Jak jsem se dopotápěl až k horké čokoládě

V posledních týdnech jsem si samozřejmě jako všichni ostatní všiml, že je Dívčí umývárna vyplavená. Na chodbách bylo slyšet zoufalé nářky na téma, že nemůžou nakreslit pravotočné prase, protože ho voda ihned smyje, a že šém prostě zdí prohodit nejde...

A to nebylo vše. Kolikrát jsem zahlédl od hlavy k patě zmáchaného studenta, jak si vykračuje chodbou z umývárny a okusuje mrkev či jablko. A od jiných jsem zase slýchal nářky na to, že se do kuchyně nedá dostat a musí trpět hlady nebo pojídat pouze fazolky.

Rozhodl jsem se tedy, jako investigativní a dobrodružně laděný novinář, že tuto záhadu prozkoumám. Přípravy nebyly složité - pod hábit jsem si navlékl své modré plavky podle nejnovější loňské francouzské módy a odvážně (a nutno dodat, že naboso) jsem se vydal cestou ke školní kuchyni.

***

***

Po několika minutách chůze jsem si poprvé smočil nohy - nic vážného, to jen první vlna z umývárny dosáhla až sem. Nikdy jsem tu ale nebyl bez svých žlutých holínek, a proto jsem neměl ani tušení, jak je ta voda ledová! Ale ne, řekl jsem si. Musíš to vydržet, Johne. Hezky česky a bez pomocných kouzel. Zatnul jsem tedy drkotající se zuby a odvážně pokračoval dál.

***

***

Chvíli nato jsem už věšel hábit na vyviklaný hřebíček ve stěně a hodnou chvíli zíral na průzračnou hladinu  v umývárně. Bez delšího přemýšlení jsem se hluboce nadechl a skočil do vody.

Teda, nevím, jestli víte, jaké to je, ale pokud jste někdy měli sprchu v ledové vodě, tak asi víte, o čem mluvím. Ta bolest byla neuvěřitelná. Máchnul jsem nohama, máchnul rukama. Míjel jsem zajímavé bílé obrazce vykreslené rozpuštěnou křídou. Občas tam plavalo něco, co jsem raději nechtěl identifikovat. Přesto jsem se po chvilce rychlého plavání dostal až ke známé zdi s obrazy. Po paměti jsem pohladil tamhle hrušku, tadyhle bonbon a kousek ode mě se ve zdi objevil malý otvor, do kterého jsem okamžitě vletěl.

Na vlně jsem se doplácal až ke skřítkům. Ti měli okamžitě, očividně už zvyklí na tyto podivně mokré návštěvy, připravenou zahřátou deku a to už přede mnou poskakoval ten nejmenší z nich a na svém tácku mi nabízel něco, co neuvěřitelně dobře vonělo a z čehož šel neodolatelný dým. Důvěřivě jsem vzal horký šálek do rozklepaných dlaní a upil jsem. Tělem se mi okamžitě rozlila vlna hřejícnosti a na jazyku mi začaly tančit příjemné plamínky. Takovou věc ale dokáže jen jediná věc na světe - čerstvě připravená horká čokoláda.

***

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář