Případ podivného vozíku

Každý na našem hradě už určitě někdy zavítal do Godrikova Dolu. Je to malebné místo, které určitě stojí za návštěvu. Můžete se vykoupat v jezeře, posedět u čaje s vaším milovaným profesorem nebo poklábosit s lidičkami, kteří se do Bradavic teprve chystají. Na začátku vaší cesty však musíte podstoupit jízdu podivným vozíkem ještě podivnějším tunelem a to je to, co bude hlavním tématem mého článku.

Zas tu byl jeden z těch otravných upršených dnů, kterých v poslední době stále přibývá. S neveselými myšlenkami, zda zas mozkomorové neopustili Azkaban jako za vlády Vy-víte-koho, jsem se toulala hradem a hledala nějaké zabavení. Málokdy se mi stává, že bych se nudila. I tentokrát jsem samozřejmě dostala nápad co s načatým odpolednem. Udělám si výlet do Godrikova Dolu. Není nad procházku v dešti kolem jezera. Navlékla jsem si pláštěnku a gumokecky a už jsem stála vedle hradního sklepení, kde lze nastoupit do godrikovského vozíku. Do tmavé dálky vidím jen černý kamenný tunel s úzkou kolejnicí. V duchu se ptám, proč musím jet tím strašidelným tunelem. Neexistuje příjemnější cesta, jak se dostat z bodu A do bodu B?

Accio vozík.

A už je tu. To zvláštní vachrlaté vozítko. Když se na něj dívám, nevypadá moc bytelně. Obezřetně nastupuji do vozíku a v okamžiku dosednutí se dá do pohybu. No, spíš do letu. Stěny tunely se nebezpečně míhají kolem, ani je nestačím registrovat. Co ale k mé hrůze postřehnu hned, je, že se moje dívčí ručky, kterými se křečovitě držím, abych nevypadla, změnily v cosi velkého a chlupatého a vůbec ne mého. Jízda se nekonečně vleče, žaludek mi v břiše poskakuje.

Konečně cíl! Vozík mě vyplivne, tvrdě přistanu na matičce zemi a po vozíku není už vidu ani slechu. Ujede mi jedno nepěkné ryze mudlovské slovo, ale náladu mi značně zvýší zjištění, že podivné tlapy zmizely a zas vlastním své ruce.

Jízda ztřeštěným vagónkem mi leží v hlavě celou dobu, co se toulám Godrikovým Dolem. Při zpáteční cestě domů si ho pozorně prohlížím. Tohle asi lidské ruce nevyrobily. Těžko říct, z jakého materiálu je vyrobený, vůbec mi není povědomý. A podivně se leskne, jako by byl… Ne, to není možné!

Každopádně už vím, kam se půjdu zeptat, co je ten vozík zač. Mým cílem je Gringottova banka.

*

Nejistě vstoupím dovnitř a hnedle mám srdce až v krku. Cítím na sobě pohledy asi deseti skřetů, kteří sedí za vysokými stoly a cosi sepisují.

„Dobrý den,“ pozdravím hlasitěji, než bych chtěla, a přistoupím k tomu, který je mi nejblíže.

Jeho kukuč se mi vůbec nelíbí, ale co naplat, už se nedá couvnout.

„Já, já, já jsem Yasmin Mia Madisson a studuju v Bradavicích a chtěla bych vás požádat, jestli byste mi nemohl odpovědět na několik otázek,“ vykoktám ze sebe.

Srdce mi bije jak o závod, vytáhnu zápisník a modrobrk a už se chystám položit skřetovi další otázku, když mě předběhne.

„Ale podívejme se, slečna Madisson!“ zaškaredí se na mně, až mi ztuhne úsměv. „Vy se o své konto moc nestaráte. Peníze se v něm moc neohřejí, co?!“

„No, ano,“ přisvědčím neochotně. „Víte, já píšu článek do školního časopisu a moc by mě zajímalo něco více o vozíku, kterým jezdíme do Godrikova Dolu.“

„S takovým počínáním nikdy nebudete mít žádný majetek, slečno Madisson,“ přeslechne mou otázku a na chvíli se zasní. „Zlato je to nejcennější, co máme!“

„Takže předpokládám, že vozík zakoupila škola od vás, že ano?“ snažím se ho ignorovat první otázkou.

„My si vážíme kouzelníků, kteří nám své zlato svěřují do úschovy, jestli mi rozumíte!“ pohlédne na mě a úplně mě zpraží pohledem.

„Můžete se spolehnout, že jakmile se mi dostane nějaký ten srpec do rukou, hned ho pošlu na konto,“ mrknu na něj šibalsky. „A teď mi, prosím, odpovězte na mou otázku.“

Skřet se vypne v celé své výšce, což mi v té chvíli nepřipadá vůbec komické, a jeho hlas zní neuvěřitelně ledově: „Ale já se nebavím o srpcích, slečno! Naši banku zajímají jen galeony a čisté zlato. Ani jedno z toho se ve vašem trezoru neobjevilo, co byl zřízen.“ Polije mě horko. „A teď mě omluvte, mám důležitější práci, než se bavit s vámi.“

Teda, taková nehoráznost, vře to ve mně. Skřet jeden… …nevychovanej! Otočím se na podpatku a zamířím k východu. Co si to dovoluje?! V dálce uslyším řev draka a raději přidám do kroku. Toto je opravdu strašné místo pro chudého studenta. Uklidním se až v modré kolejce, kde si mé mlčenlivost a nerudnosti všimnou havránci. Díky nim se zase brzy uklidním a zapomenu na ten hrozný zážitek v bance i na vozík do Godrikova dolu.

Gringottovic banka po zavírací době

*

A když jsme u toho vozíku, zde je několik dobrých rad, které sestavili havraspárští. Jsou myšlené hlavně pro nováčky před jejich první jízdou, ale myslím, že se hodí všem obyvatelům hradu. Nikde jsem totiž nenašla bezpečnostní pokyny pro jízdu vozíkem, a ani jsem neviděla, že by se někde pořádal kurz vozíkoškoly.

***

Těm z vás, kteří jsou odvážnější a bohatší, než jsem já, a které zajímá nevyřešená otázka vozítka z Godrikova Dolu, doporučuju návštěvu již zmiňované banky. Podle mě přesně tam leží „zakopaný pes“. A když už tam budete, pozdravujte ode mne toho příjemného pána u třetí přepážky a že mu přeju pohodový den.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář