Larrie: všudypřítomná vlezka

Snad na rovinu můžeme říct, že ji všichni známe. Ačkoli ji nepotkáte ve Velké síni, jak tam pobíhá a nadšeně se se všemi zdraví, stejně ji znáte. Její jméno nepochybně patří k těm, u jejichž vyslovení se vám zatají dech a tělem vám projede alespoň troška respektu, obdivu či úcty. Ale proč? Je složité vysvětlit to v pouhém článku, ale i tak jsme se pokusili shrnout vám to všechno do sedmi safírových bodů.

1. Věčná duše Havraspáru

Leckterý nováček jistě někdy zabloudí do „Správy školy“, aby se dočetl, kdo to naši školu vlastně opatruje.

A právě tam narazíte na Larriino jméno poprvé. Na safírovém hábitu se jí už dlouhou dobu leskne zlatý odznak, odznak primusky Havraspáru.

Snad každý havraspárský bude souhlasit, když řekneme, že je to funkce více než zasloužená. Naše primuska pro kolej dělá první poslední od samého počátku. Stejně jako mnoho ostatních si prošla vzestupem přes zasedačku, kolejního pokladníka i stříbrný odznak, aby se dostala do těchto zlatých výšin. Nyní je duší současného Havraspáru, je legenda.

Není velkým tajemstvím, že právě Larrie po své pauze v mrazáku dokázala vzkřísit Corvina Declaratio a se stejnou slávou spočívá v jejím náručí i dodnes. Náš kolejní plátek opatruje s láskou, a tak není divu, že je jedním z nejkvalitnějších a nejčtenějších vůbec a stal se takovým kolejním miláčkem.

Ale nebyl to jen Corvinus, na čem Larr pracovala. Spolu s Corvinem totiž zažilo svůj opětovný vzestup také naše Sedmero, jedna z ryze havraspárských tradic. To Larrie se sirem kolejním po svém boku vytvořila Starouška, Corva, Worona, Hrabana, Hremma, Ouzela i Vrana a pro nás všechny sepsala jejich příběh, který se dodnes nachází v havraspárské knihovně.

Tím ovšem havraspárské tradice z jejího pera zdaleka nekončí. Někteří havraspárští studenti, kteří se zaregistrovali v Zimě či Létě 2011, si mohou také pamatovat svůj nováčkovský večírek. Cesta katakombami, veršované seznámení s péčky, sir mávající kadidlem a hlavně křest a Rowenina přísaha, jimiž každý nováček začíná svou dlouholetou pouť Havraspárem – to vše je rovněž z talentované hlavy naší primusky.

Ale ani to ještě není všechno, ovšem kdybychom tady měli rozepsat každou ocenitelnou věc, strávili bychom nad tím až nepřiměřeně mnoho času. Larrie celkově vymyslela spoustu skvělých kolejních soutěží, z nichž některé fungují dodnes. Právě díky ní se můžeme na každý školní rok těšit jako na rok plný zábavy a skvělé atmosféry, nikoli na vyhrocený několikaměsíční boj o pohár.

Myslím, že každému, ať už je z modré koleje nebo není, dochází, že Larrie je člověk, na kterého může být kolej opravdu hrdá. Ať už je to poctivé plnění všech primusovských povinností, tvoření množství kolejních soutěží a akcí, obdivuhodné oznamy na vývěsku nebo naše kolejní periodikum, Larrie je, byla a bude člověk, na kterého kolej jen tak nezapomene. Ovšem my bychom se teď rádi zaměřili svou první otázkou právě na to „bylo, je a bude“. Larrie je totiž v koleji už opravdu dlouho, a tak má neocenitelně mnoho zkušeností s různým vedením, různými lidmi a hlavně různou havraspárskou atmosférou. A právě proto bychom se jí na toto téma chtěli zeptat.

*

Corvinus Declaratio: Jelikož už jsi tady opravdu dlouho, a máš proto mnoho poznatků a zkušeností, dokázala bys srovnat současný Havraspár s tím v dobách dávno minulých? Změnilo se toho hodně?

Larrie Larstonová: Tohle je těžké posoudit.* zamyslí se* Odpověď by asi byla ano i ne. Ano, protože kolej utváří hlavně lidé v ní a protože skladba osazenstva Hogwarts je tak fluidní, že rok od roku se kolej trochu obmění, čímž se změní i její charakteristická tvář. V rozmezí nějakých devíti hogwartských let, která jsem strávila v Havraspáru, to je tedy změna obrovská. Zároveň ale ne, kolej se nemění. Jeho vizáž utváří velice významně i kolejní vedení se zasedačkou a myslím, že Havraspár vždy měl a bude mít takové vedení, které se bude držet zajetých tradic, bude uctívat prastaré legendy a konečně, a to zejména, bude dbát na to, aby duch Havraspáru přetrval stejný, i když jej utváří úplně jiní lidé. Vždy je potřeba přinést něco nového, stavět na dosavadních tradicích, nikdy ale na úkor vymizení základních stavebních kamenů, které byly položeny před lety.

Svým způsobem vnímám dnešní Havraspár úplně jinak než ten, do kterého jsem přišla, ale to je tím, že po svém příchodu jsem byla škvrně mezi stařešinami bez jakékoliv zodpovědnosti, a dnes jsem spíš sama brána jako ta s jednou nohou v hrobě, která cítí za kolej jakožto celek velkou zodpovědnost. *uculí se*

*

Myslím, že z takové odpovědi už všichni vidíme, ž z Larr mluví dlouhouleté zkušenosti. Ať už je jednou nohou v hrobě nebo ne, popsala nám to opravdu krásně!

***

2. Hvězda Sedmiboje

Sedmiboj, soutěž, jíž se mohou účastnit pouze tři šampioni z každé koleje, pořádaná jednou za čtyři roky. Sedm úkolů, dvanáct soutěžících a samozřejmě jen jeden jediný vítěz. Hádáte správně, že ani při této události Léta 2010 Larrie nechyběla.

Jak mnozí z vás jistě ví ze síně slávy, Larrie Larstonová je v pořadí třetí vítězkou bradavického Sedmiboje a spolu s bibi střeštěnkou a Phillipou O Connel drží tuto tradici sedmibojařského vítězství pouze v modré koleji. Už jistou dobu v ruce třímá své naleštěné putovní žezlo a nedávno byla vydána také čokoládová žabka oslavující její jméno. Mimo to si také jako výhru odnesla 100 galeonů, 777 bodů své koleji a, jak už jsem říkala na začátku, také zápis jejího jména do Síně slávy na věky věků.

Ale jak se k takové výhře dopracovala? Jednoduchá cesta to každopádně nebyla. Jako první byla samozřejmě nominována a následně slavnostně vybrána mezi soutěžící. Čekalo ji těžkých sedm úkolů, kterým musela čelit spolu s jedenácti dalšími soupeři. Ať už to byly úkoly logické, kreslící či museli soutěžící předvést svůj básnící talent, Larrie je všechny překonala a nakonec, jak už dnes víme, byla ze všech nejlepší a vyhrála.

A my bychom už se rádi zeptali na nějakou jednoduchou otázku právě k tomuto tématu. Doufejme, že jí paměť slouží stále tak dobře a ona si bude ještě něco z tak dávného klání pamatovat.

*

Corvinus Declaratio: Jistě si vzpomínáš na svou účast v Sedmibojí v Létě 2010. Povíš nám, na co přesně si vzpomínáš? Jaké zážitky nebo poznatky ti utkvěly v paměti nejvíce?

Larrie Larstonová:*vyděsí se* Vážně?! *směje se* Merline, toho je tolik! To tady všichni umřou nudou, než to vyžvaním! Ale tak zkusíme to nějak schopně. *nevinně se usměje*Asi nejvíc bych zdůraznila celkový pocit, který mi ze Sedmiboje utkvěl v hlavě. Byl to takový ten příjemný pocit odvedeného maxima. Nikdy nezapomenu losování, kdy jsem málem omdlela nervozitou a následně hrůzou při otevření papírku se svým jménem. Nezapomenu na dlouhé procházky sychravou podvečerní Anglií, kdy jsem vymýšlela děj prvního úkolu. Nezapomenu na bílého koníka, který se popásal mezi ovcemi a který dosud zůstal mým jednorožcem a inspirací pro otevírací úkol. Nezapomenu na filmy Mr. Nobody a Chloe, při kterých jsem kreslila domky do třetího úkolu. Nezapomenu na stres při čtvrtém úkolu, který jsem si jako jediný nechala na úplně poslední chvíli, protože šlo o verše, které mi nejdou. Nezapomenu na pátý úkol, který se stal mým nejoblíbenějším, pro který jsem spolkla archivy Denního věštce a na kterém jsem se vyřádila úplně nejvíce. Nezapomenu na týdenní návštěvu a turističení s madame Wejl, které předcházely šestému úkolu, a nezapomenu na úzkostlivé schovávání lektvaru pro sfingu do sedmého úkolu, za jehož aranžování a pocintaný koberec by mě maminka asi vydědila. *zakření se* A celkově asi nezapomenu na to, jak lákavě znělo vypracovávání úkolů do Sedmiboje vedle učení se na maturu, jak jsem při sbírání podkladů o jednorožcích zatáhla nespočet hodin matiky a jak jsem se po celé klání mohla těšit neutuchající podpoře všech modrých, kteří fandili z plných sil a vydrželi se mnou až do samotného konce. Měla jsem to nejlepší zázemí, které si soutěžící může přát. Nezapomenu na kolegyně Elan a Elenn, na naši kolegialitu, nezapomenu na Sedmibojařský zpravodaj s Madidess Leevian... Nezapomenu. *pousměje se*

*

Tak to vypadá, že Larrie si z událostí uplynulých více než před rokem pamatuje snad každičkou minutu! Z takového vzpomínání mám najednou pocit, jako bych tam opravdu byla, no nemyslíte?

***

3. Ohnivým pohárem zvolená reprezentantka

Myslím, že na tuto událost, Turnaj tří kouzelnických škol, si už mnozí z vás pamatují lépe než na Sedmiboj. Koneckonců, samotnému klání bylo věnováno mnohem více pozornosti než tenkrát. To proto, že tentokrát se jednalo o událost mezinárodní. Bylo to něco, co hrad spatřil úplně poprvé.

My, jakožto zástupci České republiky, jsme byli stejně jako školy ze Slovinska a Velké Británie pověřeni úkolem vybrat svého šampiona. Tentokrát ovšem nestačilo pouze vhodit jméno do poháru. Ohnivý pohár už totiž stárne a slábne, a tak má všechny jména popletená a nevěděl by, jak soudit.

A tak každý, kdo se přihlásil, musel napsat na kus pergamenu odůvodnění, proč by se měl stát šampionem. Zatímco mnozí shrnuli to nejlepší ze sebe do jedné věty, někteří se pokusili rozepsat alespoň na půl stránky. Avšak nebyla by to naše Larrie, kdyby nám všem při pohledu na její práci nevypadly málem oči z důlků. Svůj úkol totiž pojala mnohem poctivěji než
kdokoli jiný. Její esej měla celých 26 palců, ale snad nikdo by si netroufal říct, že to byla pouze kvantita, která rozhodla. S angličtinou neměla zcela viditelně nejmenší potíž, ale za tím textem bylo i něco víc. Moudrá slova, cílevědomé vyprávění i skromnost a neskývaná pokora. Není divu, že to obzvlášť nás, havraspárské, nadchlo. A nakonec Larrie svou esej udělala trochu zvláštní také tím, že na začátek i na konec vložila vlastní básničku:

„Sitting on the perch of choice

Hearing lovely magic voice

Makes me wonder what I do

Where is my next leading clue?

And how we cope with what is true?

No one knows but solely you...“

**

„Just look closer and you will find

That what I say is on my mind“

Na základě takové eseje byla Larrie vybrána jako bradavický šampión. Jejími rádci se stali Esperanza Milagrosa a Nicholas McElen a náhradnicí byla Dors Venabili.

A potom všechno začalo. Turnaj se konečně rozjel a my všichni jsme se přenášedlem přesunuli do prostor slovinské školy čar a kouzel „Virtualna Bradavičarka“ a po chvíli už byl tady i první úkol. Ve skutečnosti byl trochu jiný, než jsme očekávali a než jsme zvyklí. Narozdíl od hogwartských kreativních úkolů byl tento zaměřen na hádání hádanky, kde velkou roli hrál právě čas. Larrie v tomto úkolu skončila spolu s Helenou, šampiónkou slovinské školy, na druhém místě s poněkud smíšenými pocity.

Ani druhý úkol nebyl svým způsobem tolik odlišný. Rozhodně jsme se nedočkali nějakého tvoření nebo projevu fantazie. Šampiony čekala jedna velká osmisměrka a následně další hádanky. Mnoho z nás se domnívalo, že právě Jenny, šampionka z Hogwarts Online, to měla poněkud jednodušší, jelikož má anglické výrazy z knížek HP mnohem více zažité než my, ale s tím už šampioni měli počítat, když do turnaje vstoupili. Larrie v tomto úkolu skončila třetí, ovšem rozhodně ne bez bodu. Získala celkem úžasných 29 bodů a navzdory pořadí se za svůj výkon dočkala podpory celého hradu.

Nakonec se den sešel se dnem a Larrie čekal třetí, poslední úkol. Tak jako Harry Potter musela čelit velikému bludišti plném dalších hádanek, rébusů a skládání slov. Jakmile touto komplikovanou cestou prošla, dostala se do samého středu, kde ji čekala úplně poslední část celého turnaje, konečně kreativní. Každý z šampionů se postavil tváří v tvář Pánu zla, ale naštěstí neměl za úkol s ním bojovat, nýbrž ho obdarovat. Zatímco Jenny vytvořila Voldemortovi jeho vlastní stránky a Helena mu složila píseň, Larrie přišla s něčím mnohem magičtějším, promyšlenějším a popravdě hogovějším.

Předvedla mu rituál, který má pomoct jeho duši, jelikož se nachází uvězněná ve stavu, kdy se nemůže nikam pohnout. Není ani živá ani mrtvá, ale nedosáhla ani úplné nesmrtelnosti. A k tomu se právě rituál vázal, ale možná bude lepší, když vám místo složitého vysvětlování předložíme přímo pár úryvků z Larriiny práce.

*

„Lord Voldemort’s soul resides in the deepest darkest spot of limbo, completely trapped, unable to move forward or back. Unable to return among the living, unable to go “on” and, in a certain sense, reach immortality. They say this damnation is eternal. What they forget to say is that it is eternal, but not unable to be transmitted in between individuals. That is to say, the sinner who caused the curse does not have to be the one who carries the burden. Wonder if Lord Voldemort is the kind of guy who would accept these conditions and would be willing to go on and become immortal with the thought that others are suffering for his deeds. (;D) Oh well... No worries there.

There is only one way that can be used. A ritual. A very dark, dirty and evil ritual. One that could be used only by Lord Voldemort’s followers. The decision is made. I sigh.“

*

“As you wish. There is a ritual that will enable you to take your Master’s place. Since he made seven horcruxes during his life, his soul is cracked, completely deformed. If the soul is to pass “on”, it needs to be reunited. This is why seven wizards are needed to perform this ritual. One for each horcrux. May I?” I look at the tall Death Eater in front of me, pointing at the parchment. He hands it over to me.“

*

*

“Going there or going back

Healing broken soul, the crack,

That blackest time I have to go

Let the destroyed form back, grow.

I’m giving myself to you now

With deep honour, to you I bow

Forget the past, forget it all

To little hole of pain I crawl.”

*

Bohužel, porotci nakonec navzdory všem chválám, které pěli na kreativitu a fantazii naší primusky, neudělili tolik bodů, a tak se Larrie musela spokojit s konečným třetím místem. Ovšem, myslíte si, že by to nějak značilo, že si Larrie v turnaji nevedla dobře? To byste se hluboce mýlili. Z turnaje si odnesla obdivuhodných sto bodů a jak jsem řekla, porotci z ní byli nadšení. Ostatně na místa turnaje je stále ještě možné zavítat, takže se klidně můžete jít přesvědčit o tom, že Larrie nám na turnaji žádnou ostudu neudělala. Ale i tak by vás určitě zajímalo ohlédnutí za turnajem do samotné Larrie, pojďme se jí tedy zeptat.

*

Corvinus Declaratio: Ještě před prázdninami ses zúčastnila Turnaje tří kouzelníků, jaký z něj máš pocit teď, po pár měsících? Jsi ráda, že ses zúčastnila? Myslíš si, že ti v něčem pomohl?

Larrie Larstonová: Ajé. *zatváří se kysele* Nu, po pár měsících je můj pocit stále stejně příšerný. *nevesele se zasměje* Pocit selhání, zklamání, vzteku na sebe sama, vzteku na některé z organizačních chyb, které poničily celkový původně prestižní obraz Turnaje, a tak dále a tak dále. Ale ne, lhala bych, kdybych říkala, že šlo o dva měsíce "temna". Bavilo mě psát mou ohnivopohárovou esej. Přišlo mi úžasné setkat se s lidmi, jako jsme my sami, jen z jiných zemí a jiných školních poměrů. Byla paráda dozvědět se o tom, jak to funguje jinde. Turnaj mi rozhodně pomohl uvědomit si cenu našich Hogwarts a toho, co našemu studentovi hogwarts.cz dávají. Turnaj mi také pomohl nahlédnout pod pokličku soutěžení, které na našem hradě nemá obdoby, rozšířil mi obzory. Pomohl mi uvědomit si, jaké jsou určité formáty zadávání úkolů, pro které mám naprostou absenci buněk a v jejichž směru nemám ani špetku nadání. Poskytl mi možnost poňuchňat si milovanou angličtinu a vrátit se aspoň trochu do doby, kdy jsem s ní žila na denní bázi. Byla to taková nostalgie. A konečně - dal mi třetí úkol, na kterém jsem si mohla spravit reputaci, kde jsem se konečně mohla vyřádit, utrhnout ze řetězu, zatancovat si na své parketě a udělat v Turnaji něco, po čem nebudu mít pocit, že jsem úplně neschopná. Třetí úkol, totiž jeho kreativní část, mě prostě bavil a jen mě mrzelo, že mě tlačil čas, protože bych se bývala ráda vyblbla ještě více. *směje se* Taky bylo hrozně fajn mít po boku Espe a Nicha, člověk měl pocit, že v tom prostě není sám. Takže určitě. Odnáším si i spoustu hezkých vzpomínek, jen celkový obraz je pro mě takový trochu pochmurný. *usměje se*

*

Myslím, že k tomu už ani není co dodat. Turnaj totiž nebyl z až tak velké části vnímán pouze kladně. Jak se Larrie zmínila, doprovázelo jej spoustu organizačních i jiných chyb, a tak není divu, že z něj nemá tolik pozitivní pocity. Ale nakonec, jistá forma zážitků či zkušeností to byla a my z Corvina si rozhodně nemyslíme, že by snad účast naší reprezentantky bylo selhání nebo zklamání, dokonce jsme na ni za její práci dodnes pyšní! Takže nevěš hlavu, Larr, byla jsi výborná!

***

4. Populární, oceněná

Jak už jsem dříve říkala, na Larstončino jméno můžete narazit na každém rohu a to tady ani nemusí být. Není totiž důležitou osobností jenom pro kolej, ale také pro hrad.

Jak jsme se dozvěděli, Larrie je primuska Havraspáru, vítězka Sedmiboje a šampionka v Turnaji tří kouzelníků, ale tím to zdaleka nekončí. Zapsaná do síně slávy totiž není jenom jednou. Larrie se už docela dlouhou dobu může pyšnit také Řádem Roweny z Havraspáru, což není nijak velké překvapení, protože pokud z nás někdo ctí Rowenin odkaz se vším všudy, pak je to Larrie. Tento řád získala v roce Léto 2008.

Ale to by bylo opět spíše ke kolejnímu dění. Larrie je ovšem docela oblíbená i mimo Havraspár. V letošní anketě Osobnost Hogwarts, které se vždy účastní celý hrad, se Larr umístila hned na druhém místě a to už něco znamená! Možná za to mohla právě úspěšná účast v turnaji nebo třeba šéfredaktorování ještě úspěšnějšího Corvina Declaratio, každopádně nelze vyvrátit fakt, že se Larrie stala docela uznávanou osobou.

Hradními periodiky prošly nějaké ty rozhovory, Paštička každou chvíli fotografuje fotky na titulní stránky a květinářství má v den jejích narozenin pořádný kšeft, avšak co si o tom naše Larrie myslí sama? Myslíte si, že si je své slávy vědoma?

*

Corvinus Declaratio: Tentokrát to bude jednoduché. *zahihňá se* Myslíš si, že jsi oblíbená?

Larrie Larstonová: *vytřeští oči* Cože? Fuj, co to je za dobytčí dotaz?! Hnůj. *zašklebí se* Ach jo. No tak fajn... *vyplázne na slečnu redaktorku jazyk* Nevím, jak kdo definuje slovo oblíbená, ale myslím, že jsou lidi, kteří mě berou. *zapřemýšlí* Kdybych ten pocit neměla, myslím, že se nebudu cítit třeba v Havraspáru tak dobře. Pro mě ale slovo "oblíbenost" znamená i určitý odstup, neúplné zasvěcení. Mám kolem sebe lidi, kteří si mě idealizují, přisuzují mi schopnosti nebo vzezření, které nemám, a nevidí tolik do hloubky. Kdyby se podívali za oponu, viděli by, že není všechno zlato, co se třpytí, že jsem úplně obyčejná a že ta bublina, která je kolem mě nafouknutá, je zbytečně zveličená. Že jsem přecitlivělá, vztahovačná, patologicky perfekcionistická a impulzívní, to je fakt, a to jsou vlastnosti, které jsou všechno, jen ne oblíbeníhodné. Pokud ale někdo tyhle mé vlastnosti vidí, a přesto mě s nimi bere a má mě rád, pak se z toho trochu svrchnějšího levelu oblíbenosti dostáváme mnohem hlouběji ke kamarádství nebo spojenectví, a to už jsme v úplně jiných kruzích. Řekla bych, že v Havraspáru mám právě spíše tuhle kamarádskou roli, protože modří mě znají lépe než kdokoli jiný a znají dobře i tu mou odvrácenou tvář. Takže o termínu "oblíbenost" se můžeme bavit spíše mimo havraspárské kruhy a tam to vážně nedokážu posoudit. Byla tady Osobnost Hogwarts, kde jsem ke svému šoku obdržela nádherné druhé místo, a OH o oblíbenosti často bývá. Nevím ale, jaké bylo složení mých hlasů, jestli, příp. kolik mých hlasů bylo nemodrých. Opravdu nedokážu posoudit, jak si stojím mimo Havraspár. Vím, že zmijozelští mě, řekněme, docela nemusí, že mrzimorští jsou na mě hrozně hodní, podporovali mě v Turnaji a mám mezi nimi nejvíce jinakbarevných kamarádů, a že nemám absolutní ponětí, co si o mně myslí nebelvírští. A beztak se nedá celá kolej házet do jednoho pytle. Takže ne, nenuť mě prosím nípat to nějak moc. *úpěnlivě kouká na Katelyn a byla by moc moc ráda, kdyby rozhovor popojel dál*

*

*nevinně se uculí* No, zkusit jsme to museli! A neříkám, že jsme s tak krásnou vysvětlující odpovědí vůbec počítali! Ovšem na to, jestli Larrie přeceňujeme nebo zveličujeme už si člověk musí udělat názor sám. Ale pravda je, že je Larrie taky mezi těmi všemi vlastnostmi pěkně sebekritická. Až by si člověk myslel, že jsou spolu s jejím sebevědomím z Havraspáru.

***

5. Umělecká dráha

Jak nadpis páté části dokonalosti napovídá, nyní bychom trochu odbočili od hogwartského života a zaměřili se na chvíli na samotnou Larr a jeden z jejích mnoha talentů – kreslení. Ačkoli není tato schopnost tolik provalená jako všechny ostatní, můžete se o ní přesvědčit všelijak.

Profesoři nejspíš už mají jasno, jelikož znají Larrie ze svých kreslících úkolů a soutěží, někteří starší studenti si pamatují její umělecké schopnosti ze stavby muzea Hogwarts, ale ten zbytek možná nemá tušení, oč jde. A právě proto bych vám chtěla předvést pár kreseb z jejího skromného koutku na deviantartu, protože tohle už popisovat nemůžeme.

Myslím, že každý přisvědčí, že tohle nejsou jenom nějaké čmáranice na úrovni školáčka! Ale uvidíme, co nám k nim řekne samotná autorka.

**

Corvinus Declaratio: Tvé kreslené obrázky jsou obdivuhodné! Jak ses to vlastně naučila? Kreslila jsi někdy v nějakém kroužku nebo je to jen takové samostudium?

Larrie Larstonová: Nu, děkuji za pochvalu, jen nevím, jak to s tou obdivuhodností je... *pousměje se* Já jsem se nikdy nijak kreslit neučila, což je myslím z těch obrázků docela poznat. *zakření se* Neznám žádná pravidla a většinu toho mála, co vím, jsem buď obkoukala nebo vyčetla z moudré knihy o kreslení, kterou jsem si pořídila loni na jaře. Na podzim jsem měla ambice chodit do výtvarného kroužku, ale nakonec z toho nějak sešlo a v poslední době obecně moc nekreslím, protože si vedle některých *uculí se na redaktorku* připadám popelkovsky a za své čmáranice se nějak víc stydím. Neříkám, že nejsou kresby, se kterými nejsem spokojená - určitě jsou. Nicméně spousta z toho je odněkud vykradená, samotná kresba mi pak trvá celý den a je to hrozný porod. Moje kresby nevznikají z přirozeného talentu; jsem spíš dříč, který v posledním půl roce/roce moc nedře, což se negativně odráží na jeho výsledcích.

*

Vypadá to, že neexistující sebevědomí naší Larrie opět promluvilo. Nicméně, nemyslíte si, drazí čtenáři, že právě fakt, že se Larrie nikdy nikde kreslit neučila, je ještě více obdivuhodnější při pohledu na její dílka? Škoda jen, že na to naše umělkyně kouká trochu jinak, talent totiž rozhodně má!

***

6. Literární talent

Jinak řečeno Larriina schopnost napsat cokoli úžasného jakkoli a kdekoli. Ať už je to vývěska, komentář, článek nebo obyčejná sova, na první pohled zjistíte, že naše primuska je vybavena úžasnými jazykovými a slohovými schopnostmi.

Nad jejími úkoly, psanými s pílí perfekcionisty, mnoho profesorů může oči nechat, jelikož jsou přece jen něčím trochu jiným než jisté třípalcové kusy nesmyslného textu. Na takové práce můžete narazit právě v archivu, avšak havrapárským k úžasu stačí i obyčejná vývěska.

Těžko říct, jestli jsou její specialitkou spíš motivační proslovy či úvahy na konci roku nebo fandíme více těm obyčejným, avšak stále něčím zvláštním vývěskám v průběhu roku. Každý z těch přišpendlených textů v sobě obsahuje něco modrého. Něco, co mají havraspárští tolik rádi.

Ale jelikož už tento článek bude i tak dlouhý, nejspíš vám neukážeme nějakou její práci se vším všudy. Stále je však možné zavítat právě do školního archívu nebo si přečíst nějaký ten rozhovor, abyste se o všem pořádně přesvědčili sami. Nicméně my bychom vám stejně rádi ukázali alespoň kousek, a tak využijeme jednu z jejích básní, ve kterých není o nic horší, ačkoli to o sobě tvrdí, že?

Když slunce září ku dni mému,
Já v ulicích temných strachy skám,
Ta příze jest líbez uchu zlému,
Však přetvářce nevadí, je to klam.
Tkám si ty nitky průzračnosti,
A rdím se při neštěstích života,
Rajská hudba sobeckosti,
Vždyť v klamech dlí jen nahota.
Kolem jsou lidé prostí, jsou nazí,
Točí se káča temných sil divoucích,
Já směji se pláči, oheň mne mrazí,
Když přetvářka ztrácí se ze tváří tonoucích.
Má příze jest tkaninou smrtelných látek,
Do hávu halím tě, bych zmát´ mysl tvou,
"Díky ti," díš prostě a přebíráš šátek,
Úsměvem záříš, však oči tvé lžou...

Doufám, že se vám líbila tak jako nám, ale prosím, nečtěte ji pořád dokola, nadcházející otázka je taky zajímavá!

*

Corvinus Declaratio: Nelze si nevšimnout, že tvé schopnosti psaní jsou opravdu výjimečné, a proto bychom se rádi zeptali, jaký vztah vlastně k psaní máš? Když jsi ještě byla malý mudla, měla jsi ráda češtinu ve škole? Bavilo tě tehdy psaní slohovek na téma „moje maminka“ či „nejlepší zážitek“?

Larrie Larstonová: Psaní mě baví. Používám ho za účely duševní hygieny, vyplavuji tam všechen nepořádek, kterého se potřebuju zbavit. *usměje se* Jeho prostřednictvím dávám obrovskou prostupnost své fantazii, přemýšlím, jak ten binec zaobalím do příběhu, do fantaskní metafory a podobně. Píšu tak nějak pro svoje potěšení, pro svůj vnitřní klid, takže ani neřeším kvalitu svých děl a fakt, že píšu hodně zdlouhavě, uondaně a často bez spádu. Pokud pro mě dílo splní daný účel, je víceméně jedno, jak ve finále vypadá. I proto mám třeba problémy s psaním "na povel" dle zadání a dodnes mě mrzí, že nebudu moct vystudovat Literární seminář (což je vážně super předmět) tak, jak bych si přála.

Češtinu jsem jako mudle měla moc ráda. Byli jsme s jedním mudl spolužákem taková dvojka - on byl hvězda v matematice, já v češtině, klasika. *směje se* Na druhém stupni už mě moc nebavila, nípání mluvnice a kreslení rozborů do detailů mi tolik neříkalo, i když zpětně to oceňuji. Slohy jsem ale psala ráda, i když čím jsem byla starší, tím méně jsem vyčnívala, až jsem se zařadila mezi klasický průměr. Nemám tak pestrou slovní zásobu a v psaném projevu na to často narážím, ačkoliv se na tomto nedostatku snažím pracovat.

***

7. Mezi smrtelníky

Tak teď už víte, že je naše Larrie plná nejrůznější talentů, že posbírala mnoho cen a je také skvělou primuskou. Skoro to až vypadá, že dokonalejšího člověka na naší planetě nepotkáte, a právě takovou ji většina havraspárských vidí. Není divu, že se u nás říká „Nikdo není dokonalý… až na Larstonku“ nebo že naše primuska je jediná věc, která dokáže definovat nekonečno na hyperbole dokonalosti. Ale jaká je vlastně Larrie mezi tím vším? Člověk by řekl, že s takovými schopnostmi musí mít ohromné sebevědomí, ale je to tak doopravdy?

Dle mého názoru to tak rozhodně není. Larrie ctí mnoho havraspárských vlastností, z nichž není výjimkou ani ono neexistující sebevědomí. Ale kromě moudrosti či cílevědomosti v ní také spatříte milou a hodnou kamarádku. Člověka, který vás podrží a kterého si úplně jednoduše oblíbíte. Myslím si, že právě to je ten hlavní důvod, proč ji máme tolik rádi.

Ale kdo ví, na takovou otázku je třeba se zeptat i ostatních, kteří, jako já, s Larrie sdílejí stejnou kolej a kteří mají možnost ji znát trošku blíž. A proto jsme se jich zeptali, jak vnímají Larrie jenom jako člověka. Chtěli jsme, aby si na chvíli odmysleli všechny ty úspěchy a práci, a popsali nám samotnou Larrie, tedy jaká je to pro ně kamarádka, co na ní mají či nemají rádi, popřípadě čeho si na ní váží, co uznávají.

*

Jako první jsme se zeptali Brianag Mac Coileáin, která se jen usmála a ochotně spustila: „Larrie jsem poprvé poznala po vstupu do koleje Havraspár. Působila na mě jako člověk, který by neublížil ani mouše. Larrie je prostě ten nejlepší člověk, věčně zahrabaná v polštářovém koutku v hromadách pergamenů. Je to člověk pracovitý, stále se smějící, pohodový, nenáročný, atd. Dokázala mě utěšit, dokázala mi odpustit. Když si vzpomenu na tu sovu o nabídce do zasedačky, odpustila mi špatně napsaný článek v záplavách, že jí je líto, že ho nemohla vydat, protože nesplňoval požadavky. Její slova mě vždy dokázala utěšit. Dokáže odpustit každému. Jsem ráda, že jsem mohla Larrie poznat, je opravdu dokonalá, nic ji nechybí, vždy přesně ví co udělat, vždy má dobré nápady. Jednou bych ji chtěla vidět naživo, poznat, jaká je doopravdy. Na konec chci říci, že tohoto člověka nejde nemít rád. *usměje se* Šikovný člověk, kterého by nikdo nechtěl ztratit.“

*

Při vykládání modré Brian jsme se opravdu trochu zasnili, avšak rychle jsme za krásnou odpověď poděkovali a dále běželi pro názory. Po chvíli jsme na jedné opuštěné chodbičce potkali Linn Rose Lairovou, jak cosi šeptá svému ementálu a blaženě se přitom usmívá, První si nás vlastně vůbec nevšimla, ale po chvíli už přestala hladit ten kus sýra a pohotově odpovídala. „Larrie je asi pro každého havraspárského takový ideál pracovitého člověka. I na mě tak působí, asi bych nezvládla dělat toho tolik, co ona. Kdybych to ale měla pojmout z jiného hlediska - tedy
z hlediska, kdy je naše havraspárská kamarádka, tak řeknu, že je to milý člověk. Je milá, ale i vtipná, a naprosto žeru její tradici puštíků. Ale blíže ji neznám, takže asi takhle." *zazubí se a dál se věnuje ementálu*