Z akvamarínového deníku V

Můj první rok na Hogwarts se blíží pomalu ke konci. Tak rychle to uteklo. Ale není čas nad poklidným rozjímáním nad šálkem skořicového latte. Přede mnou je totiž poslední víkend školní výuky a tedy poslední možnost vypracovat záverečné eseje.

sobota 15. ledna

Konečně sobota! Jeden z mých dvou nejoblíbenějších dnů v týdnu. Jen kdyby ho nekazilo to, že bude pracovní. Poslední víkend a já nemám ještě ani čárku ani v jedné z mých čtyř esejí. Ne že bych byla takový lenoch... No dobře, jsem lenoch. Prostě se mi nechtělo.

Vylezu z postele a ještě v pyžamu se posadím ke svému psacímu stolku, kde v jedné velké nepřehledné hromadě najdu zadání jednotlivých prací. Nejdřív asi Literární seminář. Do ruky vezmu brk. Nejhorší je začátek, pomyslím si a snažím se nažhavit mozek. Vezmu druhé zadání. Zase nic. Pokračuju dál až ke svému čtvrtému předmětu, kterým je Barvokouzlení. Za dvacet minut, které jsem strávila přemýšlením, vypadají pergameny přede mnou stále nehorázně prázdně.

Náhle se mi vybaví rčení mé milované bábinky, že den se má začít až po snídani. To je ono, vždyť já ještě nejedla. Rychle na sebe nahážu oblečení, přes rameno hodím tašku s potřebným náčiním na vypracovávání prací a zamířím do Velké síně.

Ještě ani nestihnu pořádně zasednout k modrému stolu a pustit se do jídla, když se přiřítí i studenti ostatních našich kolejí a Velkou síní se začíná rozléhat hovor točící se jen a jen kolem esejí.

„Už zítra!“

„To nedám.“

„Ještě osm esejí!

„Nevíš, jak se řekne latinsky hnědá a oranžová?“

„Né, zlomil jsem si hůlku!“

Kukuřičné lupínky, které jsem si vybrala z široké nabídky snídaně, mi jaksi uvázly v krku. Asi nemám hlad. Přesunu se do kolejky, v tak časnou hodinu tam ještě nikdo nebude.

Jen otevřu dveře do místnosti, dostanu šok, jak je tam narváno. Modrá kam se podívám. Křesílka u plápolajícího ohně v krbu jsou obsazená, polštářky ležící běžně na křeslech jsou roztroušeny po zemi a taktéž plně obsazeny. Hustota zamodření se snad ani nedá spočítat, jak je vysoká.

Mé „ahoj“ se ztratí v modrošumu. Larrie obložená pergameny není ani pořádně vidět, v té mase lidu zahlédnu Shar, Katie, Lilien, Brian a Mad – všechny cosi zuřivě píší na papír před sebou. Začínám pociťovat mírnou nervozitu. Asi bych taky měla začít. Nejsem sama, koho se zmocňuje esejový amok. Connie kolem pobíhá s prachovkou v ruce a utírá vše, co jí přijde pod ruku – krbovou římsu, poháry, Larriiny pergameny, Sedmero... Míjím Nicolette, která mě zastaví v půli cesty k uvolněnému polštáři u krbu.

„Hele Yas, že nemám bílý oči, že ne?“

Nechápavě si ji prohlížím. Cože?

Korunu tomu všemu dodává Linn, která honí Evelinu s velkým lízátkem v ruce a se slovy: „Tady. A teď už mě, prosím tě, nežer!“ se jí ho snaží vnutit.

Je tady na mě moc živo. Musím pryč. Knihovna! Ano, to je to správné místo pro psaní esejí.

Přivítá mě příjemné teplo a ticho. Je tu sice také plno, ale aspoň klid. Pozdravím paní knihovnici sedící za svým stolkem se zelenou lampou a vydám se k regálům s knihami. Nejdřív si něco nastuduju, třeba se mi to potom bude psát lépe.

Vybrala jsem si pořádnou kupičku knih, do které jsem chtěla nahlédnout. Dračí poezie, Jak na příběhy, Drak a člověk I. - Anatomie dračího těla, Magičtí tvorové kouzelného světa, Povídky z luhů a hájů, Kouzla od A do Z a nakonec něco lehčího na čtení v podobě Lektvarů. Málem jsem všechny knihy ani neposbírala. Ale byla jsem ráda, že je tu vše, na co se chci podívat.

Zamířím k nejbližšímu stolu obtěžkána knihami. Posadím se a hned nahlédlu do první knihy. Nedalo mi to, abych se nepodívala do všech. Chvilku jsem si četla tu, pak zase tam. Úplně jsem zapomněla na čas. Tolik informací... Jů, tady jsem objevila něco zajímavého.

Ani jsem nezpozorovala, jak mi čas utíká. Lektvary mě zaujaly, vrátila jsem se k regálu, že si půjčím ještě nějakou knihu s touto tematikou. Úplně vzadu ležela zaprášená knížka bez štítku.

Donesla jsem si ji zpět k mému místu a chtěla jí otevřít, že se podívám na její název. Místo názvu se zčistajasna objevila velikánská ruka přímo uprostřed stránky, chytla mě za límec a vtáhla mě dovnitř knihy.

Co se to děje?

Místo knihovny stojím v jakési místnosti, všude se povalují všemožné krámy různých tvarů a rozměrů. Místnost je docela velká, jen s jediným střešním oknem. Přesně uprostřed stojí stůl. No, spíše spousta malých stolků sestavených dohromady, na kterém je jakási aparatura sestávající z mnoha skleniček, rourek, hadiček, kahánků a odměrných válců. To je asi nějaká laboratoř!

Za jednou baňatou lahvičkou spatřím velikánské oko a to oko si mě prohlíží. Úplně nadskočím, jak se leknu, když se ozve: „Cože? Holka? Já chtěl kluka!“

Hlas patří k tomu oku a to oko patří nějakému staříkovi oblečeném do ušpiněného děravého kouzelnického hábitu. Stařík má úplně šedé vlasy, kozí bradku stejné barvy, podivný knír, obrovský křivý frňák, žluté zuby a hlas jak lodní zvon.

„Holka? Já chtěl kluka!“ opakuje kouzelník a za skleněnou sestavou se narovná.

„Já jsem tu asi omylem,“ zakoktám a couvám zpátky co nejdál od dědka.

„Ono to vcelku až tak nevadí. Kluk nebo holka, to je jedno.“

Dědula drží v ruce skleněnou baňku s tekutinou. Zálibně se podívá na obsah a pak na mě. Cosi si brebtá pod vousy, pořádně mu nerozumím. Zaslechnu jen slova lektvar a vlkodlak. A už míří ke mě.

„Tohleto vypiješ, potřebuju něco vyzkoušet!“

Tak to ani náhodou! Nebudu nikomu dělat pokusného králíka! Musím odtud. Vystartuju ke dveřím, popadnu kliku a pořádně jí zacloumám. Ale ne... Je zamčeno!

„Odtud se nedostaneš, holčičko,“ zařechtá dědek jako kůň a míří ke mně.

Krve by se ve mě nedořezal. Naštěstí nohy mě poslouchat nepřestaly. Prosmíknu se kolem kouzelníka zpátky do místnosti. Ale kudy ven? Shazuju za sebou krámy, co stojí okolo, abych mémo pronásledovatele zpomalila. To ho jen rozčílí.

„Pomóc! Pomozte mi!“ volám z plným plic.

Dědulu to jen rozveselí. Zřejmě tu nikdo v blízkosti není. Začínám být zoufalá. Srdce cítím až v krku, těžce se mi dýchá, mám strašný strach. Co jsem komu udělala, vždyť jsem ještě ani pořádně nezačala studovat. Chci se dožít NKÚ a OVCÍ. Je mi do breku. Panika čiší z každičkého centimetru mého těla.

Vrhnu se pod stůl, rychle pryč od toho maniaka.

„Maminkó, maminko!“ křičím z plných plic a po tvářích mi stékají slzy.

A už mě drží, už mě táhne ven.

„Nechte mě, pusť mě! Já nechci být vlkodlak. Já jsem jen malá holka, teprve prvačka! Dejte mi pokoj!“ rvu se s ním jak o život.

„Slečno Madisson, co to tady vyvádíte? Okamžitě přesťaňte křičet jak pavián a vylezte!“ Paní knihovnice, profesorka Honorová, mě tahá zpod stolu. Všude poválené knížky, které jsem si sem donesla z regálů.

Žádná laboratoř. Žádný dědula. Školní knihovna! Asi se mi to zdálo, uleví se mi.

Mé ulehčení však netrvá dlouho. Celý výjev sleduje několik studentů starších ročníků, kteří tu poklidně studují v knihách a teď z toho mají druhé Vánoce. Smíchy se popadají za břicho a ukazují si na mě. I paní knihovnice se na mě dívá, jako kdybych spadla z hrušky.

Zrudnu. To je ostuda! Takové divadlo!

Cosi vybrebtnu, asi pozdrav, otočím se na patě a snažím se co nejdřív zmizet. Jako naschvál ještě u dveří zakopnu o práh a natáhnu se jak dlouhá tak široká na podlahu. To už mí diváci nevyddží a s ryčením se válí smíchy po zemi.

Na nic nečekám, zvednu se rychle do stoje a upaluju, už abych byla pryč. Zastavím se až v mém pokoji.

*

Celou zbylou sobotu mi trvá, než se odvážím vyjít z pokoje. Mám tudíž dostatek času přemýšlet o tom, jak rychle jsem mohla ukončit svá studia, i když to byl jen sen. Ten šok má i druhé pozitivum. Moje múza se probrala z dlouhého spánku a konečně je schopná ukázat se v celé své kráse.

Úderem půlnoci leží na stole mé čtyři závěrečné eseje, s kterými jsem naprosto spokojená.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář