ale nechuť, kterou vyvolávaly rozbroje mezi kolejemi, to hezké prostě přebily. Mrzí mě, že se na hradě prostě už neumíme chovat kolegiálně, protože tyhle soutěže tady chybí.“ Larrie skloní hlavu a cucne si znovu ze skoro prázdné lahve ležáku. „Havraspár si jejich vypracování vždycky hrozně užil, a to do takové míry, že se od příštího roku chystáme na vytváření kolejních děl, které byly předmětem těchto soutěží, ale sami bez toho, aby nám to znechucovala přehnaná rivalita mezi kolejemi. Nechceme přijít o tu jedinečnou možnost stmelení koleje tvorbou takového díla.“ Už se chystám na další otázku, ale Larrie mě ještě zarazí a dodává. „Je škoda, že už to nemůže být v rámci mezikolejek, protože to tomu dávalo ještě větší jiskru, ale když se prostě neumíme chovat, nemá to smysl; to by o nějakém jiskření nemohla být řeč.“
Popravdě, také doufám, že se podobných soutěží v budoucnu ještě dočkáme. Pojďme ale k dalšímu tématu, a tím je studium na naší škole. „Máš za sebou NKÚ. Ještě dva roky a po složení OVCÍ si budeš vybírat, kudy se tvá kouzelnická kariéra bude ubírat dál. Už máš představu, co bys chtěla dělat?“
Z výrazu tváře jsem poznal, že jsem se trefil do černého. Tato otázka udělala Larrie radost a s rozzářeným obličejem se jala odpovídání. „Představu mám poměrně jasnou. Budu doufat, že za dva roky se v přecpané sborovně ještě najde místo na jednu Larstonovou. Profesorská dráha by mě bavila, protože nabízí další možnost zaangažování do dění hradu, vyzkoušela bych si něco nového a hlavně mám tolik nápadů a moje múza je v tomhle směru nato
lik kreativní, že si prostě věřím, že v takové profesi bych se našla. Žel, tohle vážně nestojí jen na mně, ale zejména na madame Elle, jak zhodnotí moje schopnosti, a na sborovně, jestli by byla ochotna do svých útrob vpašovat ještě jedno vyštudované trdlo.“
„A myslíš, že při tvé aktivní povaze bude pouhá profesořina stačit?“ Při té představě jsem se musel nenuceně usmát.
„Mno... Když nad tím tak uvažuji, tak po čase nejspíš ne. Pokud bych byla přijatá, tak bych se zezačátku vyřádila na novém pojetí svých předmětů, na které mám fakt spousty námětů. Ale dovedu si představit, že po vší té organizaci v koleji spojenou s předmětováním by mi to po čase možná bylo málo...“ zamyslí se dál. „Nicméně z toho, co teď profesoři mohou vykonávat nad rámec profesury, tedy správy různých odvětví hradu, mě vážně nic neláká. Budu ošklivě postrádat Corvinus a doufám, že mě modří nechají do něj i nadále psát, abych si to aspoň takhle mohla trochu vynahradit.“
„To zní, že bys chtěla pokračovat v novinařině. Bude tvá cesta pokračovat až do Denního věštce? Nebo by ses pokusila o nějaký nový, třeba méně bulvární a více kouzelnický, časopis?“ Poslední otázka, naznačím, a Larrie mi přikývne. A na chvíli se zamyslí nad odpovědí.
***
***
„Do Denního věštce... neříkám, že se mu budu i nadále vyhýbat, sem tam bych tam třeba článek napsala, ale víc bych se v něm angažovat asi nechtěla. To je píseček mistra Orionise, který si na něm hraje velice pěkně a zručně a navíc je to spíš takový pískový hrad, který člověku může snadno spadnout na hlavu a musí se v něm pohybovat lidi, kteří jsou schopni kolos těchto rozměrů táhnout,“ vyjádří pochvalu směrem k šéfredaktorovi Denního věštce a pokračuje. „Co se týče nějakého nového plátku... Je to lákavá představa, ale sama bych na to být nemohla. Začátky jsou nejtěžší, trh s kouzelnickým tiskem je už teď docela nacpaný a vydobýt si na něm uznávané místo s novým plátkem bez tradice není nic snadného. Ale neříkám, že bych to nechtěla zkusit.“
Po dokončení otázky potřesu hlavou a nechám brk ještě chvíli psát mé myšlenky. Larrie očividně zaujal nápad plátku, protože po chvíli trhání koberce ještě dodává. „Takové periodikum by se mohlo líbit.“ V ten moment bych mohl pokračovat ještě dalšími otázkami, ale myslím, že je dobré pro dnešek tento rozhovor ukončit a můžeme se k této otázce třeba vrátit někdy v budoucnosti. Očividně už má ale představu toho, jak by takový plátek měl vypadat.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: John WerewolfVydáno: 1/2011
