Nicolette: „ta-bez-úchylky“

Tichá, ale spolehlivá. Překvapivě není řeč o zbrani, nýbrž o havrance, jejíž jméno je s kolejí úzce spjato, jak pro samotný Havraspár, tak i pro širší veřejnost. Nicolette Marique Leroy je s elegancí a ctí nositelkou stříbrného odznaku, věrnou modrou duší a od letošního června jednou z oceněných Odznakem Roweny z Havraspáru. A také se o ní šeptem proslýchá, že je skoro až neobvykle normální a netrpí žádnou úchylkou. Tak se na ni podívejme!

Nejspíš chtělo nějakou tu odvahu vybrat si úžasnou Nicolette jako osobu, kterou chci předvést vám všem, kteří o to stojíte. Protože i ona je neobyčejná a téměř slovy nepopsatelná, vyzařuje z ní osobité kouzlo a člověka jako Nicolette nepotkáte zrovna každý den.

V Havraspáru se vyskytuje opravdu mnoho obdivuhodných charakterů, talentovaných duší a safírově oddaných. Ale někdo nás musí vést, někdo musí zářit o něco více, být vyvolený k tomu bdít nad svou kolejí. A Nicolette je snad předurčena právě k tomuto údělu, věříme v to a následujeme ji s nadšením. Chtěla bych, aby mohla v tomto vidět více než článek, vyťukaný nemotornými prsty jedné docela nepatrné havraspárské studentky. Abych dokázala vytvořit jakýsi Nicolettin koutek, něco, co zůstane nejen v tom archivu, který má Corvinus Declaratio, ale také v tom, který je uvnitř našich hlav, a snad možná i srdcí. Je mi ctí, že můžu zrovna o ní psát a doufám, že to bude hodné její osobnosti.

***

Byl už pravý čas začít. Vyzbrojila jsem se vším, co je třeba, a vypravila se zdržovat svou spolužačku od práce. Velmi nenápadně jsem Nicolette přepadla a drze si ukradla kus jejího času. Ona samozřejmě tvrdila, že jí to vůbec nevadí a byla úžasně ochotná – což je u ní prostě běžné. Krb vzplál, brk se připravil ke startu a Nicolette se, v rámci možností, pohodlně usadila. Snažím se na kamarádku usmívat a přes pergamen se na ni zvídavě zahledím.

„Zdravím tě, Nicol! Tak nějak se ke mně doneslo, že jsi normální (vzhledem k havraspárskému původu překvapující a lehce absurdní). Zaměřila jsem hned svůj první dotaz právě na toto téma, jelikož mě zajímá, co je na tom pravdy. Jak se k tomu ty sama stavíš? Máš jiný názor nebo souhlasíš - a pokud myslíš, že máš přece jen nějakou tu úchylku, jaká to je?"

Nicolette je stále přívětivá, ale nejsem si v danou chvíli jistá, jestli ji má otázka dvakrát potěšila. „Ahoj, Morgan,“ oplatí mi pozdrav a nejistě se usměje. „Nesnáším posuzování sebe sama, ale dobře,“ zasměje se. „Já o sobě tvrdím, že jsem normální, avšak ostatní to komentují tak, že jediná já jsem mezi havrany ta "nenormální = bez úchylky". Nevím, která z těchto možností je ta správná. Ten, co nějakou úchylku má, a že Havraspár má hodně "úchylných" lidí, tak řekne, že on je normální a já ne.“ Já i Nicol se pousmějeme nad tou absurditou, ale už dychtím po pokračování odpovědi. „Já naopak tvrdím, že normální jsem. S největší pravděpodobností záleží na úhlu pohledu,“ pokrčí rameny a zazubí se, „vždycky se musí na někoho ta nenormálnost hodit a v tomto případě se to raději hodí na jednotlivce než na většinu. No, jinak si nejsem vědoma toho, že bych ulítávala nějak extrémně na nějakých věcech, takže bych řekla, že žádnou úchylku nemám,“ shrne svou odpověď Nicolette a na závěr se na mě usměje a ač mi tedy trochu překazila plány s velkým odhalením jejího dosud neobjeveného kostlivce ve skříni – kterého tam možná vážně má, někteří v Havraspáru jsou opravdu... nápadití – musím se na ni usmívat též.

Zhluboka se nadechnu a za pochodu vymýšlím svou další otázku: „Uznáváme tě tedy za nenormálně normální,“ zazubím se vesele. „Dám ti teď takovou lehčí otázku, ať se moc neděsíš hned zezačátku. Z čeho ze života ve zdech hradu máš vlastně nějvětší požitek? Tedy, co tě ze všeho těší nejvíc? Máš specifickou oblíbenou činnost nebo máš ráda právě ten celek, který tvoří vše dohromady?"

Nicolette se otázka možná nezdá tak lehká jako mně. „No, tak to děkuji,“ rozesměje se. „No, těžko říct. Ono záleží na tom, co se zrovna děje, ale bezpochyby to bude Havraspár, ve kterém zažívám nejhezčí okamžiky na hradě. Havraspárská kolejka, kde se věčně spamuje. To má pak člověk co dělat, aby dočetl těch několik stránek, když se mu to pořád posouvá,“ usměje se a mně je úplně jasné, o čem Nicol mluví. „Ráda dělám cokoliv pro Havraspár, teda myslím, že aspoň něco málo dělám,“ směje se a trochu rozpačitě klopí pohled. Nicolettina skromnost občas nezná mezí. Všichni víme, že dělá mnohem více než „něco málo“! Nicolette je velmi aktivní a schopná a pro Havraspár je jedině přínosem. „Samozřejmě mám ráda hrad celý, jen některé jeho části víc, jiné míň. Většinou mám ráda tu část, kde se točí alespoň jeden havraspárský.“

"To je krásná odpověď, se kterou se dokážu ztotožnit,“ usměji se na svou oběť. „Dobře víme, že jsi za to, co děláš pro svou kolej, byla oceněna, a to Odznakem Roweny z Havraspáru! Můžeme ho nyní vidět, jak se skví u tvých nohou. Jaké to bylo, zasloužit si tuto cenu? Čekala jsi to - třeba i jen trochu, nebo to pro tebe bylo absolutní šokující překvapení?" Nicolette má v tomto zjevně velmi jasno a hned ze sebe bez váhání chrlí odpověď.

„Bylo to pro mě velké překvapení. Přišla mi sova, ve které mi byl od Havraspáru poslán Odznak Roweny a následně, když jsem přečetla sovu, tak se objevila vývěska, na které Larrie psala, za co jsem si ho zasloužila a přidávám se tak k ostatním držitelkám tohoto ocenění. Je to pro mě čest, že jsem dostala toto ocenění, i když stále pochybuji o tom, že jsem si ho zasloužila, ale věřím rozhodnutí Larrie a sira kolejního, že by mi ho nedávali jen tak. A ocenění jsem vážně nečekala, byl to šok a druhý šok přišel tehdy, když Lili napsala článek. To přišla druhá várka slz.“ Nicolette mě obdaří širokým úsměvem.

Samozřejmě, bylo to docela nedávno, kdy jsme hromadně Nicolette gratulovali k tomuto úspěchu. A že je Nicol v současné době skvělou osobou víme, ale jaké byly začátky této safírové hvězdy? Já u toho být nemohla, ale věřím, že je Nicolette na sklerózu ještě mladá a ráda mi něco málo poví. Zadívám se na ní, vyptávám se na tu pradávnou historii a Nicolette mi odpovídá s nostalgickým úsměvem: „To už je let, co jsem poprvé vkročila na hrad, takže se musím rozpomenout,“ zamyslí se a upírá zrak kamsi do dáli. „V první řadě, když jsem vstoupila na hrad, jsem ještě pořád byla překvapená, že jsem se na Hogwarts dostala, ale později překvapenost nahradilo nadšení, ale i zmatek, nervozita... Hrad mě zaujal, patřila jsem mezi první várku letních nováčků, takže jsem měla dost času hrad prozkoumat před začátkem roku,“ usmívá se. „První kroky bych asi označila za chaotické, zábavné, odhodlané, ale zároveň hodně nervózní, a to proto, že jsem toužila se dostat do Havraspáru a bála jsem se okamžiku, kdy si na hlavu nasadím klobouk a on by řekl jinou kolej. Na nic konkrétního se moc nepamatuji, ale pocity mi utkvěly v paměti.“ Vskutku už je to nějaký ten pátek, takže Nicolette nemůžeme nic zazlívat.

Před malou chvílí jsem z Nicol tahala její minulost. A teď bych chtěla vědět, jak vlastně vidí svou budoucnost. „Zajímalo by mě, kde se vidíš za pár let. Chtěla bys být profesorkou; a co rozšiřující studium, plánuješ ho? Máš už jasno, nebo si necháváš čas na rozmyšlenou?" Nicolette zamyšleně kýve hlavou a rozvážně odpovídá.

„Docela složitá otázka, protože jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Avšak nikdy jsem nechtěla být profesorkou, ale kdo ví, až přijde ten správný čas na konečné rozhodování, třeba se pokusím dostat do profesorského sboru. Spíš jsem přemýšlela nad průvodkyní, ale nevím, jestli by přicházely nápady na výpravy. Zatím to vidím na rozšiřující studium. Z Havraspáru se mi nechce a snad by mě havrani ještě nějaký rok navíc strpěli,“ říká s nesmělým úsměvem. „Každopádně nad tím budu přemýšlet tehdy, kdy budu mít za sebou OVCE,“ zasměje se a je vidět, že v tomto má Nicol jasno.

*

*

„Jak už jsme zmiňovali výše - a i bez toho to snad každý dobře ví - reprezentuješ barvy bronzu a safíru jako jedna z prefektek. Mířila jsi k tomu; přemýšlela jsi o tom vůbec? Jaké to bylo, když ti byl odznak nabídnut? Váhala jsi nad přijetím nebo ti bylo jasné, že tohle je ono, že je to ta správná cesta, jakou chceš Havraspáru pomáhat?"

„K odznaku jsem nikdy nemířila, stejně tak jako k zasedačce. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že bych byla prefektka. Byla jsem spokojená tam, kde jsem byla, a ráda jsem dělala věci pro kolej, takže mi byla nabídnuta zasedačka. Potom si mě sir kolejní s Larrie zavolali k sobě na kobereček, kde mi nabídku sdělili. Byl to šok a neměla jsem slova, nevěděla jsem, zdali jsem ta pravá a neudělám Havraspáru akorát ostudu, nebo něco nepokazím. Ale taky jsem si řekla, že pokud to nezkusím, tak se nabídka opakovat nebude a já si dokážu, že nejsem neschopná a dokážu se na péčku chovat přijatelně. Když do mě vedení vložilo důvěru, nechtěla jsem je zklamat,“ pousměje se a já znovu obdivuji, s jakou pokorou Nicolette všechno bere. A já jsem si jistá, že Nicolette byla správnou volbou.

„Další věc, která mě zajímá – tvůj největší RPG zážitek?“ Dychtivě se zahledím do Nicolettiny tváře a poslouchám s napětím.

„Nevím, jestli mám nějaký oblíbený, ale každý zážitek byl jiný, takže byl výjimečný. Nejvíce se mi asi vryl do paměti kolejní večírek, který jsem pořádala spolu s Thas na závěr školního roku. Ten si pamatuji asi nejvíc proto, že jsem ho pomáhala tvořit. Jinak jsem ráda za všechny zážitky, které mám z kolejních akcí," zazubí se.

„A asi poslední otázka: Je něco, co bys na sobě vyzdvihla? Nadání, vlastnost, skutek? Opovaž se říct, že nic, vím, že tvoje sebevědomí je někde hluboko pod zemí, ale přeci, zamysli se dobře,“ snažím se Nicol podnítit k troše zdravého úsudku a sebevědomí.

„Ehm, tuhle otázku nelze přeskočit?" zašklebí se lehce popudlivě. „Pokud se pořádně zamyslím, tak ehm... nic? Tahle otázka mě vážně zaskočila. Ale pokusím se zmínit vlastnosti, které myslím, že mám. Řekla bych, že jsem kamarádská, aspoň trochu spolehlivá a zodpovědná a chm... vyzdvihla bych asi modrá?" usměje se a šeptem doufá, že havranům nedělá ostudu. Celá Nicolette...

***

Tak jste to viděli... Pokud se tímto skromným nahlédnutím do Nicolina nitra nějak pozměnil pohled na ni, doufám, že jen v tom dobrém. Dle mého názoru nezbývá než si přát a doufat, aby byl Havraspár a vůbec celý hrad obohacen více takovými lidmi. Osobami, které chtějí pomáhat a to i bez postranních či sobeckých úmyslů, které nejvíce září právě proto, že se o to za každou cenu nesnaží, a které my všichni potřebujeme.

Nicolinu povahu a působení v Havraspáru nám ještě laskavě vylíčil i sir kolejní, John Werewolf. Jaký je tedy jeho názor na Nicolette?

John Werewolf: Nicol je takový na první pohled tichý človíček, trochu taková zamlklá. Ale pokud se dostane mezi známé lidi, tak mám pocit, že trochu pookřeje a určitě bych pro charakterizaci nepoužil slovo "zamlklá". To je aspoň moje osobní zkušenost s ní. Jsem rád, že jsme Nicol nabídli stříbrný odznak, a hlavně, že ho sama přijala. Je o ní známé, že si často moc nevěří, ale čas ukazuje, že Nicol je osoba na svém místě. A s Larrie a Katelyn se výborně doplňují. Své vedení koleje můžu jen vynachválit a jsem rád, že jsme se sešli všichni i na letňáku a mohli tak probrat kolejní záležitosti i mezi osmi očima *usměje se* Byla to zase nová zkušenost a já se jen utvrdil v tom, že jsme s Larrie vybrali vedení koleje dobře.

Přeji Nicolette mnoho štěstí a úspěchů do dalších dnů!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář