I světy se dělí
Dívka seděla na obrubníku. Plakala. Měla slepené vlasy a roztrhané zelené šaty. Byla jí zima, a tak se rozhodla jít. Narazila na nějakou uličku, chtěla do ní vejít a také vešla a šla pořád dál. Ta dálka se pořád prodlužovala, jako by ani konec neměla. Mladá dívenka šla, v očích slzy, které jí tekly po tváři. V dáli a ještě dál se ozýval zvuk. Jakoby štěkot psa. Ale ba ne; slyšela vytí na měsíc. Že by tam někde vyl vlk? Když to dívka uslyšela, nejraději by utekla, ale nohy ji vedly až k tomu, nohy se nezastavily. Co se asi děje? To je její otázkou, která koluje v její v hluboké hlavě, která je stejně dlouhá jako ta ulice před ní.
Došla až k samotné zdi, která byla několik metrů vysoká, před ní naskládané bedny. Och, co to asi je? Další myšlenka ji proplouvá hlavou. Kde je ten vlk, který tu vyl? Copak její hlava slyší jenom představivost? Otázek bylo až mnoho, dívka byla vysílená, měla žízeň, byla slabá, chtěla spát... Chtěla konečně už zavřít oči.
U vysokých beden našla nějaké místečko, postavila z beden jakousi stěnu, zalezla za ni a dolů si lehla na odpadky. Chtěla spát, a tak spala. Ale co ten zápach? Tady měla spát? Vstala, shodila bedny a chtěla přeskočit zeď. Věřila, že za tou zdí bude nový svět, jenže ta zeď byla vysoká. Vylézt na takovou zeď, to by musela být několik metrů vysoká. Ale najednou... co najednou? Vzala bednu a stavěla schody. Schody, ve které věřila. Věřila, že povedou do dobrého světa. Ty schody z krabic vypadaly jako schody do nebe. Do nebe, kde najde klid.
Jenže ona chtěla ještě žít. Když vyšla po schodech nahoru, zeď byla ještě vysoko. Na zemi stálo několik posledních krabic, avšak proč nedokončit práci, kterou začala. Nevěděla, jestli slézt nebo skočit a padnout do spánku. Jenže ona nechtěla skončit. Měla ušpinené ruce, páchla od odpadků... Její hladové bříško kručelo a kručelo, její nohy už nemohly ani chodit. Jenže ona přeci jenom chtěla dál, chtěla a chtěla, a proto šla a poskládala krabice. Další a další. Ale co to, zanedlouho už na zemi nebyla žádná! Měsíc ještě pořád svítil. Že by tahle noc byla nekonečná? To snad ne.
Avšak ona vylezla na schody a zeď už byla pár metrů nad ní. Už jenom stačilo si stoupnout nebo skočit, přelézt zeď. Jenže co za zdí? Přeci neskočí na nějaký beton? Nebo tam na ni čekají nějaké další schody? Další otázky jí plavaly v hlavě. Pak vyskočila a chytila se zdi, pocítila velikou bolest, když jeji nohy silně nabouraly do zdi. Neměla sílu na to se udržet, ale její víra v sebe ji žduchla a ona vylezla.
A tam za zdí byl opravdu jiný svět. Dolů to nebyla překvapivě žádná výška; stačilo jenom se natáhnout a už byla na zemi. Bylo léto, bylo světlo, bylo krásné ráno. Dívka se dala na cestu na nějakou ulici. Kam ale ta ulice vede? Tento svět nezná. Že by to byl svět dobrých lidí a konečně si ji někdo vezme? Vyšla na ulici, kde foukal jemný větřík, kolem ani človíček. Prošla kolem obchodů, které byly otevřené, ale když chtěla zabočit, vyšla nějaká paní, chytila děvčátko, protože ona zrovna zakopla, vzala ji do náruče a vzala ji k sobě do domu.
Dívka spala, nevěděla, co se kolem ní točí. Cítila teplo, necítila svůj zápach, byla čistá a na sobě měla zelené šaty. Když se probudila, na stole ji čekalo jídlo. Potom, když ji paní spatřila, běžela k ní a hned jí začala říkat, jak ji potkala. Dívka se usmívala. V hlavě jí kolovala otázka, že by našla nový život? Konečně už není v takovém světě. Ona chce zapomenout a žít dobrý život, který právě teď začíná.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Brianag Mac CoileáinVydáno: 5/2011
